Článek
Kim Novak přišla na svět navzdory osudu. Narodila se jako Marilyn Pauline Novak 13. února 1933 v Chicagu českým rodičům, kteří zápasili s chudobou období velké hospodářské krize. Její matka se ji dokonce pokusila během těhotenství neodborně potratit, a když to nevyšlo, snažila se novorozenou dcerku udusit polštářem.
Dětství prožila v drsné čtvrti, kde bylo násilí na denním pořádku. Byla plachá a úzkostlivá. Před cizími se schovávala za závěsy a kamarády mezi sousedními dětmi neměla. Ve škole ji trápili vrstevníci – židovské děti poznamenané válečnými traumaty si na ní vybíjely vztek, strhávaly ji do sněhu a házely po ní zkažené jídlo.
Domov nenabízel mnoho útěchy. Otec, bývalý učitel, trpěl depresemi a přísnou výchovou dceru dusil. Matka pracovala v továrně na spodní prádlo a držela dceru zkrátka, aby „nepřitahovala pozornost“ – žádný make-up, copy až do puberty.
Rodinné konflikty a napětí se staly malé Kim tak všedními, že později přiznala: „Byla jsem zvyklá na třenice doma, takže mít konflikty na place… mi přišlo normální“.
Hrůznou kapitolu znamenalo dospívání. Ve třinácti letech se Kim stala obětí znásilnění – skupina mladíků ji odvlekla do auta a tam ji opakovaně zneužili. Nikdy se neodvážila nikomu svěřit, ani rodičům.
Trauma v ní uzrávalo mlčky, prohloubilo její vnitřní nejistoty a přispělo k psychickým potížím, které ji měly provázet celý život. Sama později řekla, že duševní nemoc „zdědila po otci, ale znásilnění k ní určitě přispělo“.
Cesta ke slávě
Umění a snění byly pro mladou Kim útěkem. Místo učení se ráda dívala z okna a utíkala do světa fantazie. Získala dokonce stipendium na výtvarnou školu, ale osud ji zavál jinam. Matka ji přihlásila do dívčího klubu Fair Teen, aby dceru zbavila ostychu.
Poradili jí zkusit modeling – a plachá dívka překvapivě zazářila. Vyhrála soutěž krásy a stala se „Sněhovou královnou“ Chicaga. V létě 1953 už jako devatenáctiletá cestovala po USA s trojicí dalších dívek a předváděla ledničky Thor.
Díky téhle reklamní štaci si vysloužila přezdívku „Miss Deep Freeze“ a při návštěvě filmových studií RKO v Los Angeles dostala nabídku zahrát si komparz v několika filmech. Brzy poté podepsala smlouvu se studiem Columbia Pictures, které vedl obávaný šéf Harry Cohn.
Hollywood ji nenechal zůstat Marilyn. Cohn usoudil, že jméno Marilyn Novak není pro novou hvězdu dostatečně výrazné (jedna slavná Marilyn už přece vládla plátnům) a chtěl jí vnutit umělecký pseudonym „Kit Marlowe“.
Mladá herečka se vzepřela – své rodné jméno si vzít nenechá. Po ostré hádce přijala kompromis a z Marilyn Pauline Novak se zrodila Kim Novak. Napětí mezi dravou začínající hvězdou a despotickým šéfem studia tím ale neskončilo. Cohn, proslulý hrubým zacházením s podřízenými, ji častoval urážkami.
„Pošlete sem tu hloupou tlustou Polku!“ křičíval, když ji volal do kanceláře. Kim to ranilo – tím spíš, že nebyla polského původu, ale českého, a tlustá rozhodně nebyla. Cohn si však liboval v moci ponižovat. Už tehdy se v ní rodil tichý vzdor: nenechá se zlomit.
První mluvenou filmovou roli získala ve dvaceti letech – ve filmu Pushover (1954) s o generaci starším Fredem MacMurraym. Brzy následovaly větší úlohy: romantické drama Picnic (1955) ji katapultovalo k celonárodní popularitě a Kim za něj dostala Zlatý glóbus pro vycházející hvězdu roku.
Zahrála si i po boku Franka Sinatry v temném snímku The Man with the Golden Arm (1955), kde si vysloužila pochvalu kritiků. Koncem 50. let patřila Novaková k největším kasovním hvězdám Hollywoodu. Její tvář plnila obálky magazínů, ale uvnitř sebe cítila, že ji studiový systém svazuje a že začíná ztrácet sama sebe.
