Ladislav Mrkvička: nespoutaný pruďas, úžasný herec a prý i milenec. S režimem měl pořád problémy

Bylo mu třiadvacet, když ho přímo z jeviště odvedli muži v kožených kabátech. V ruce ještě svíral divadelní kord – rekvizitu absolventského představení, které už nedohrál. Spolužáci oněměle přihlíželi, jak Ladislava Mrkvičku vedou pryč těsně před děkovačkou. Psal se rok 1962 a mladý herec právě doplatil na svou nezkrotnou povahu. Už tehdy se naučil, že vzepřít se autoritám bolí.

Po studentském Majálesu strávil týdny ve vyšetřovací vazbě. Jeho jediné „provinění“? V průvodu plném rozjařených vysokoškoláků vylezl na tramvaj a sundal sběrač, aby vůz nemohl vjet do davu. „Oni z toho udělali velkou protistátní záležitost,“ vzpomínal hořce.

Ze studií na DAMU ho vyloučili pár týdnů před absolutoriem – místo promocí nastoupil vojenskou službu u leteckého útvaru daleko na Slovensku. Byl to tvrdý pád. Mladík, který miloval divadlo celou duší, rázem místo rolí montoval letadla v piešťanské základně. Z drzého studenta se stal nepohodlný živel pod dozorem armády.

Mrkvička vždycky šel hlavou proti zdi. Kamarádi mu kvůli výbušné povaze říkali s úsměvem „Zloprcek“ – malý vztekloun. On sám otevřeně přiznával, že byl pruďas a rebel. Jenže právě tahle zarputilost ho nakonec zachránila.

Nevzdal se snu o herectví ani ve chvílích, kdy byl úplně na dně. Osud mu navíc přihrál překvapivou šanci: přímo do vojenské dílny za ním přijel režisér Jiří Sequens. Potají dostal svolení vyzkoušet „zakázaného“ mladíka na kamerových zkouškách k novému filmu. Ladislav měl stále potíže s režimem, ale Sequens se nedal odradit a prosadil si ho do jedné z hlavních rolí válečného dramatu Atentát.

Náhle se z neznámého vyděděnce stal filmový rotmistr Vyskočil – jeden z parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Byla to první velká role a Mrkvička ji chytil pevně do rukou. Jako by se tím odrazil ode dna: film mu otevřel dveře k dalším angažmá.

Z ostravského Divadla Petra Bezruče až na prkna pražských scén – jeho kariéra nabrala dech. Diváci si ho oblíbili pro přirozenost a vnitřní sílu, již vkládal do každé postavy. Jenže rebel v něm nikdy docela neusnul.

Po srpnu 1968 se v Československu rozhostila temná normalizace. Ladislav to cítil v každodenním životě divadla. Rozkazy shora, politické hrátky, povinná loajalita – to ho popouzelo. Roku 1974 vystupoval v libeňském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Palmovka), když vedení nařídilo hercům povinnou besedu pro sovětskou vojenskou posádku.

V hledišti seděli důstojníci okupační armády a čekali, že si po představení přátelsky potřesou rukou s umělci. Mrkvička v zákulisí zuřil. „Pane řediteli, dávám hodinovou výpověď!“ vykřikl nakonec přes sál plný překvapených vojáků. Cítil spravedlivý hněv, ale jakmile ta slova pronesl, ztuhl on i celé divadlo. Svůj slib splnil: na místě sepsal výpověď na kus účtenky z baru. Ve stínu rudých hvězd to byla profesní sebevražda. Následoval okamžitý zákaz – žádné angažmá, žádná televize, nic. Nepovolný herec se ocitl na černé listině.

Znovu ho zachraňoval režisér Sequens. Mrkvička měl v té době roztočené natáčení televizního seriálu Třicet případů majora Zemana. Kvůli své vzpouře v divadle dostal ultimátum: mohl roli dokončit, jen když jeho postava později zmizí na západ jako zrádce socialismu.

