Článek
Vyrůstal v malé vesnici Michalovice na Českomoravské vrchovině, kde se 27. ledna 1895 narodil do skromných poměrů. V mládí ho nic nepředurčovalo ke slávě ani k tragédii – byl to obyčejný venkovský kluk, který chodil do školy v nedalekém Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě.
Na prahu dospělosti utekl z maloměsta do světa: získal místo úředníka v Kyjevě, kam odešel na jaře 1913 za obchodem. Jenže dějiny měly jiné plány. Když o rok později vypukla první světová válka, ocitl se devatenáctiletý Karel v centru dění, tisíce kilometrů od domova, a musel si zvolit, na čí stranu se postaví.
Srdcem byl Čechoslovák – a Rakousko-Uhersko, pod jehož znakem do té doby žil, pro něj bylo symbolem poroby. Proto neváhal ani chvíli. V srpnu 1914 se v Kyjevě přihlásil do České družiny, první jednotky československých dobrovolníků bojujících po boku carského Ruska.
Nováčci z České družiny byli nasazeni jako průzkumníci na východní frontu. Karel denně riskoval život hluboko v týlu nepřítele – věděl, že pokud padne do zajetí, rakouský soud ho jako vlastizrádce pošle na smrt. Mladý legionář se ale nebál.
Při nebezpečných výpravách za frontovou linii prokázal neobyčejnou odvahu a brzy se vyznamenal v boji. Za statečnost byl povýšen a stal se velitelem 4. roty 1. československého střeleckého pluku. Bylo mu teprve 22 let, když poprvé vedl své muže do útoku. Psal se 2. červenec 1917 a u vesnice Zborov v Haliči právě zuřila bitva, která se zapsala do dějin.
Poručík Kutlvašr hnal svou rotu proti nepřátelským zákopům, kulky hvízdaly kolem a země se třásla výbuchy granátů. Útok se nakonec zdařil – Zborov znamenal první velké vítězství československých legií nad Rakouskem. Ale nebylo zadarmo. Karel padl na bojišti raněný a když otevřel oči, dozvěděl se, že jeho bratr František bitvu nepřežil.
Bolelo to. Byl to právě Zborov, kde Karel přišel o bratra a kde naplno pochopil krutou daň války. Za hrdinství v této bitvě obdržel vyznamenání – ruský Kříž svatého Jiří. Místo radosti však cítil jen prázdno a smutek.
Zborov však nebyl koncem Karlova válečného pekla. Po bolševické revoluci v Rusku se situace zkomplikovala. Legionáři se ocitli v nepřátelském týlu – nový bolševický režim s nimi nechtěl nechat opustit Rusko a po takzvaném čeljabinském incidentu mezi nimi vypukly otevřené boje.
Mladý důstojník Kutlvašr se ocitl ve víru chaosu ruské občanské války. Bojoval s bolševiky u Penzy, Samary, Simbirsku i Kazaně. Právě u Kazaně ho v září 1918 zasáhla střepina a poranila, podruhé během roka mu smrt pohlédla do tváře. Karel nezaváhal ani tehdy.
Pokračoval ve velení svým mužům a legionářská obec si ho za to vážila natolik, že mu dala přezdívku „Kultivátor“, což byla počeštěná podoba jeho příjmení a současně narážka na houževnatost, s jakou „kultivoval“ bojiště od nepřítele. Ke konci roku 1918 už velel celému 1. československému střeleckému pluku a dovedl ho až k ochraně slavné transsibiřské magistrály, kudy pak legie ustupovaly na východ.
První světová válka konečně skončila. Po dlouhých šesti letech stanul Karel Kutlvašr na rodné české půdě. Z fronty a ruského exilu se vracel s hodností podplukovníka, ověnčený vyznamenáními a legendami o své statečnosti. Nevracel se však sám. V ruském městě Kansk za Uralem totiž Karel našel něco, co nečekal – lásku.
Seznámil se tam s mladou knihovnicí Jelizavetou Jakovlevovou a zamiloval se. Ona byla Ruska, on Čechoslovák - ona něžná a vzdělaná, on zocelený důstojník. A přesto si rozuměli. Vzali se krátce po válce a Jelizaveta odešla s manželem do nové vlasti, do Československa. Karel své ženě láskyplně říkal Lizočka, ona jemu Karlíčku. Byla to právě ona, kdo se měl stát oporou jeho života – a on toho jejího. Společně věřili, že je čekají už jen klidné časy.
