Článek
Mám ráda atmosféru menších vesnických poutí, ale občas narazím i na akce, kde se zábava pro děti míchá se stánky plnými předražených kýčů a jídla nevalné kvality. Dřív mi to tolik nevadilo: projít se kolem stánků, dát si něco sladkého, koupit cetku. Jenže teď, když mám dvě malé děti, víc přemýšlím, co jim dovolím sníst. A jestli se vůbec vyplatí něco kupovat, aby nám pak nebylo všem zle.
Zrovna nedávno jsme dorazili na velkou jarní pouť kousek od Liberce, kde už zdálky zářily pouťové atrakce, světla a stánky s nafukovacími balonky. Kluci byli ve svém živlu, obíhali autodrom, malou houpačku a chtěli ozkoušet snad každý kolotoč. Samozřejmě jsem odcházela od pokladny s prázdnou peněženkou. Ale to mi nevadí, na pouti člověk s vyššími cenami počítá – dětem dopřeju radost jednou za čas. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme se šli podívat k jednomu stánku s perníkem.
„Mami, koupíš mi srdíčko?“ žadonil mladší syn. Chápala jsem, že je láká barevná poleva a spousta tvarů. Jenže už z dálky mi bylo jasné, že ty perníky možná pamatují i několik týdnů ve sluneční výhni. Ve výloze na ně pražilo slunce, polívaná cukrová ozdoba vypadala, jako by se už částečně roztékala. Ta představa, že to tam možná stojí od minulé sezóny, mě popravdě trošku děsila. Mohlo to taky ležet v nějaké dodávce, pak se to vyndalo na stůl a nikdo netušil, zda se to ještě dá jíst. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi koupila perník na podobném místě a po pár kousnutích mi přišlo, že chutná po plesnivé mouce.
„Promiň, ale bojím se, že by ti bylo špatně,“ vymluvila jsem se, abych synovi vysvětlila, proč mu perník nekoupím. Mohl se na mě tvářit ukřivděně, ale raději ať je teď trochu zklamaný, než abych s ním v noci seděla na pohotovosti kvůli břišním křečím. Navrhla jsem mu, že si po cestě domů zastavíme na zmrzlinu v cukrárně, kde aspoň vím, že to má denně čerstvé.
Nebyly to jen perníky, co mě znechutilo. Kousek opodál jsem viděla stánek s langoši. Pěkně na sluníčku, vedle zaparkovaná poněkud špinavá dodávka. Když jsem ze zvědavosti nakoukla, spatřila jsem obrovskou pixlu s olejem, nejspíš jednou použitým, nad kterým se točila mračna much. Lidé se tam normálně řadili a kupovali langoše. Neříkám, že nutně musí být špatné, ale já bych neměla odvahu to ochutnat, natož dát dětem.
Bylo mi z toho trochu smutno. Všude okolo cítíte vůni cukrové vaty, vidíte děti s nafukovacími hračkami. A mezi tím se na horku pečou perníky s nejistou čerstvostí, olej ve fritéze se tváří, že pamatoval lepší časy. Moc ráda bych, aby poutě byly víc kontrolované a prodejci museli dodržovat základní hygienu. Asi jsem naivní. Takže mi nezbývá než spoléhat na selský rozum. Doma jsem klukům slíbila, že jim upeču domácí perníčky ve tvaru srdíček, abych nahradila to, co jsem jim nekoupila. A budou aspoň vědět, co jíme.
