Ladislav Pešek: milovaného komika k sňatku donutila „šílená fanynka“, i tak ji ochránil před nacisty

Ženich s laskavým úsměvem, kterého celý národ znal z filmového plátna, tu stál sevřený strachem. Neodvážil se pohlédnout nevěstě do očí. Věděl, že její vítězoslavný úsměv neodráží lásku, ale posedlost. Už nebylo cesty zpět. Za pár okamžiků vysloví souhlas, který si nevynutil osud ani vroucí cit, ale zoufalá výhrůžka.

Když se kostelními lavicemi rozlehl tlumený šepot hostů, Ladislav Pešek ještě naposledy zalétl myšlenkami jinam. V duchu uviděl tvář jiné ženy – té, kterou doopravdy miloval a která tu teď nebyla. Jak jen mohlo dojít k tomu, že místo po jejím boku stojí před oltářem s cizí nevěstou? Co přivedlo dobrosrdečného komika na práh tak bizarního svazku?

Ladislav Pešek, rodným příjmením Pech, přišel na svět 4. října 1906 v Brně do významné herecké rodiny. Jeho otec Ladislav Pech patřil k uznávaným divadelníkům a maminka Ema, rozená Pešková, byla herečka – v jejím rodokmenu zářilo i jméno vlastence Václava Tháma.

„Lála“, jak malému chlapci říkali, se od dětství pohyboval mezi kulisami divadelních společností. Už jako nemluvně se objevil na scéně, když ho rodiče ve třech měsících věku vzali s sebou do opery Piková dáma jako rekvizitu na jeviště. Ve čtyřech letech pak seděl v budce nápovědy, protože ho neměl během představení kdo hlídat. Divadlo mu zkrátka kolovalo v krvi.

Jeho domovem se stávaly herecké šatny a zaprášené jeviště kočovných souborů. Rodiče často měnili působiště a malý Lála střídal jednu školu za druhou. Zprvu se jevil jako nezvladatelný rošťák – mezi spolužáky vynikal vylomeninami a výtržnostmi podobnými těm, jaké později sám hrál v studentských veselohrách. Zároveň brzy pochopil, že když nové kamarády rozesměje, získá si jejich oblibu.

Naučil se bavit publikum už na školním dvorku. Přestože měl herectví doslova v krvi, v pubertě vzdorovitě zatoužil po jiné dráze. Miloval pohyb a snil o kariéře fotbalového útočníka. Rodiče ho raději poslali na živnostenskou školu, aby získal „solidní povolání“. Po maturitě na něj čekalo místo v papírnictví – on ale ucítil, že by tím zradil vlastní duši. V poslední chvíli se rázně vzepřel a bez vědomí rodičů složil zkoušky na brněnskou konzervatoř.

Na konzervatoři patřil mezi talentované studenty, a dokonce získal stipendium na stáž v divadelní škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Domů se vrátil inspirovaný moderními trendy a plný odhodlání. Už během studií dostal příležitost na prknech brněnského Zemského divadla, kde si zahrál po boku svých rodičů.

Právě tehdy se rozhodl přijmout umělecké jméno Pešek – po mamince. Nechtěl, aby si ho publikum pletlo s otcem, který hrával stejné role. V Brně se mladý Ladislav dlouho neohřál. Ve 23 letech ho legendární režisér Karel Hugo Hilar pozval do pražského Národního divadla.

Psal se rok 1929 a Lála s ostychem nastoupil mezi hvězdy první scény. Měl nepříjemnou trému – připadal si malý vedle slavných bardů, kteří se najednou stali jeho kolegy. Tremu vlastně nikdy zcela nepřekonal. Láska k herectví a touha po potlesku však byly silnější než úzkost; vždy znovu dokázal strach překonat.

V Národním divadle pak zůstal věrně téměř půl století a ztvárnil na jeho jevišti přes tři stovky rolí. Herectvím žil naplno – od roku 1947 dokonce své zkušenosti předával studentům na pražské DAMU.

Do světa filmu se Ladislav Pešek nehnal. Před kamerou se obával, že každý pozná jeho trému, a odmítal nabídky, které mu filmoví režiséři ve 30. letech stále naléhavěji posílali. Jeho tehdejší partnerka, talentovaná herečka Jiřina Štěpničková, už měla rolí před kamerou spoustu – a věděla, co v Lálovi dřímá za potenciál.