Vertigo
V roce 1957 dostala nabídku, která se neodmítá: legendární Alfred Hitchcock ji obsadil do hlavní ženské role ve svém psychothrilleru Vertigo (česky Závrať). Hitch původně plánoval jinou herečku, ale když ta otěhotněla, sáhl po Novakové – ke Cohnově nelibosti, protože se mu scénář Vertiga vůbec nezamlouval.
Kim nabídku přijala. Komplikovaná dvojrole záhadné Madeleine a prosté Judy ji přitahovala psychologickou hloubkou. Natáčení však nezačalo hladce. Mladá herečka zrovna stávkovala za vyšší plat (měla jen 1250 dolarů týdně) a odmítla nastoupit na plac, dokud nedostane přidáno.
Cohn ji za trest suspendoval, ale po pár týdnech nakonec ustoupil – plat jí zdvojnásobil. Kim Novak tak znovu ukázala, že se umí bít za své: „Nemám ráda, když ze mě někdo dělá hlupáka,“ prohlásila tehdy rezolutně do novin.
Hitchcock jí dal poměrně volnou ruku ve ztvárnění role. Jen na vizuální stránce trval nekompromisně – například šedivý kostýmek, který se Kim zprvu zdál příliš těžkopádný, prosadil přes její námitky. Herečka pak pochopila, že symbolika kostýmu je pro postavu důležitá, a smířila se s ním.
Dvojrole ženy rozpolcené mezi dvě identity se Kim hluboce dotkla. Cítila v ní ozvěnu svého vlastního života: stejně jako Judy byla i ona „přetvářena“ k obrazu cizích představ – Hollywood z ní chtěl udělat někoho úplně jiného.
„Toužila jsem, aby mě milovali takovou, jaká jsem,“ líčila své ztotožnění s hrdinkou Vertiga. „Přijela jsem do Hollywoodu jako mladá holka a najednou zjistila, že mě chtějí celou předělat… Pořád jsem cítila, že se chci do těch proměn vložit sama, že tam chci být taky já. Říkala jsem: Prosím, všimněte si, kdo doopravdy jsem. Zamilujte se do mě – do mě skutečné“.
Film Vertigo po svém uvedení v roce 1958 kritika překvapivě odbyla jako melodramatický brak. Až o mnoho let později získal pověst jednoho z nejlepších snímků vůbec – v anketě Britského filmového institutu byl dokonce zvolen nejlepším filmem všech dob. Pro Kim Novak představuje právě Vertigo vrchol herecké kariéry a zároveň mrazivé memento. Zažila díky němu záři reflektorů, ale poznala i odvrácenou stranu slávy.
Osobní bouře
V osobním životě Kim Novak nikdy neplula poklidnými vodami. Na hollywoodském Olympu působila navenek jako chladná kráska, uvnitř však zůstávala zranitelná a toužila po opravdovosti.
Možná proto si nejvíc rozuměla s hercem Jamesem Stewartem – mužem, který si i uprostřed pozlátka dokázal uchovat skromnost a lidskost. Po natáčení Vertigaspolu trávili tiché chvíle, kdy mlčky seděli bosí s nohama na stole a prostě „byli skuteční“.
Stewart jí svou obyčejností imponoval: „Žil uprostřed všeho toho pozlátka a přitom jím nezkažený. Zasloužil by trofej jen za to, že zůstal sám sebou,“ řekla o něm obdivně.
Opak představoval Frank Sinatra, který ji svedl svým šarmem. Kim později přiznala, že spolu měli milostný poměr. Sinatra byl podle ní v jádru velmi citlivý muž, ale sláva a obdiv ho změnily.
„Skutečný Sinatra byl nesmírně vnímavý člověk. Jenže lidé ho stavěli na piedestal, a tak tu prostou, krásnou stránku v sobě nechal odejít. Můžete se nechat zlákat, že začnete milovat sám sebe příliš,“ popsala ho Novak.
„Právě proto jsem odešla z Hollywoodu. Nechtěla jsem se do toho nechat vtáhnout. Nechtěla jsem ztratit sama sebe“.
