Článek
Fronta na odbavení cizinců páchla potem, kovem a dusnou obavou všech, kdo tu seděli s očima přilepenýma k pořadovým číslům. Držela jsem v ruce jen narychlo pořízenou kopii povolení k pobytu, které mi před pár dny záhadně zmizelo. Ten malý kousek papíru rozhodoval o mém bytě, práci i o tom, jestli se odsud zítřkem nestanu „nelegálem“.
Když konečně probliklo číslo 87, žaludek mi udělal kotrmelec. Přepážka sedm. Za sklem seděl vyčerpaný muž s pohledem plným nudy i neúčasti – obličej úřední mašiny, která se odmítá zastavit, aby nepocítila nějaké emoce.
„Doklad?“ zavrčel, aniž by zvedl hlavu.
„Právě… o ten jsem přišla,“ hlesla jsem.
Sykl přes zuby, jako bych si z něj tropila žerty, a rozjel výslech: „Jméno? Datum narození? Aktuální adresa?“ Každá žádost zněla jako rána kladivem. Pak zvedl obočí: „Místo narození?“
„Pervomajsk, Mykolajivská oblast,“ odpověděla jsem s bezmocným povzdechem.
V tu chvíli jeho prsty ztuhly nad klávesnicí. Poprvé zvedl oči a já zahlédla něco, co tam předtím nebylo: trhlinu v té železné masce. „Promiňte… zopakujte to?“ zašeptal jiným tónem.
„Pervomajsk,“ potvrdila jsem nechápavě.
Hleděl na mě, jako bych právě vyřkla zaklínadlo. Pak se naklonil blíž ke sklu. „Moje žena… Její rodiče pocházeli z Pervomajsku.“ Hlas se mu zlomil, když dodal: „Už pět let je po smrti.“
Ledový chlad úřadu se na vteřinu změnil. Člověka za přepážkou a mě teď spojoval tenký most ze vzpomínek: místo mého dětství a jeho nikdy nezahojená rána. Úředník se pustil do práce s hbitostí někoho, komu na výsledku poprvé doopravdy záleží. Vytelefonoval nadřízené, vyplňoval formuláře.
Za půl hodiny přede mě položil provizorní kartu. „Tady. Platí, dokud vám nevystaví novou.“ Už se zase tvářil neutrálně, přesto však o odstín měkčeji.
„Děkuju,“ zvládla jsem říct se slzou někde mezi hrdlem a okem.
Jen nepatrně kývl a zavolal další pořadové číslo – maska byla zpátky, ale teď jsem věděla, co se za ní skrývá.