Jednoho dne došla trpělivost. Jiřina ho doslova dotáhla na schůzku s filmovým producentem. Údajně padla i facka – „chytil i pěknou facku, aby pochopil, že nabídky dostává proto, že má talent“, vyprávěl později s úsměvem.

Šok zabral. Ladislav překonal ostych a před kamerou záhy okouzlil stejně jako na prknech. Koncem 30. let šel doslova z filmu do filmu, zejména v rolích rozpustilých studentíků a komických mladíků.

Průlom přišel roku 1938, kdy si zahrál hubatého žáka Ádu Čuřila ve školní komedii Škola, základ života. Publikum si roztomilého rošťáka zamilovalo a Pešek se rázem stal hvězdou stříbrného plátna. Následovala další klasika Cesta do hlubin študákovy duše (1939), kde exceloval coby študák Kulík.

Jeho doménou byly komedie, ale nezaleknul se ani vážnějších partů. Diváci všech generací ho milovali také v pohádkách: jednou hrál nešikovného čerta, jindy dobrosrdečného muzikanta, který s úsměvem porazí zlo. Z dětských let mu zůstala sportovní kondice, a tak bez potíží zvládal i fyzicky náročné role – jako pohádkový král skákal, padal do potoka a tropil bláznivé kousky.

Na jevišti i před kamerou působil sebejistě, ale uvnitř zůstával plachý. Kolegové o něm věděli, že je „veselý muž s vlídným úsměvem, který se tváří seriózně v momentech, kdy se nikdo nedívá“. Ve chvílích, kdy nebyl středem pozornosti, zrcadlila jeho tvář i stín skrytých starostí.

Právě v době, kdy jeho hvězda stoupala, prožíval Ladislav i svou první velkou lásku. Zamiloval se do herecké kolegyně Jiřiny Štěpničkové, půvabné brunetky o šest let mladší. Byli krásný pár – dva talentovaní mladí herci, plní elánu. Nějaký čas spolu dokonce žili. Byla z toho velká láska a trvala dva roky.

Přesto na manželství ani jeden nepomýšlel. Obě kariéry totiž prudce akcelerovaly: Jiřina byla obsazována do hlavních filmových rolí a Ladislav hrál večer co večer v divadle, točil komedie a k tomu ještě učil. Vídali se málo. Každý měl vlastní sny a plány. Po vzájemné dohodě se jejich cesty v dobrém rozešly. Oba tehdy ještě věřili, že na opravdovou rodinu mají času dost.

Roztomilý komik Pešek byl díky své povaze idolem mnoha žen. Zástupy obdivovatelek mu denně posílaly květiny, drobné dárky a milostné dopisy. Lála tomu nepřikládal váhu – zdvořile poděkoval a dál se soustředil na práci. Neměl tušení, že mezi ctitelkami číhá někdo, kdo se nespokojí s odmítnutím. Zatímco on na jevišti rozdával radost, v hledišti sedávala tajemná žena v černém.

Po každé premiéře mu do šatny doručili obálku s básničkou od obdivovatelky podepsané „Divá Bára“. Ten pseudonym ho nejprve pobavil – Divá Bára byla přece hrdinka z povídky Boženy Němcové, odvážná dívka, kterou si ve filmu zahrála právě Jiřina Štěpničková. Že by náhoda? Ladislav netušil, kdo se za přezdívkou skrývá, a možná raději ani nechtěl vědět. Dopisy od neznámé Báry odkládal bez odpovědi stranou a věřil, že ji to časem omrzí.

Jenže neomrzelo. Naopak – co víc ji ignoroval, tím nebezpečnější začínala být její hra. Jednoho dne oblékla záhadná ctitelka své vyzývavé city do hrozeb. „Pokud si mě nevezmeš, zabiju se,“ napsala herci přímočaře. Ladislav zůstal zaraženě zírat na tu větu. Nechtěl mít nikoho na svědomí, ale také nehodlal na takový nátlak reagovat. Papír s ultimátem zmačkal a zahodil.

Netušil, čeho všeho je ženská posedlost schopná. Za pár dní totiž přišla zpráva, že tajemná Bára spolykala hrst prášků. Pokus o demonstrativní sebevraždu přežila – probrala se v nemocnici, ale svého cíle dosáhla. Její zděšení rodiče nyní vzali situaci do svých rukou. Otec oné ženy byl vlivný podnikatel. Vyhledal Ladislava a s výrazem, na který herec nikdy nezapomněl, mu oznámil: Buď si vezmete mou dceru, nebo její smrt padne na vaši hlavu.

