Knihovník Národního muzea Jan Kefer, který vyzval na magický souboj Hitlera, zemřel v koncentráku

Národ, který teprve nedávno získal svobodu, čelil hrozbě naprostého zničení konvenční vojenskou silou. V této atmosféře strachu a bezmoci se odehrál jeden z nejbizarnějších a nejodvážnějších příběhů českého odporu. Jeho hlavním hrdinou nebyl voják ani politik, ale PhDr. Jan Kefer – respektovaný intelektuál, knihovník v posvátných zdech Národního muzea, muž vědy a rozumu.

Co mohl takový člověk dělat tváří v tvář nezastavitelnému zlu? Rozhodl se vést válku. Ne však puškami a granáty, ale prastarými a nebezpečnými zbraněmi ceremoniální magie a esoterického odboje.

Na první pohled byl Jan Kefer ztělesněním prvorepublikového vzdělance. Doktor filozofie z Univerzity Karlovy, vážený knihovník, který prošel knihovnou Národního muzea i Strahovského kláštera, byl mužem ponořeným do světa knih a historie.

Jeho intelektuální záběr byl ohromující. Byl to polyglot, který ovládal řadu jazyků včetně latiny, řečtiny a arabštiny, a zároveň uznávaný klavírista a hudební skladatel. Svůj život zakotvil v realitě běžných dní – v roce 1935 se oženil s Dagmar Moosovou a o rok později se jim narodil syn Reginald. Byl to otec a manžel, pilíř spořádané společnosti.

Pod touto seriózní fasádou se však skrýval druhý život, pro mnohé nepochopitelný a tajemný. Jan Kefer byl jednou z nejvýznamnějších postav československé esoterické (hermetické) scény. Hluboce se zabýval astrologií, kabalou, alchymií a především theurgií – uměním komunikace s božskými silami. Všem těmto okultním věcem pevně věřil.

Stal se předsedou společnosti Universalia, nejvlivnějšího sdružení československých hermetiků, a šéfredaktorem jejího časopisu Logos. Sepsal díla jako Syntetická magie nebo Praktická astrologie aneb Umění předvídání a boje proti osudu, v nichž se snažil o systematické a vědecké uchopení tajných nauk.

Neviděl konflikt mezi rolí racionálního akademika a praktikujícího mága. Hermetismus pro něj nebyl pověrou, ale vyšší formou poznání, „vědou o neviditelném“, kterou jeho intelektuální práce v Národním muzeu, obklopeném prastarými texty a symboly, jenom umocňovala. V jeho mysli se logika a mystika neslučovaly v rozporu, ale v harmonii.

Prvorepublikové Československo bylo duchovně živnou půdou. Konec 19. století přinesl úpadek tradičního náboženství a nástup vědeckého pozitivismu, což paradoxně vyvolalo protireakci – obrovskou vlnu zájmu o esoteriku, spiritualitu a tajné nauky. Ve své podstatě prostě jedno náboženství vyměnili za jiné.

Praha se stala jedním z center tohoto hnutí a společnost Universalia, založená původně jako studijní kroužek v roce 1920 a oficiálně ustanovená v roce 1927, stála na jeho vrcholu.

Nešlo o žádný okrajový spolek podivínů. Universalia byla seriózní a vysoce organizovaná instituce, která sdružovala intelektuály, lékaře a umělce. Jejím cílem bylo studovat a šířit „univerzální moudrost“ – syntézu esoterických tradic z celého světa.

Pod Keferovým vedením zažila společnost obrovský rozmach. Vydávala knihy, rozsáhlou Encyklopedii okultismu, pořádala přednášky po celé republice a dokonce zřídila vlastní alchymistickou laboratoř. Z malé hrstky nadšenců se do roku 1938 rozrostla na komunitu čítající na 700 stoupenců hermetismu - většinou z vyšších vrstev společnosti.

Uvnitř tohoto hnutí se však rodil zásadní morální konflikt, který byl předobrazem tragédie, jež měla brzy pohltit celou Evropu. Ztělesňovaly ho dvě osobnosti: Jan Kefer a Jiří Arvéd Smíchovský. Stejně jako Kefer byl i Smíchovský brilantní, jazykově nadaný intelektuál a charismatický člen Universalie. I on vedl vlastní magické kroužky. Jejich cesty se ale dramaticky rozcházely.