Ve dvacátých a třicátých letech patřil Kutlvašr k nejvýraznějším postavám československé armády. Rozhodl se u vojáků zůstat i v míru – uniformu už nesvlékl. Sloužil jako velitel pěšího pluku v Praze, později velel brigádě v pohraničním Chomutově a roku 1928 byl ve svých 33 letech jmenován generálem.
Pečoval o své vojáky i o jejich výcvik: působil například jako velitel pěchotního učiliště v Milovicích, kde vychovával mladé důstojníky. Byl přísný a zároveň spravedlivý – vojáci si ho vážili. V roce 1934 převzal velení 4. divize v Hradci Králové, takže se s Jelizavetou stěhovali za službou po různých koutech země.
Rodina se jim nerozrostla - děti neměli, a tak veškerou lásku věnovali jeden druhému. Jelizaveta vedla společenský život generálské manželky, ale zůstávala skromná a stála pevně při manželovi. Nad Československem se však stahovala mračna – a Kutlvašrovi to cítili.
Na podzim 1938 se schylovalo k válce. Generál Kutlvašr byl při mobilizaci připraven bránit vlast se zbraní v ruce: velel sektoru Orlických hor na severovýchodě Čech. Mnichovská dohoda však rozhodla jinak – pohraničí bylo postoupeno nacistickému Německu a bez boje bylo dobojováno. Karel musel s hořkostí v hrdle svým jednotkám vydat rozkaz k ústupu. V březnu 1939 pak Němci obsadili i zbytek země.
Československá armáda byla rozpuštěna a národ se ocitl v okupaci. Co teď? Karel Kutlvašr nemínil nečinně přihlížet. Už v prvních týdnech okupace se zapojil do tajné odbojové organizace Obrana národa. Bývalí důstojníci potají plánovali, jak v pravou chvíli pozvednout zbraně proti nacistům.
Kutlvašr mezi nimi vynikal přirozenou autoritou. Ještě než se odboj naplno rozjel, rozhodl se malým gestem projevit, že se nevzdává. 31. července 1939 – v poslední den, kdy okupanti ještě tolerovali nošení československé uniformy – si Karel naposledy oblékl svou generálskou blůzu. S několika věrnými důstojníky pochodoval centrem Hradce Králové k pomníku padlých legionářů a před zraky udivených kolemjdoucích položil k památce kamarádů věnec.
Byl to odvážný projev vzdoru. Zpráva o tom se ve městě okamžitě roznesla – a lidem stouply v očích slzy. Věděli, že tu s nimi stojí jejich generál, který se nezalekl ani Hitlera.
Poté musel Kutlvašr zmizet do ilegality. Gestapo začalo odboj nemilosrdně potírat. Popravili premiéra Aloise Eliáše – někdejšího generálova přítele. Zatkli pražského primátora Otakara Klapku, s nímž Karel spolupracoval. Desítky důstojníků Obrany národa skončily před popravčí četou.
Kutlvašrovi se podařilo přežít. Byl opatrný, měl štěstí – a možná i ochrannou ruku své Lizočky, která jej všude doprovázela. V roce 1944 se Karel spojil s dalšími odbojáři a stal se součástí plánů na ozbrojené povstání v Praze. Trpělivě čekal, ukrytý na falešných adresách, s revolverem pod polštářem.
Kolem něj zatím umírali nevinní lidé, v koncentračních táborech hynuly celé rodiny českých vlastenců. Jaké to pro něj muselo být – čekat a nevědět, zda oběti nebyly zbytečné?
5. května 1945 Praha explodovala vzdorem. Český rozhlas volal o pomoc, v ulicích se stavěly barikády. Pražské povstání vypuklo živelně, bez čekání na rozkaz. Karel Kutlvašr neváhal – okamžitě se hlásil do služby. Povstalci potřebovali zkušeného velitele a on byl po ruce.
Generál František Slunečko ho jmenoval velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy, čímž Kutlvašr převzal vrchní velení nad všemi bojujícími jednotkami v metropoli. V pražských ulicích zuřila válka: střelba na barikádách, houkání sirén, plameny stoupající z trosek. Kutlvašr obcházel obránce a tišili se, když viděli jeho klidnou tvář.