Pešek nebyl zbabělec. Byl však nesmírně citlivý a laskavý. Myšlenka, že by kvůli němu mohl někdo skutečně zemřít, mu nedala spát. Možná kdyby byl tvrdší, poslal by neodbytnou ctitelku i jejího otce rázně pryč. Jenže to neuměl říct ne.

Vnitřně zničený nakonec souhlasil s nejhorší rolí svého života: stane se ženichem proti své vůli. V říjnu 1937 se Ladislav Pešek z donucení oženil s Renatou – tak se fanatická ctitelka jmenovala. Ve svatební den působil navenek klidně, dokonce se na několika svatebních fotografiích mírně usmívá. Uvnitř cítil prázdno a stud. Bláznivá „Divá Bára“ dosáhla svého – stanula před oltářem s mužem svých snů. Pešek ale nikdy v tomto manželství nebyl šťastný.

Jeho první žena Renata Kuhová pocházela z bohaté židovské rodiny a byla psychicky labilní. Co přesně od Peška chtěla, snad ani sama nevěděla – krom toho, aby patřil jen jí. Když ho konečně „ulovila“, její poblouznění dlouho nevydrželo. Manželství trvalo necelých pět let. Během nich se z Ladislava stal uzavřený, zamlklý člověk.

Doma chodil po špičkách kolem nevyzpytatelné ženy a úlevu nacházel v práci. Pak přišla válka a do osudu jeho nešťastného svazku zasáhly dějiny. Nacistická moc začala uplatňovat protižidovské zákony i v Protektorátu Čechy a Morava. Lálova paní Renata, dříve tak suverénní, se rázem ocitla v ohrožení života kvůli svému původu. A spolu s ní i on.

Když se úřady dozvěděly, že slavný herec Národního divadla je ženatý s Židovkou, hrozila mu perzekuce a patrně i ztráta angažmá. Pešek kvůli své manželce málem skončil v koncentračním táboře. Jisté kruhy mu dávaly najevo, že by bylo záhodno takový „nevhodný“ svazek rychle ukončit. Jenže on to neudělal – i přes veškerou hořkost Renatu neopustil a tím jí možná pomohl přežít.

Ještě v průběhu války se však neudržitelný Peškův sňatek zhroutil. Renata si našla jiný objekt zájmu – dalšího muže, kterého mohla pronásledovat svými nároky. Ladislav se nestačil divit: jednoho dne jeho žena jednoduše sbalila kufry a odjela. Opustila ho, jako by najednou byla ona tím, kdo říká ne. Pro Lálu to bylo doslova vysvobození.

Hořkou zkušenost si ale nesl v sobě. Rozvod proběhl tiše a nenápadně. Po „soužití v pekle“ zůstal Pešek chvíli sám. Osud mu však ještě chystal druhý pokus na štěstí. Do života Ladislava Peška vstoupila sympatická profesorka Zora Plichtová. Nebyla z hereckého prostředí, pohybovala se v akademické sféře – a snad právě proto vedle ní našel klid. Byla to přesně taková žena, kterou vedle sebe vždy chtěl mít. Zora byla sečtělá, krásná, a navíc se smyslem pro humor.

Ladislav se do Zory zamiloval hluboce a upřímně. Když s ní později stanul před oltářem, prožíval úplně jiné pocity, než když se ženil poprvé. Tentokrát jeho srdce zaplavovalo tiché štěstí. Zoru skutečně miloval. Brzy po svatbě, se jim narodila vytoužená dcera Zuzana.

Ladislav konečně prožíval rodinnou idylku, kterou si vždy tolik přál. Večery teď netrávil po barech ani v prázdném bytě – spěchal domů, aby koupal miminko a četl pohádky před spaním. Role otce pro něj byla možná důležitější než všechny divadelní role dohromady.

Veřejnost neměla o hercově dramatickém soukromí ponětí. Pešek si své soukromí celý život pečlivě střežil. Na jevišti byl bavičem, v civilu vystupoval rezervovaně a skromně. Po válce i v dalších dekádách rozdával smích dalším generacím diváků. Ztvárnil desítky charakterních postav, od pohádkového krále pekla Belzebuba až po dobrosrdečného doktora Vrtišku v televizním seriálu Nemocnice na kraji města.