Zatímco Kefer se věnoval vlastenecké, konstruktivní theurgii a usiloval o povznesení národa, Smíchovského přitahovala temná, faustovská stránka okultismu. Jeho ambice byly sobecké a jeho metody nebezpečné. Sám Kefer ho považoval za černého mága a jeho pokusy proniknout do vnitřního kruhu Universalie odmítal.

Jak se nad Československem stahovala mračna Mnichova, rostla v Keferovi a jeho nejbližších spolupracovnících jistota, že je třeba jednat. V roce 1938, kdy hrozba ze strany Hitlera dosáhla vrcholu, se odhodlali k nevídanému kroku. Společně s dalším významným hermetikem, fenomenálním znalcem kabaly Františkem Kabelákem, si zajistili audienci na Pražském hradě u samotného prezidenta Edvarda Beneše.

Během zhruba třicetiminutového rozhovoru mu přednesli svou neuvěřitelnou nabídku: využít svých znalostí a schopností k magické likvidaci Adolfa Hitlera. Prezident Beneš, člověk s jistým pochopením pro neortodoxní myšlenky, jejich nabídku zdvořile, ale pevně odmítl.Dával přednost konvenčním politickým a vojenským řešením.

Pro Kefera to však nebyl konec. Odmítnutí hlavy státu ho nezastavilo. Cítil vyšší odpovědnost. Rozhodl se jednat na vlastní pěst. Krátce po schůzce na Hradě, na jaře roku 1938, se v hlubokých a odlehlých brdských lesích nedaleko Prahy sešla malá skupina zasvěcenců pod jeho vedením. Cíl byl jasný: provést první magický útok na Adolfa Hitlera.

Princip operace se podobal sofistikované formě voodoo či černé magie, jakkoli se Kefer tomuto označení bránil. Hermetická nauka věří, že každý člověk má neviditelného, nehmotného dvojníka, takzvané astrální tělo, které je nositelem životní síly. Zásah proti tomuto astrálnímu tělu měl způsobit kolaps nebo smrt fyzického těla. V tichu lesa, v atmosféře nejvyššího soustředění a smrtelné vážnosti, tak vlastenci zahájili válku na frontě, o jejíž existenci neměl zbytek světa ani tušení.

První útok nebyl posledním. Mezi lety 1938 a 1941 provedl Kefer se svým nejužším kruhem nejméně tři, podle některých zdrojů dokonce čtyři, magické operace. Druhá se odehrála v září 1940 ve vile ve středočeských Mirošovicích, třetí následovala na jaře 1941. Každý z těchto rituálů byl z jejich pohledu pečlivě připravenou a smrtelně vážnou akcí, zoufalým pokusem odvrátit od národa zkázu.

Útoky však (pro ně překvapivě) kýžený výsledek nepřinesly. Hitler dál triumfoval a jeho moc sílila. V hermetických kruzích se zrodila teorie, která měla toto selhání vysvětlit. Podle ní nebyl Hitler obyčejným smrtelníkem. Byl údajně chráněn mocnými temnými silami, především německou okultní společností Thule, která fungovala jako jeho duchovní štít. Energie Keferových útoků se tak nemohla dostat k cíli.

Právě takto si „mágové“ zdůvodnili, proč jejich akce nemá žádný efekt. A zkušeně se tak vyhnuli zpochybňování své nauky.

Zatímco Kefer vedl svou neviditelnou válku, v reálném světě se smyčka stahovala. V květnu 1941 uprchl Hitlerův zástupce Rudolf Hess, sám nadšený okultista, do Velké Británie. Rozzuřený Hitler, který zradu a ponížení přičítal vlivu astrologů a mystiků, rozpoutal po celé Říši i v protektorátu operaci Aktion Hess – masové zatýkání všech, kdo se zabývali tajnými naukami.

Pro pražské gestapo to byla vítaná záminka. Dne 9. června 1941 zaklepali na dveře bytu Keferových. Kdo ale gestapo přivedl právě na Keferovu stopu? Přestože Aktion Hess poskytla obecný rámec, důkazy ukazují na konkrétní a velmi osobní zradu.

Všechny stopy vedou k Jiřímu Arvédu Smíchovskému. Muž, který se kdysi pohyboval ve stejném hermetickém kruhu, se stal konfidentem a agentem-provokatérem nacistické bezpečnostní služby Sicherheitsdienst. Nejsilnějším důkazem je svědectví, podle něhož byl Keferovi během jednoho z výslechů ukázán udavačský dopis, který ho usvědčoval z protiněmecké činnosti.

Po zatčení byl Jan Kefer vězněn na Pankráci a na Karlově náměstí a k výslechům ho převáželi do nechvalně proslulého Petschkova paláce, pražské centrály gestapa. Nacisté si byli dobře vědomi, koho mají v rukou. Nechtěli ho jen potrestat. Chtěli ho zlomit a využít. Věděli o jeho mimořádných schopnostech a pověsti, a tak mu předložili faustovskou nabídku.

Nabídli mu svobodu, bezpečí a prestižní, skvěle placené místo. Chtěli, aby se stal Hitlerovým osobním astrologem nebo členem jeho tajného astrologického týmu. V tomto kroku se ukázalo celé pokrytectví nacistického režimu – na jedné straně okultisty masově pronásledoval, na druhé straně se snažil jejich schopnosti využít pro vlastní cíle.

Kefer opakovaně odmítl. Nacisté tedy sáhli k nejbrutálnějšímu psychologickému nátlaku. K výslechům začali vodit jeho manželku Dagmar a malého syna Reginalda. Chtěli, aby ho právě oni přiměli ke spolupráci. O desítky let později popsal Reginald Kefer tento okamžik, který se mu navždy vryl do paměti: „Smysl těchto debat bylo v tom, aby přemluvila tátu, aby se dal k Němcům… Táta odmítal. Já jsem tam byl proto, aby byly tlaky s tím, že jestli on nepovolí, tak mě dají na převýchovu do Německa.“

Jan Kefer však ani tváří v tvář tomuto peklu nezaváhal. S tichou podporou své statečné ženy, která mu podle synových slov „dodávala obrovskou sebedůvěru, náboj přežít a náboj vydržet“, nabídku znovu odmítl. Nikdy neopustil své morální zásady.

Když gestapo pochopilo, že Kefera nezlomí, jeho osud byl zpečetěn. Poslali ho na místo, odkud se vracel jen málokdo – do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Tento tábor byl pověstný svým kamenolomem, kde vězni v nelidských podmínkách lámali a vynášeli po příkrých schodech těžké žulové kvádry. Právě kvůli otrocké práci v lomu byl tábor zřízen.

Pro Kefera, jehož zdraví bylo podlomené cukrovkou, to byl rozsudek smrti. Vydržel dva měsíce. Dne 3. prosince 1941 zemřel. Bylo mu pouhých 35 let. Přesné okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes zahaleny tajemstvím. Někteří přeživší svědci tvrdili, že zemřel vyčerpáním při práci v lomu. Jiní popisovali, že byl vynesen mrtvý po jednom z brutálních výslechů. Jedno je jisté, okultismus po druhé světové válce ustoupil z výsluní.

Zdroje:

https://theses.cz/id/vm91um/Uen_spolenosti_Universalia_a_Ladislav_Mlek_-_Diplomov_prc.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Kefer

https://www.osobnostiregionu.cz/osoby/3936-Jan%20Kefer%201906-1941

https://info.dingir.cz/2021/12/jan-kefer-cesky-hermetik-v-boji-proti-nacismu/

https://muzeum3000.nm.cz/zajimavosti/pracovnik-knihovny-narodniho-muzea-zautocil-na-hitlera

https://info.dingir.cz/2021/12/vzpominka-na-ceskeho-hermetika-phdr-jana-kefera-31-ledna-1906-3-prosince-1941/

https://www.kabinetkuriozit.eu/ceskoslovensky-hermetik-jan-kefer/