Přistoupil na to. Vděčil Sequensovi za hodně – ten muž mu už jednou dal kariéru, a teď ho aspoň uchránil před úplným zapomenutím. Mrkvičkův kapitán Stejskal se tak v ději seriálu „vybarvil“ jako pravicový rozvratník, který zradil socialismus, a náhle zmizel. Seriál jej tím elegantně odepsal. Za trest pak herec dva roky nesměl vůbec natáčet a žil bez práce a peněz. Ocitl se v téměř bezvýchodné situaci: režim ho izoloval.

Přesto ho nezlomili. Ladislav se nevzdal herectví ani v těch letech nucené pauzy. Tiše a bez publicity začal hrát v loutkových pohádkách pro děti – klauna Animuka v malém divadle. Naplnil sál smíchem malých diváků čtyřistakrát za sebou, a úřady to nechaly být. Zřejmě usoudily, že v zapadlém dětském představení už režim neohrozí.

A pak přišla šťastná náhoda, která rozhodla o celé jeho budoucnosti. V roce 1977 onemocněl hlavní herec těsně před premiérou hry Král jelenem v pražském Divadle Na zábradlí. Zoufalé produkční obcházely kolegy s prosbou o záskok. Zaklepaly i na dveře Ladislava Mrkvičky, kterého pomalu všichni odepsali. Riskly to.

A on je nezklamal – vrhl se do zkoušení a během jednoho týdne zachránil inscenaci. Na zábradlí pak zůstal. Začala jeho nejlepší herecká éra. Na jevišti tam doslova dýchal životem: dostal velké dramatické role, spolupracoval s legendárním režisérem Evaldem Schormem. „Ta práce tehdy smrděla krví a potem, na to se nezapomíná,“ říkal po letech s úctou. Z rebela se stal uznávaný charakterní herec, byť pořád trochu ve stínu oficiálních hvězd.

Ve společnosti byl dál opatrný, ale zásadový. K volbám za socialismu nechodil – po jedné nepříjemné zkušenosti si řekl, že tu frašku nebude podstupovat vůbec. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. Pro režim tak zůstal neloajální. Přesto postupně dokázal rozvinout svou hereckou dráhu naplno.

Po roce 1989, kdy se poměry uvolnily, se dokonce vrátil do Národního divadla a učil mladé adepty na své alma mater DAMU, která mu konečně vrátila diplom. S hořkým úsměvem přebíral duplikát diplomu od stejného profesora, který ho kdysi vyhodil.

Svým studentům vštěpoval, že k úspěchu je potřeba kapka talentu, spousta práce a hlavně štěstí. On sám dobře věděl, o čem mluví – štěstí měl občas poskrovnu, ale když už šlo do tuhého, v pravou chvíli k němu přišlo a vytáhlo ho z nejhoršího.

Jeho osobní život by vydal na román plný zvratů. Ladislav Mrkvička byl velký svůdník – sám to s nadsázkou vysvětloval prostě: „Ženy jsou zvláštní bytosti, v jejichž přítomnosti mi měkne mozek,“ žertoval. Měl neodolatelné charisma, jiskru v oku a přitom plachost, která ženy přitahovala. Prožil bezpočet lásek.

Ta první ho zasáhla už v mládí: herečka Jaroslava Tvrzníková. Když se proslavila, opustila ho. Zabolelo to. Z trucu prohlašoval, že se stane taky hvězdou a pak jí ani neodpoví na pozdrav. Brzy potkal další osudovou ženu – kolegyni Slávku Hozovou.

Zůstal kvůli ní v Ostravě, kde začínal, a deset let s ní sdílel život i jeviště. Když ten vztah skončil, nesl to těžce. Snad aby zahnal prázdnotu, vrhl se záhy do bouřlivého románku s populární herečkou Ivankou Devátou.

„Láska to byla vášnivá,“ vzpomínala Devátá a veřejně přiznala, že „jako milovník byl nepřekonatelný“. Jenže i tahle jiskra vyhořela – po roce ji ukončil on a Devátá mu to nikdy nezapomněla. Jeho srdce zkrátka zůstávalo nespoutané.

A přece se nakonec usadil. Poprvé se oženil až ve svých téměř čtyřiceti letech. Vybral si půvabnou Ivanu Kopeckou, navzdory tomu, že o ni usiloval i jeho kamarád. Kopecká se stala paní Mrkvičkovou a zdálo se, že bouřlivák se uklidnil. Jenže jejich manželství postihla krutá rána osudu.