Ještě bouřlivější byla kapitola kolem vztahu s hercem a zpěvákem Sammym Davisem Jr. V polovině 50. let se o nich začalo šeptat, že se scházejí – blonďatá filmová bohyně a černý hudební idol. Pro rasistickou Ameriku té doby to bylo naprosté tabu. Když se to doneslo k Harrymu Cohnovi, zuřil.
Okamžitě Kim zakázal se s Davisem vídat, prý „by to zničilo obchod“. Najal dokonce gangstery, aby situaci „vyřešili“. Davis, který už dříve přišel o jedno oko při nehodě, dostal vzkaz, že pokud od Kim Novak neodstoupí, přijde i o to druhé.
Mafiánská výhrůžka zafungovala: Sammy ze strachu narychlo pojal za manželku jinou (a hlavně černošskou) dívku a románek s Kim tím prakticky skončil. „Měla jsem ho moc ráda, ale nebyla jsem do něj zamilovaná,“ vzpomínala herečka s odstupem.
Pro Kim to byla další hořká zkušenost s nelítostnou mocí Hollywoodu, která sahala i do jejího soukromí.
Hollywood ji ostatně brzy onálepkoval jako „problematickou“. Nebála se totiž odporovat. Odmítla hrát tuctové plážové krasotinky – chtěla složitější role, protože sama byla komplikovaná osobnost. Vzepřela se změně jména i zákazům přátelství; v prostředí, kde se od hereček čekala hlavně poslušnost, to neušlo trestu.
„V Hollywoodu si myslí, že vás chtějí, ale ve skutečnosti chtějí, abyste byla tím, kým vás chtějí mít oni,“ glosovala hořce zákulisní praktiky. Za nezávislost zaplatila. Počátkem 60. let se její kariéra zpomalila – filmy jako Of Human Bondage (1964) či odvážná komedie Kiss Me, Stupid (1964) neuspěly a zdálo se, že kouzlo Novakové vyprchává.
Krátké manželství s anglickým hercem Richardem Johnsonem v letech 1965–66 situaci nezklidnilo – rozešli se po pár měsících jako přátelé.
Zlomový moment přišel v roce 1966. Tehdy už byla Kim Novak psychicky vyčerpaná, unavená tlakem slávy a věčným dohledem bulváru. A pak přišla doslova rána shůry: její dům v luxusní čtvrti Bel Air smetl sesuv půdy a spolu s domovem zmizely i veškeré úspory, které investovala do odklízení trosek.
Jako by se země sama rozhodla udělat za jednou kapitolou tlustou čáru. V troskách svého hollywoodského domova spatřila Kim jasné znamení osudu. Dozrálo v ní rozhodnutí definitivně utéct ze zlaté klece.
Odchod, aby přežila
Na konci roku 1966 oznámila, že končí s dosavadním životem hollywoodské hvězdy. Bylo jí pouhých 33 let a dobrovolně opouštěla výsluní slávy. Usadila se daleko od filmových studií – na divokém pobřeží Big Sur v centrální Kalifornii, kde si pořídila útočiště nad oceánskými útesy.
Tam, obklopená šuměním vln a vysokými sekvoji, hledala ztracený klid v malování obrazů a psaní poezie. „Herectví se pro mě stalo jen prací, už ne posláním,“ komentovala svůj ústup. Štětce a plátna se staly její terapií. Po letech permanentního stresu si užívala anonymitu a svobodu tvořit podle sebe.
Herectví zkusila ještě několikrát oživit menšími rolemi, žádný velký comeback se však nekonal. Její pokus o návrat, film The Legend of Lylah Clare (1968), u kritiků propadl a utvrdil ji v pocitu, že odchod byl nevyhnutelný.
Koncem 70. let se objevila ještě v několika vedlejších úlohách, ale soustředila se hlavně na svůj nový život. V roce 1976 se znovu vdala – za lékaře Roberta Malloye, veterináře, který sdílel její lásku ke zvířatům.
Přestěhovali se spolu na venkovský ranč v Oregonu, kde obklopeni koňmi a psy vybudovali dřevěný srub u řeky. Kim zde nalezla to, co v Hollywoodu nenašla: oddaného partnera a pocit klidu daleko od světa kamer. S Malloyem pak žila v ústraní spokojeně dalších 44 let až do jeho smrti v roce 2020.
Boj s démony
Ani život na ranči ovšem nevymazal vnitřní běsy, s nimiž se potýkala. Dlouho netušila, co přesně způsobuje její náhlé propady nálad a úzkostné stavy. Teprve na přelomu tisíciletí u ní lékaři diagnostikovali bipolární afektivní poruchu – maniodepresivní nemoc.
