Článek
Řeknete si: „Je to dnes normální, proč se namáhat s praním?“ Jenže právě v tom je zakopaný pes. Rozhodla jsem se jít proti proudu a sáhnout po látkových plenách.
Pamatuju si na vyprávění své babičky, která v malém domku na Moravě prala látkové pleny pro pět dětí. Těžká dřina, ale ani jedno z jejich dětí prý po druhém roce plenky nepotřebovalo. Možná to byl prostý pud sebezáchovy: čím rychleji dítě pochopí, co nočník znamená, tím méně plen musela babička prát. Dnes se ale na to hledí jinak.
„Proč bys měla dřít s praním, když se jednorázovky dají prostě vyhodit?“ozvala se na mě Klára, kamarádka, která má dva potomky a jednorázové plenky kupuje po balících. Nedělá jí problém platit hromadu peněz, neřeší, jak moc se tím plní popelnice. Tvrdí, že nemá čas na zbytečnosti.
Z pohledu ekologie je to zřejmé. Jednorázové plenky znamenají tuny odpadu. „Ale to nevadí, dětem je přece pohodlněji,“ odvětí ostatní mámy, když navrhnu, že by třeba mohly vyzkoušet bavlněné. Málokdo chce slyšet, že i dítěti může být příjemné něco přirozenějšího. Jenže v tom vidím ještě jeden háček: jednorázovky jsou moc komfortní, dítě si v nich skoro neuvědomí nepříjemnou vlhkost, a tak si klidně ve třech, čtyřech letech ještě pouští do plen, protože proč by se namáhalo s nočníkem?
Spousta žen mi říká: „Veroniko, jsi trapná, dvacet let pozadu. Proč bys měla prát hovínka v pračce, když jsou moderní pleny?“ Jasně, je to práce navíc, prát je, občas přežehlit, usušit. Ale mně to stojí za ten čas. Mám malé batole, kterému látkovky oblékám už od narození. Jasně, občas to znamená, že peru mnohem víc, než bych chtěla. Ale zas vidím, jak se syn pomalinku učí rozpoznávat, kdy je mokro, co to znamená sedět na nočníku – a hlavně ho to začíná bavit. Přijde mi, že to bere jako hru.
Další potíž, co často slýchám: „Jednorázovky jsou drahé, ale aspoň to je rychlé.“ Tak si spočítejme, kolik peněz reálně padne na stovky a stovky jednorázových plen. Látkové plenky kupuju jednou – a i kdybych dokoupila pár navíc, pořizovací náklady se rychle vrátí, protože je můžu používat dlouhodobě. Ano, musím prát, sušit, někdy žehlit, ale upřímně, prádlo se beztak pere pořád, jeden buben navíc mě nezabije.
Jenže spousta lidí se mnou nesouhlasí. Diví se, proč bych si ztěžovala život, když můžu dítěti poskytnout „maximální pohodlí“ a sobě klid. Jenže to pohodlí je v mých očích trochu falešné. Sice to ulehčí život rodičům, ale dítěti to uškodí – zdržuje se přirozený vývoj směrem k nočníku. Kamarádka Jana, co pracuje ve školce, mi sama vyprávěla, kolik dětí přichází ve čtyřech letech ještě s plenou. A rodiče se tváří, že je to normální. Podle mě není. Jasně, každé dítě je jiné, ale z pohodlného přístupu se stává standard. Rodiče nemají motivaci pomáhat dítěti, aby si zvyklo na nočník dřív, protože v jednorázovkách je sucho a únik moči dítě netrápí.
Uvědomuju si, že můj postoj se nemusí líbit každému. „Žijeme v moderní době,“ slyším často. „Máme vymoženosti, tak proč se vracet do starověku?“ Jenže v některých věcech to staré přece jen dává smysl. Starší generace věděla, co dělá. Nešlo o to, že by rády praly hromady plen, ale díky tomu šlo všechno rychleji. Dítěti vadilo mokro, matce se ulevilo, když už plenky nepotřebovalo. Hotovo, vyřešeno.
Vím, že to může znít kontroverzně, ale myslím, že by spousta dnešních matek mohla zvážit, jestli jim jednorázovky skutečně tak usnadňují život, nebo je spíš rozmazlují a udržují děti v pohodlí, kde nočník není potřeba. A jestli jim opravdu stojí za to zasypávat svět hromadou odpadu. Chápu, že pro některé rodiny je to nutné z časových důvodů nebo kvůli péči o víc dětí. Ale spousta lidí je jen pohodlná.
Asi to nezmění trendy, možná budu pro okolí za „ekomatku z doby kamenné“. Ale nevadí. Já vidím, jak syn už ve dvaceti měsících sám žadoní o nočník, směje se, když se mu to povede. A vědomí, že neprispívám ke zbytečnému odpadu, mi dělá dobře. Věřím, že někdy stará osvědčená cesta může být lepší, než ta moderní a „usnadněná“.