Peškova povaha „neumět říct ne“ se bohužel neprojevila jen v soukromí. Už v únoru 1948 připojil svůj podpis pod prokomunistickou výzvu umělců „Kupředu, zpátky ni krok!“, která pomohla legitimizovat nástup totality.

Plynoucí léta mu přinesla četná ocenění – stal se Zasloužilým (1954) i Národním umělcem (1958) a dočkal se obdivu publika napříč generacemi. V 70. letech se však poměry v kultuře měnily. Normalizační doba nepřála umělcům s vlastním názorem. Ladislav jen tiše přihlížel, jak Národní divadlo opouštějí někteří kolegové a jak vedoucí funkce přebírají politicky spolehliví kádři.

Přesto v lednu 1977 seděl v Národním divadle a svým jménem stvrdil tzv. Antichartu, tedy loajalitu normalizačnímu režimu. Byl k tomu donucen, stejně jako desítky dalších kolegů? Nebo v tom byla i snaha zajistit si v pokročilém věku klid na práci? Ať tak či onak, tyto podpisy jsou v ostrém rozporu s jeho vnitřním světem a ukazují, jak složitá a rozporuplná byla jeho životní pouť muže.

Možná i to byl důvod, že ukončil angažmá v ND a odešel na odpočinek – samozřejmě „na vlastní žádost“. Ještě v tom roce vydal vzpomínkovou knihu Tvář bez masky, kde své životní zážitky popsal s nadhledem a bez hořkosti.

Stáří trávil střídavě v Praze a na milované chalupě na Prostějovsku, které s láskou říkal Slunečnice. Byla to jeho oáza klidu v přírodě – místo, kde rád zahradničil, učil se nové role a setkával se se sousedy. I jako penzista si udržoval sportovní kondici a životní optimismus. Neustále z něj vyzařovala vitalita a optimismus – vzpomínají přátelé.

Ještě v roce 1985 ho nečekaně postihla mozková mrtvice právě na chalupě. Pešek bojoval statečně i s touto překážkou. Dokonce se začal pomalu zotavovat, jako by i tentokrát nechtěl opustit scénu předčasně. Osud mu už ale víc času nedopřál. Zemřel 13. července 1986 v Praze, necelé dva měsíce před svými osmdesátými narozeninami.

Jeho životní příběh ukazuje, že křehká duše komika může skrývat velká tajemství. „On měl smůlu, že nedokázal a neuměl říct ne,“ vzpomínala na Ladislava Peška herečka Ljuba Skořepová v dokumentu České televize. Těmi slovy vystihla tragické jádro příběhu dobrosrdečného muže, který chtěl každému rozdávat radost – i kdyby ho to mělo stát vlastní štěstí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Pe%C5%A1ek

https://www.kinotip2.cz/clanky/ladislav-pesek-odpociva-na-vysehrade-chata-slunecnice-20250322-12774.html

https://www.tvguru.cz/ladislav-pesek-znicila-mu-zivot-fanynka/

https://www.extra.cz/pred-115-roky-se-narodil-ladislav-pesek-blazniva-fanynka-mu-ze-zivota-udelala-peklo-8c718

https://www.vlasta.cz/celebrity/ladislav-pesek-mlady-manzelka-diva-bara/

https://zeny.iprima.cz/ladislav-pesek-se-stal-obeti-silene-fanynky-musel-si-ji-vzit-jinak-hrozila-smrti-352840

https://www.kinotip2.cz/clanky/ladislav-pesek-odpociva-na-vysehrade-chata-slunecnice-20250322-12774.html

https://nasregion.cz/soukromi-herce-ladislava-peska-je-tajemne-proc-ho-donutili-k-svatbe-2-412294/

https://www.krajskelisty.cz/praha/31902-jak-nezneho-komika-malem-ustvala-diva-bara-aneb-peclive-strezene-tajemstvi-okouzlujiciho-laly-tajnosti-slavnych.htm

https://g.cz/ladislav-pesek-cesky-herec-ktereho-milovali-divaci-napric-generacemi/

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/ladislav-pesek-herec-film-atentat-divadlo-pohnute-osudy.A250822_155903_filmvideo_bury

https://www.csfd.cz/tvurce/1688-ladislav-pesek/prehled/