Každou chvíli někdo přiběhl se zprávou o padlých kamarádech – a stále žádná jistota, kdy dorazí slíbená pomoc. 7. května 1945 už byli povstalci na pokraji sil. Německá přesila je drtila a munice docházela. Kutlvašr v pochmurném krytu na Bartolomějské ulici vyčerpaně referoval členům České národní rady o zoufalé situaci. Přesto věřil, že pokud vydrží, tak mohou zvítězit
A opravdu – vydrželi. Hned další den, 8. května 1945 uznal německý generál Rudolf Toussaint, že další boj je marný. Ve večerních hodinách podepsal v Kutlvašrově přítomnosti bezpodmínečnou kapitulaci německých sil v Praze. Podmínkou kapitulace bylo, že německé jednotky mohou odtáhnout na západ, do zajetí k Američanům.
Pro Kutlvašra i pražské povstalce to bylo těžké rozhodnutí – pustit z města ozbrojené kolony okupantů. Ale dobře věděli, že je to cena za záchranu hlavního města před totálním zničením. Nocí se rozezněl křik radosti. Po Praze jezdily náklaďáky s povstalci a ruce z oken mávaly československými vlajkami. Lidé plakali nadšením a objímali se na ulicích.
Karel Kutlvašr byl hrdina dne – muž, který pomohl vrátit svobodu Praze. Když pak 9. května dorazily do ulic první tanky Rudé armády, měly lehkou práci. Mezi nimi byl i Kutlvašr, unavený, ale šťastný. Věřil, že pro svůj národ vybojoval lepší budoucnost.
Po válce čekalo Karla krátké období slávy. Stal se vojenským velitelem osvobozené Prahy. Lidé mu na ulicích salutovali a děkovali. On sám se však držel stranou okázalé slávy – v duši cítil hlavně smutek nad tisíci padlých. Již 1. srpna 1945 – pouhé tři měsíce po povstání – byl generál Kutlvašr nečekaně odeslán na dovolenou.
Oficiální důvod? Žádný. Kuloáry kolovala šeptanda, že se na něj zlobí Sověti. Skutečnost byla taková, že Sovětský svaz ho označil za nepřítele. Proč by osvoboditel Prahy vadil Moskvě? Sovětům se nelíbilo, že Kutlvašr podepsal kapitulaci s Němci a umožnil jim odchod do amerického zajetí – v jejich očích tím „posílil vojenský potenciál nepřítele“.
Nové komunistické vedení v Československu, loajální Stalinovi, to vzalo v potaz. Prezident Beneš sice ještě stihl zasáhnout a prosadil, aby byl Kutlvašr aspoň formálně jmenován velitelem sboru v Plzni. Ale generálova hvězda už pohasínala. Další roky sloužil v Brně jako zástupce velitele vojenské oblasti, fakticky odsunutý na vedlejší kolej.
Cítil to a trápilo ho to, ačkoliv navenek zachovával klid. Jelizaveta stála po jeho boku a tiše sdílela jeho hořkost. Měli jeden druhého – a to jim muselo stačit. Nikdo netušil, že to nejhorší teprve přijde.
Únor 1948. Komunistický převrat. V jediném týdnu se celá země převrátila vzhůru nohama. Generál Kutlvašr okamžitě pochopil, že pro vlastence jeho typu v novém režimu nebude místo. Už 8. března 1948 jej tzv. Akční výbor Národní fronty vyškrtl ze seznamu armády a poslal definitivně do penze.
Po třiceti letech služby vlasti stál Karel najednou bez práce a s nálepkou „nepohodlného živlu“. Bedřich Reicin, zlověstný šéf armádní rozvědky, jej označil za nepřítele číslo jedna. Kutlvašrovi zůstali prakticky sami – mnoho známých se ze strachu odvrátilo. Oba manželé cítili, že svírají v dlani tikající bombu. Jen nevěděli, kdy exploduje.
18. prosince 1948 ráno někdo zazvonil u dveří vily na pražské Hanspaulce, kde Kutlvašrovi bydleli. Karel si zrovna dopřával vzácnou chvilku pohody – koupel v horké vodě. Jelizaveta šla otevřít. Na prahu stálo několik mužů v civilu. Paní Kutlvašrová znejistěla: došlo jí, oč jde. Přišla si pro ně StB.
