Článek
Než jsme tam s dcerou vyrazili, věřil jsem, že to bude pohodové odpoledne. Jmenuju se Martin, dceru mám pětiletou a říkejme jí Emča. Manželka většinou podobné výlety obstarává sama, ale tentokrát skončila v práci až později a já se nabídl, že se postarám. Netušil jsem, do čeho jdu. Možná jsem byl naivní, myslel si, že dětský koutek je plný roztomilých dětí a usměvavých rodičů. Chyba lávky.
Emča není nijak extra rozmazlená, ale je jedináček, a ano, občas trochu hlasitější. Vedeme ji k samostatnosti, snažíme se, aby měla vlastní názor a respektovala určitá pravidla. Například když něco není povoleno, tak se to nedělá. V koutku, kam jsme přišli, visela velká cedule, že rodiče mají zůstat mimo herní nafukovací atrakce a jen dohlížet. Jenže jedna paní si usmyslela, že to pro ni neplatí. Byla dosti prostorově výrazná, těžko to přehlédnout, a vlezla za svým synem dovnitř, čímž posouvala nafukovací plochu a srážela ostatní děti. Emča si toho všimla a nahlas vyhrkla: „Tati, proč tam ta paní leze? A je přece obrovská, ne?“
V tom momentě se spustila bouře. Zmíněná žena se ke mně přiřítila, spustila řev o nevychovaném spratkovi a doporučila nám urychlený odchod. Zvlášť mě zarazilo, že se k ní přidalo pár dalších rodičů podobného ražení, kteří si začali Emču dobírat i docela sprostým způsobem. Naprosto ignorovali skutečnost, že to byli oni, kdo porušovali pravidla. Nejvíc mě znechutilo, jak použili urážky před mou dcerou, která nechápala, proč se rozčilují, když jen konstatovala holý fakt.
Ano, možná měla mluvit méně nahlas. Na druhou stranu, je to přece dítě a nechtěla nikomu nadávat, jen poukázala na situaci. V každém případě jsem uznal, že v takovém prostředí nemá cenu zůstávat. Od té doby už mířím s Emčou raději tam, kde je přívětivější atmosféra. Manželka ať si klidně chodí do dětských koutků sama – mně jedna zkušenost bohatě stačila.