Najednou dávalo smysl, proč ji v jednu chvíli pohlcovaly temné deprese a jindy zase nepokoj a přetlak energie. „Jsem bipolární… ale dnes na to jsou léky,“ pronesla otevřeně až roku 2012, kdy se po dlouhé době ukázala v Hollywoodu na festivalu TCM Classic Film Festival a před publikem poprvé odhalila své duševní trápení.
Bylo jí tehdy 79 let a v očích měla slzy, když vyprávěla, že ji psychické problémy sužovaly už v době natáčení slavných filmů, jen tehdy nikdo nevěděl, co jí je.
Novaková se po odhalení diagnózy stala zastánkyní boření předsudků kolem duševních nemocí. Otevřeně hovořila o tom, že se léčí moderními antipsychotiky a že není důvod se za nemoc stydět. Zdůrazňovala rovněž, co pro ni znamená malování. Štětcem dokázala ze sebe dostat všechny běsy – „všechen ten vztek a pocity deprese odejdou, když je vypustíte.
A o tom malování je“. Její obrazy – impresionistické krajiny, snové vize zvířat a antropomorfních stromů – jsou vlastně vizuální zpovědí jejích nálad a vzpomínek.
V 80. letech si dokonce krátce zahrála v seriálu Falcon Crest – příznačně postavu jménem Kit Marlowe, což bylo kdysi její vnucované umělecké jméno. Koncem 90. let převzala pár cen za celoživotní dílo (například Zlatého medvěda v Berlíně 1997) a retrospektivy jejích filmů přitáhly tolik diváků, že jí v Hollywoodu roku 2010 tleskali vestoje.
V roce 2012 ji festival TCM pozval, aby osobně uvedla obnovenou premiéru Vertiga. Kim souhlasila a v debatě na pódiu se nečekaně otevřela jako nikdy dřív. Rozplakala se, když líčila své zklamání z posledního filmu Liebestraum (1991), po němž už nenašla sílu dál hrát.
Její staré filmy mezitím získávaly opožděnou slávu a nová generace diváků objevovala Kim Novak znovu a s úžasem. Sama herečka to vnímala jako zadostiučinění. „Víte, většině lidí se po letech dostává menší pozornosti, ale u mě je to naopak. Jsem tak vděčná – dnes mě uznávají jako herečku mnohem víc než dřív.
Myslím, že můj herecký styl teď lidé chápou, zatímco tehdy v padesátých letech nechápali,“ prohlásila u příležitosti svých 90. narozenin. Její někdejší výkony, kdysi podceňované, tak dozrály jako víno.
V roce 2014 se Kim Novak po dlouhé době objevila v přímém přenosu Oscarů jako předávající – a okusila odvrácenou tvář popularity v éře sociálních sítí. Publikum online se jí krutě vysmálo za vzhled; dokonce i budoucí americký prezident si neodpustil jízlivou poznámku, že by snad „měla žalovat svého plastického chirurga“.
Následující rok přijela Kim Novak do rodné Evropy – v roce 2015 byla hlavní hvězdou filmového festivalu Febiofest v Praze, kde převzala cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii a uspořádala výstavu svých obrazů v prostorách Strahovského kláštera. České kořeny v ní byly vždy silné a návštěva země jejích předků pro ni měla zvláštní, dojemný význam.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Kim_Novak
https://www.theguardian.com/film/2021/feb/15/i-had-to-leave-hollywood-to-save-myself-kim-novak-on-art-bipolar-hitchcock-and-happiness
https://www.latimes.com/archives/blogs/24-frames/story/2012-04-13/kim-novak-says-shes-bipolar-regrets-leaving-hollywood
https://people.com/kim-novak-vertigo-documentary-venice-film-festival-11799958
https://www.the-independent.com/arts-entertainment/films/news/kim-novak-vertigo-documentary-venice-b2817867.html
https://people.com/movies/kim-novak-life-at-90-how-she-wants-to-be-remembered-exclusive/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-hvezdu-s-ceskymi-koreny-ocenili-zlatym-lvem-v-benatkach-kim-novak-92-dramaticky-zmenily-plastiky-rypal-do-ni-i-trump-1517682
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-kim-novak-bezne-varim-knedliky-295119