Prohledali dům od sklepa po půdu. Trvalo to celé hodiny, dlouho do noci, než sebrali vše, co chtěli. Pak Karlovi nasadili pouta a odvedli ho pryč.
Komunisté z generála udělali zločince. Obvinili ho, že vede smyšlenou „protistátní skupinu Pravda vítězí“ a chtěli ho poslat na šibenici. Při vykonstruovaném procesu označili Karla Kutlvašra za vlastizrádce. Co na tom, že celý život pro vlast nasazoval krk? Rozsudek měl být exemplární: trest smrti. Na poslední chvíli ale soudci přece jen couvli – generálova poprava by vzbudila mezinárodní ohlas. A tak padl „mírnější“ verdikt: doživotní žalář. Karel se už nikdy neměl podívat na svobodu… alespoň to si režim myslel.
Začalo martyrium vězně číslo 267. Kutlvašra poslali do nejtvrdších komunistických kriminálů – prošel Mírovem, Opavou, ostravskou vazbou a dostal se až do nechvalně proslulého Leopoldova na Slovensku. Tam seděl v tmavých zimních celách s vrahouny i politickými odsouzenci.
Mezi spoluvězni byl i Rudolf Toussaint, onen německý generál, který v květnu 1945 v Praze kapituloval. Osud svedl oba muže znovu dohromady, tentokrát v rolích obětí. Trýznivé roky v žaláři Kutlvašr snášel se vztyčenou hlavou. Spřátelil se dokonce i s Toussaintem – sedávali spolu na pryčně a dlouhé hodiny tiše rozmlouvali o válce a hráli šachy pro zahnání nekonečné nudy.
Jelizaveta zatím sváděla vlastní boj. Komunisté ji připravili o všechno. Musela se několikrát stěhovat, žila v otřesných podmínkách, odkázaná na milodary příbuzných. Nikdy se však nevzdala víry, že se s Karlem ještě obejmou. Byla vyčerpaná, ale nepřestávala za muže bojovat. A pak přece – přišel nečekaný zlom.
10. května 1960 zastihla Karla Kutlvašra za mřížemi zpráva o prezidentské amnestii. Po více než jedenácti letech ho propustili na svobodu. Bylo mu 65 let a zdraví měl zničené. Dva infarkty ho sklátily už za mřížemi, ale manželce se o nich nikdy nezmínil, aby ji neděsil.
Komunisté ho na svobodě nepřivítali s otevřenou náručí. Stát mu odepřel starobní důchod, musel o něj poníženě žádat. Nakonec mu přiklepli směšných 230 korun měsíčně – almužnu, z níž stěží zaplatil nájem. Válečný hrdina byl na mizině. Pomohli kamarádi legionáři: sehnali pro Karla místo hlídače expozice uměleckých děl na Pražském hradě.
Zdálo se, že konečně bude mít klid, ale brzy se to doneslo úřadům. Komunistům vadilo, že legenda z odboje opět budí pozornost. Karla propustili i z toho místa. Musel vzít zavděk podřadnou prací nočního vrátného v Nuselském pivovaru. Tam, uprostřed vůně chmele a rezavých pivovarských tanků, trávil poslední měsíce svého života.
Konec přišel nečekaně. 2. října 1961 ráno se Karel Kutlvašr vypravil na rutinní lékařskou prohlídku do nemocnice na pražském Motole. Necítil se dobře, poslední dobou ho často bolelo na prsou. Ve dveřích ordinace se zapotácel a padl do rukou asistenta. Lékaři se ho snažili zachytit, ale než stihli cokoliv udělat, Karel Kutlvašr zemřel. Třetí infarkt – během pár vteřin bylo po všem.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kutlvašr
https://dev.warp.rocks/news/po-jedenacti-letech-v-kriminalu-drzel-doma-trestni-davku-jidla-napsala-zena-generala-7e4d12fc.html?page=16075
https://www.vhu.cz/in-memoriam-karel-kutlvasr/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-general-kutlvasr-pribeh-dopisy-268758
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/karel-kutlvasr-2-rijna-1961/r~db596682155c11ec8fa20cc47ab5f122/
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/kutlvasr-stanul-v-cele-prazskeho-povstani-soveti-ho-ale-oznacili-za_2504301626_epo
https://plus.rozhlas.cz/general-karel-kutlvasr-jako-velitel-i-obet-prazskeho-povstani-aneb-jak-za-8986983
