Článek
Pronajali jsme si malou chatu na Orlické přehradě — bylo to sice trochu omšelé a za hubičku, ale říkali jsme si, že přesně tohle dělá ty nejlepší historky. Upřímně, mezi mnou a Evou to nikdy nebylo o romantice, spíš o nekonečném kamarádském rýpání a vymýšlení vtípků. Prostě dokonalá dvojka na prázdniny: já jsem Michal a Eva je ta, co mě dokáže rozesmát, i když mám největší depku.
Hned první večer, když jsme se uvelebili v chatě, Eva vyhlásila, že je to tu prý „vybavené jak před sto lety“. Já jí kontruji: „No tak, je to aspoň levné,“ a měli jsme z toho srandu. Oba jsme čekali, že si celé léto vystačíme sami se svými vtípky a plánovali jsem jen túry, koupání a večerní posezení u ohně.
Jenže druhý den ráno se na sousední chatě objevil sympatický kluk jménem Tomáš. Přišel se zeptat, jestli nevíme, kde tu je nejbližší obchod, a už se s námi tak nějak sžil. Mně to bylo jedno, jsem rád za nového známého, ale Eva se na něj dívala se zvláštním zájmem. A Tomáš? Ten se culil, jako by se k nám hodlal nastěhovat natrvalo. Od té chvíle se to celé posunulo nečekaným směrem.
Najednou jsem si všiml, že Eva tráví víc času s Tomášem, než by asi bylo běžné. Samozřejmě jsme pořád byli „trojka“, chodili jsme společně na procházky, koupat se k přehradě, ale mezi nimi dvěma to skrytě jiskřilo. Sám jsem nevěděl, proč se mě to trochu dotýká — vždyť Eva byla jen kamarádka. Jenže já začal cítit jemnou bodavou žárlivost, která mě samotného překvapila.
Když jsem se Evy večer u ohně ptal, jestli v tom je něco víc, jen se zasmála: „Co blázníš, vždyť my dva jsme byli vždycky spíš jako brácha a ségra.“ Trochu mě to bodlo u srdce, protože mě náhle napadlo: A vážně jsme vždycky byli jen brácha a ségra?
Jednou k večeru, když Eva šla spát, jsem se s Tomášem zasekl venku. Zeptal se na ni na rovinu: „Vy spolu chodíte? Nebo jsi do ní zamilovanej?“ Upřímně jsem zůstal paf. „Ne, my jsme prostě kámoši,“ povídám. „Jenomže…“ a najednou mi došlo, že to „jenomže“ je v mých myšlenkách čím dál hlasitější.
Tomáš se mi svěřil, že má pocit, že Eva je úžasná holka a že jí chce naznačit, že se mu líbí. Ve mně se mísila hrdost s divnou bolestí, protože mi došlo, že najednou soutěžíme. A já ani nevěděl, že bych soutěžit chtěl.
Každý další den na chatě se stal menším bojištěm. Sice jsme se všichni navenek smáli, hráli karty, chodili na pivo do blízké hospůdky v kempu, ale vzduch byl nabitý takovým tím neurčitým napětím. Tomáš se Evě dvořil, nosil jí kytky natrhané na louce, vařil jí kafe, a já si připadal odsunutý na druhou kolej. Krom toho jsem ale byl nejspíš sám sobě záhadou, proč mě to tak trápí — vždyť jsme s Evou byli jen přátelé… Nebo snad ne?
K finále došlo při večerním grilování, kam jsme si pozvali i partu lidí z vedlejších chatiček. Zábava plynula, ale já měl v sobě nervozitu. Když Eva a Tomáš zmizeli na procházku podél břehu přehrady, cítil jsem takovou žárlivost, že jsem málem bouchl. Jenže jakmile se vrátili, Eva se tvářila trochu rozpačitě. Tváře měla červené a Tomáš měl vítězoslavný úsměv.
Když byli ostatní zabraní do hovoru, Eva mě vzala stranou a řekla mi: „Hele, Michale, já nevím, co to mezi námi je — kamarádi jsme vždycky byli skvělí, ale jakmile se objevil Tomáš, cítím, že se chováš jinak… Co se děje?“
A já tehdy poprvé přiznal nahlas, že si nejsem jistý, jestli nejsem do ní tak trochu zakoukaný. Viděl jsem, jak jí zvlhnou oči, a než stihla něco říct, Tomáš se k nám přidal a zeptal se, jestli je všecko v pohodě. Měla jsem chuť ho vyhodit, ale to nebylo fér, měl na Evu taky právo. Celá situace byla jak vystřižená z trapné romantické komedie, kde najednou nikdo neví, koho vlastně chce.
Nakonec nám letní prázdniny skončily a každý jsme se museli rozejít do svého nového života. Já a Eva jsme odjížděli vlakem zpátky domů, kde nás čekala univerzita, Tomáš nám mával s lehkým úsměvem. Nikdo nic nevyřešil.
Ve vlaku jsem se Evy zeptal: „Tak jak to cítíš?“ Ona jen pokrčila rameny a řekla: „Možná jsme oba propásli dobu, kdy jsme si mohli říct, že to není jen kamarádství… A Tomáš taky přišel pozdě. Nevím.“
Během cesty panovalo ticho, ale nebylo to chladné ticho, spíš smutné a plné nevyřešené touhy.
Teď jsme každý na jiné škole. S Evou si píšeme sem tam vtipné zprávy, ale nikdy jsme se k tomu tématu letního trojúhelníku pořádně nevrátili. Občas se sám sebe ptám, jestli jsme nebyli jen zbabělí říct si, co cítíme, a radši jsme to nechali vyšumět. Tomáše prý Eva občas zahlédla na sociálních sítích, sem tam lajkne její fotku. Ale nic dalšího.
Jisté je, že to léto zdaleka nebylo klidné, jak jsme plánovali. Stalo se pro mě příběhem o tom, jak láska a přátelství někdy spolu zápasí, jak se nevyřčené city můžou probudit v nejméně očekávanou chvíli.
