Hlavní obsah
Příběhy

Když kolega nehraje fér, musíte mu oplatit stejnou mincí

Foto: Sora.com

Rivalita v našem orchestru byla jako podzemní řeka – tichá, ale mocná. Myslela jsem si, že jde jen o to, aby byla hudba lepší. Teprve když jsem těsně před vystoupením otevřela pouzdro a spatřila smyčec, došlo mi že nejde jen o zdravou soutěživost.

Článek

Koncertní síně byly můj druhý domov. Vždycky mě uklidňoval typický pach sametu, prachu a kalafuny – až na dnešek. Čekal mě Čajkovského houslový koncert, sólový part, o němž jsem snila roky. Srdce mi tlouklo nervozitou i nadšením.

Nadšení ovšem nesdílel David, který sedí vedle mě v první houslové sekci a stejně urputně jako já toužil po sólu. Když ho dirigent svěřil mně, jeho blahopřání bylo chladné, až mrazivé. Od té chvíle se rivalita zostřila: na zkouškách jsme se měřili mnohem víc než obvykle.

„Pět minut,“ upozornil inspicient. Hluboký nádech, narovnat šaty – a k pouzdru pro svůj mistrovský smyčec, prodloužení vlastní paže.

Otevřela jsem víko a na okamžik nechápala, co vidím. Smyčec ležel na místě, jenže v ebenové žabce se táhl sotva postřehnutelný zářez. Stačí jedno fortissimo, a dřevo praskne jako sirka. Sabotáž.

Zalila mě ledová vlna. To nemohla být náhoda. Kolem to bzučelo přípravami a já zvedla oči – rovnou na Davida. Zrovna si rovnal motýlka a koutkem úst se mu mihnul nepatrný úsměv. V tom úsměvu byla odpověď: věděl o tom. Možná to byl i jeho nápad.

Čas běžel. Tři minuty do nástupu. Vztek převážil paniku. Otevřené pouzdro jsem nechala tak a rázně k němu vykročila.
„Tys to udělal,“ zasyčela jsem. Žádná otázka.

„Nějaké nervíky, Violo?“ odpověděl sametově.
„Bez náhradního smyčce nemůžu hrát.“
Pokrčil rameny. „Třeba to znamená, že na to nejseš připravená.“

Dál se s ním hádat nemělo cenu – zbývala minuta. Všimla jsem si jeho pouzdra pootevřeného na židli. V jediném prudkém pohybu jsem popadla jeho smyčec a zamířila na jeviště. Za zády se ozvalo jeho udýchnuté „Hele!“.

Ve světle reflektorů jsem sevřela cizí smyčec – zbraň protivníka – a při prvních tónech přetavila ponížení i hněv v hudbu. Hrála jsem jako ještě nikdy: syrově, vášnivě, s každým záchvěvem duše. Ne bezchybná, ale živá jako oheň.

Poslední akord dozněl, chvíli panovalo ohromené ticho – a pak vypukl ohlušující aplaus. V tom potlesku jsem potkala jeho pohled: byla v něm porážka.

Po koncertě jsem šla za dirigentem a vše mu objasnila. Druhý den byl David suspendován a brzy i propuštěn.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz