Článek
Jsem Naďa, je mi devětačtyřicet. Mám dvě dospělé dcery, které žijí po svém, a jsem přes pětadvacet let vdaná za Pavla, který je jedináčkem. Božena, moje tchyně, mě nikdy zvlášť nemusela, ale dalo se to snést – ona žila na menším městě, my v bytě na okraji Prahy. Když jí před časem zemřel manžel, moc se s tím nevyrovnala, ale aspoň byla relativně soběstačná. Jenže pak uklouzla, nehezky si zlomila nohu a rázem potřebovala stálou péči.
Pavel jezdí za zakázkami po celém kraji, obvykle se vrací až k večeru. Dcery se starají o vlastní život, jedna je těhotná, druhá začala nové zaměstnání. A tak to padlo na mě. Pracovala jsem jako manažerka v bance, měla jsem tam dobrý tým, vzala jsem si neplacené volno a přestěhovala se k Boženě, abych se o ni postarala. Hlavně zpočátku to bylo nevyhnutelné, lékaři říkali, že se z toho zlomeného kloubu nejspíš nevzpamatuje. Přitom já měla skvělou kariéru a doufala, že se do ní brzy vrátím.
Jak naschvál, mezitím ve firmě proběhly velké změny a já dostala výpověď. Slušné odstupné, ale konec jistoty. Volná místa v mém oboru nebyla snadná k nalezení, navíc jsem byla denně uvázaná u tchyně. Pavel mě utěšoval: „Nic si z toho nedělej, klidně buď dál doma a starej se o mámu. Já nás v pohodě uživím.“
Jenže Božena nesnesla pocit vděku, snad cítila, že je na mně závislá. A tak spustila jedovatou kampaň. „Proč děláš drahoty s výběrem práce, měla bys vzít, co se naskytne. Na poště berou doručovatelky, na to by ti nohy stačily.“ Nebo narážky, že se nechávám vydržovat a že „s tím svým diplomem“ jsem si jen hrála na důležitou. O tom, že jsem dala sbohem své kariéře, ani slovo. Místo vděku mi sype sůl do ran, prý jsem rozmazlená a nic neumím.
Když se to doneslo k Pavlovi, nezastal se mě. „Třeba máma nepřehání. Určitě by se pro tebe našlo něco v okrese, na co nepotřebuješ diplom…“ myslel to snad žertem, ale bolelo to. V posledních dnech je to vyostřené. Tchyně se díky terapii zotavila, chodí s holí, ale doma se sama nezvládne. Kdykoli mě ale vidí, rýpe do mě. „Co tady sedíš, takovou zadnici nemají ani sousedovic holky, co se celý den válejí.“
Jednou mi ruply nervy, namítla jsem: „Promiňte, ale kdybych sem nešla, kdo by vám vařil, uklízel, pomáhal se cvičením?“ Jenže to rozohnilo nejen ji, ale i Pavla. „Nemusíš být drzá, máma to tak nemyslí. Jen chce ať si najdeš práci“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že v mém oboru se pozice v managementu neuvolňují každou chvíli. Ale on jen mávl rukou: „Víš co? Zůstaň tady s mámou, pronajmeme byt, a hotovo. Ty aspoň nebudeš muset jezdit za prací.“
Cítím, že jsem obětovala vlastní jistoty a teď mi nikdo nevěří. Nejradši bych se sbalila a vrátila se do města. Tam bych mohla hledat něco nového. Jenže by to znamenalo rozvod nebo minimálně odluky. Dokud je Božena tady, Pavel nepomýšlí na návrat. Ale já už mám té dusné atmosféry až po krk. Bojím se, že jestli zůstanu, zešílím z toho znevažování. A co když mi pak třeba i manžel definitivně řekne, ať jdu klidně na tu poštu?