První dítě, na které se těšili, přišlo na svět s vážnou vrozenou nemocí a po pár dnech zemřelo. Tahle tragédie Ladislava poznamenala na celý život. „Zažil si vlastní tragédii narozením nemocného človíčka, kterému nemůže pomoci,“ napsala o něm jedna blízká přítelkyně. Z přemýšlivého muže se stal úzkostný otec.

„Odtud panika nad každou nemocí, nervové přepětí,“ vysvětloval jeho pozdější přehnaný strach známým psycholog. Když se jim poté narodili dva zdraví synové, Jan a Jakub, miloval je, ale strach ho neopouštěl. V kočárku kontroloval, jestli dýchají.

Později je vodil do hor a k moři, jako by je chtěl vyzbrojit proti nepřízni světa. Přesto s dětmi nevycházel vždy hladce. „Byl jsem špatný otec – výbušný, vzteklý,“ kál se sebekriticky. Toužil být dobrým tátou, jen neuměl skrývat emoce.

Jeho vlastní neklid se promítl i do rodinných vztahů. Bouřlivák Mrkvička se stal otcem celkem pětkrát. Ještě před svatbou s Ivanou se mu narodil nejstarší, nemanželský syn Tomáš. Během manželství pak prožil románek, ze kterého vzešla jeho jediná dcera Kristýna. Manželství ten úder kupodivu přečkalo – Kopecká mu odpustila a malou Týnu přijali.

Sám herec nikdy nelitoval: „Jsem pyšný, že ji mám,“ říkal o jediné dceři. Kristýna „Týna“ Průchová zdědila jeho talent i tvrdohlavost – na DAMU ji vzali až napotřetí, stejně jako kdysi jeho. Nakonec se prosadila v seriálech a v divadle, takže tatínkovi dělala jen radost. Jenže starosti nekončily.

Mladší syn Jakub začal ve třinácti experimentovat s pervitinem a rychle propadl heroinu. Rodinné peklo se rozjelo naplno – krádeže, léčebny, zoufalství. V roce 2001 dokonce Jakub skončil na rok ve vězení. Rodiče vyčerpali všechny síly, aby ho zachránili. Mrkvička se s tím nikdy úplně nevyrovnal. „Je to běh na šíleně dlouhou trať,“ povzdechl si smutně. Tohle je jizva, která podle něj v rodině zůstane navždy.

Po jedenácti letech nakonec první manželství přece zkrachovalo. Psal se rok 1988 – symbolicky padaly staré pořádky a s nimi se definitivně rozpadl i vztah s Ivanou. Ještě tentýž rok se Ladislav oženil podruhé. Jeho vyvolenou byla Alena Kotibová, televizní produkční. Působili jako klidný pár.

Narodil se jim syn Matěj a manželství vydrželo dlouhých dvacet let. Možná nejdéle ze všech vztahů v jeho neklidném životě. Ale ani tentokrát to nebyl pohádkový „happily ever after“. Po roce 2009 Alena od něj odešla a rozvedli se oficiálně za dalších pár let. Na sklonku života tedy zůstal sám. Jediné, co ho těšilo, bylo, že všechny jeho děti – a dokonce i bývalé partnerky – spolu vycházely.

„Veškerý svůj bordelovitý život mám před hrobem urovnaný. Ženy mají mezi sebou přátelské poměry, děti ze všech manželství se stýkají, všichni se znají a jejich životy se prolínají,“ říkal klidně pár let před smrtí. Bylo vidět, jak se mu ulevilo. Navzdory všem zmatkům a hříchům minulosti dokázal rodinu sjednotit. Jeho nejmladší syn Matěj se navíc stal jeho oporou – právě on o otce pečoval, když se Ladislavovi začalo hroutit zdraví.

Tvrdý život si na něm vybral svou daň. Po sedmdesátce se Ladislav Mrkvička stále častěji pral s různými neduhy. Klouby, svaly, třesoucí se ruce… Lékaři mu diagnostikovali Parkinsonovu chorobu a k tomu ještě vzácný revmatický syndrom, který způsobuje celotělové bolesti. Každý pohyb se stal utrpením. „Všechno mě tak bolí, že mě to až znehybnilo. Snad neskončím na vozíku,“ zoufal si tehdy.

Z někdejšího sportovce a milovníka pohybu zbyl unavený pán s holí, který sotva dojde na zkoušku. Jenže on se stále nevzdával. Ještě v osmdesáti letech stál před kamerou – zahrál si jednu z hlavních rolí ve filmu Staříci. Šlo o příběh dvou bývalých politických vězňů jdoucích za pozdní spravedlností.

Jak symbolické pro muže, který komunistům vzdoroval celý život. Mrkvička do role vložil vlastní zkušenost a bolest a vznikla tím jeho životní tečka. Za výkon ve Stařících získal Českého lva i Cenu Thálie. Potlesk ve stoje v sále byl dojemný: osmdesátiletý herec s třesoucíma rukama přebírá cenu a v očích se mu lesknou slzy. Jako by tím umění nakonec zvítězilo nad všemi křivdami.

Zatímco profesně sklízel pocty, v soukromí sváděl tichý boj s depresí. Nemoc a stáří ho uvěznily v těle, které ho zradilo. Už nemohl jezdit na koni ani šermovat na jevišti – sotva vstal z postele. Antidepresiva bral, ale připadal si po nich jako omámený. Temné myšlenky se vracely.

„S depresemi si hraji už tak deset, možná patnáct let a chvílemi to bylo až sebevražedné. Měl jsem stavy, že jsem nemohl vylézt z baráku, bál jsem se lidí, měl úzkosti,“ svěřil se upřímně. Tyto přiznané pocity nejsou u drsných chlapů obvyklé. Ladislav v nich ale nezapřel svou statečnost – nebál se říct nahlas, že i duše bojovníka může trpět.

Když mu bylo opravdu nejhůř, otevřeně prohlašoval, že smrt by pro něj možná byla vysvobozením: „Nechci už točit. Bolí mě už totiž na těle i v těle naprosto všechno.“ Přesto se konec života dočkal smířený. Pevně věděl, jak chce odejít: v milovaném ošuntělém kabátu a klobouku z jedné dávné divadelní role. Symbolicky připravil svůj poslední kostým – odchodu vstříc šel se vztyčenou hlavou.

Ladislav Mrkvička zemřel náhle v prosinci 2020, ve věku 81 let. Ještě krátce předtím dokázal vzkázat světu, že odejde smířený. Jeho přátelé vzpomínají, že se poslední dobou často usmíval tím tichým, smutným úsměvem člověka, který už leccos pochopil.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Mrkvička

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/665181/ladislav-mrkvicka-81-a-jeho-boj-s-komunisty-pomsta-pres-majora-zemana.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/734579/zivot-ladislava-mrkvicky-81-dve-nemanzelske-deti-smrt-miminka-po-porodu-a-syn-na-drogach.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/665089/bourlivy-zivot-mrkvicky-81-5-potomku-s-ruznymi-zenami-dve-nemanzelske-deti-a-syn-na-drogach.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/662485/mesic-pred-smrti-si-ladislav-mrkvicka-81-stezoval-blesku-boli-me-naprosto-vsechno.html

https://zeny.iprima.cz/celebrity/tajemstvi-ladislava-mrkvicky-syn-skoncil-ve-vezeni-jako-milenec-byl-pry-neprekonatelny

https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-ladislav-mrkvicka-podle-jana-preucila-8667369

https://nasregion.cz/byval-to-vzteklik-a-prudas-kamaradi-mu-rikali-zloprcek-252994/

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/425149-lasky-milovnika-ladislava-mrkvicky-pet-deti-se-ctyrmi-zenami

https://www.dotyk.cz/magazin/kristyna-pruchova/

https://majorzeman.eu/ladislav-mrkvicka-zivot-mam-pred-hrobem-urovnany/

https://majorzeman.eu/ladislav-mrkvicka-vsechny-me-prusvihy/

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ladislav-mrkvicka-herec-major-zeman-divadlo-okupace.A240131_153900_lidicky_krd