Irské magdalénské prádelny byly církví řízenou variantou otroctví pro nepohodlné ženy

Když v roce 1922 vznikl Irský svobodný stát, jeho vůdci měli sen. Sen o zemi, která se vymaní ze stínu britské nadvlády a stane se baštou morálky, čistoty a katolické víry. Toto spojenectví mezi novým státem a mocnou katolickou církví bylo zpečetěno v ústavě z roku 1937, která církvi přiznala „zvláštní postavení“.

Vytvořila se tak atmosféra, kde se církevní doktrína stala nepsaným zákonem a morální prohřešky byly vnímány jako hrozba pro samotnou duši národa. A právě v této živné půdě vyrostla a zmohutněla zrůdná síť institucí, jejichž úkolem bylo tuto iluzi čistoty udržet za každou cenu. Vznikla propracovaná „architektura zadržování“.

Jejím nejtemnějším pilířem byly Magdalénské prádelny, provozované čtyřmi hlavními katolickými řády – Sestrami milosrdenství, Sestrami Naší Paní Lásky, Sestrami Lásky a Sestrami Dobrého pastýře. Na veřejnosti byly prezentovány jako útočiště pro „padlé ženy“, místa, kde mohou činit pokání a napravit své životy.

Ve skutečnosti to však byly kárné, trestní instituce , které fungovaly jako vysoce ziskové komerční prádelny. A kdo vlastně byly ony „padlé ženy“? Původní definice, která zahrnovala prostitutky, se rychle a nebezpečně rozšířila. Brzy se za zdmi klášterů ocitaly svobodné matky, oběti znásilnění a incestu, dívky považované za příliš koketní nebo vzpurné, sirotci, a dokonce i ženy s mentálním či fyzickým postižením.

Jejich skutečným „zločinem“ bylo, že se nehodily do obrazu „keltské katolické čistoty“ , který se stát a církev snažily tak úzkostlivě budovat. Stát v tomto systému nezůstal jen pasivním pozorovatelem. Naopak, aktivně se na něm podílel. Posílal do prádelen ženy a dívky prostřednictvím soudního systému, často jako alternativu k vězení nebo nápravným školám.

A co víc, státní instituce – včetně vládních úřadů, armády, veřejných nemocnic a dokonce i parlamentu – byly hlavními zákazníky těchto prádelen a bez skrupulí využívaly otrockou práci uvězněných žen. Nešlo o izolované případy. Magdalénské prádelny byly součástí rozsáhlé sítě, která zahrnovala i domovy pro matky a děti a průmyslové školy. Do padesátých let minulého století byl v těchto institucích uvězněn jeden ze sta irských občanů.

Cílem nebylo jen trestat, ale systematicky zametat pod koberec a skrývat sociální problémy, jako byla chudoba, sexuální násilí a svobodné mateřství, aby se společnost mohla tvářit, že neexistují. Byla to forma sociálního inženýrství, kde byly tisíce lidských životů obětovány na oltář falešné národní hrdosti.

Vstoupit do Magdalénské prádelny znamenalo vstoupit do světa, kde čas ztratil svůj význam a lidská důstojnost byla cizím slovem. Každodenní život se řídil přísným řádem modliteb, mlčení a nekonečné, neplacené práce. Od časného rána do pozdního večera ženy a dívky drhly, praly a žehlily prádlo v parném a vlhkém prostředí, často v naprostém tichu, které bylo vynucováno přísnými tresty. Byl to život, který se rovnal otroctví.

Metody k jejich ovládání však byly mnohem zákeřnější než jen fyzická dřina. Cílem bylo zlomit ducha a vymazat identitu. Nově příchozím byly okamžitě ostříhány vlasy, jejich civilní šaty byly nahrazeny fádní uniformou a bylo jim odebráno jejich jméno. Místo něj dostaly jméno nové, často jméno světice, což byla zvrácená forma psychologického týrání.

Byly uvězněny za zamčenými dveřmi, okny s mřížemi a vysokými zdmi, na jejichž vrcholcích byl často zabetonován rozbitý skleněný střep. Jakýkoliv kontakt s vnějším světem byl přerušen, dopisy byly cenzurovány a návštěvy, pokud vůbec byly povoleny, probíhaly pod přísným dohledem.

Hlasy těch, které přežily, malují obraz naprostého zoufalství. Elizabeth, která byla poslána do prádelny v Peacock Lane, když jí bylo pouhých 14 let, vzpomínala: „Věděla jsem, že je to hrozné místo… Mohlo to být peklo.“ Popsala životní podmínky s mrazivou přesností:

„Měly jsme cely a neměly jsme záchody. Měli jsme nočníky a byly jsme zamčeny zvenčí. Každou noc jeptiška zamkla tu velkou závoru a nemohly jsme odejít až do dalšího rána.“.

Neustálý hlad byl samozřejmostí, strava se často skládala jen z chleba a vody. Fyzické tresty byly na denním pořádku. Za sebemenší prohřešek, jako bylo rozbití šálku, následovalo bití nebo dny strávené na samotce v chladu a tmě. Jeptišky svým svěřenkyním neustále vštěpovaly pocit bezcennosti a hříchu.

Tato systematická dehumanizace nebyla náhodná. Byl to klíčový nástroj kontroly. Cílem bylo zlomit vůli žen, vnutit jim pocit, že si svůj osud zaslouží, a zničit jakoukoliv naději na odpor. Byla to psychologická válka, která měla zajistit, že i kdyby se některá z nich zázrakem dostala ven, bude natolik zlomená, že nebude schopna nebo ochotna promluvit. Její duše měla zůstat navždy uvězněna za zdmi prádelny.

Po desetiletí fungoval tento systém v tichosti, skrytý za fasádou zbožnosti a společenského souhlasu. Bylo to veřejné tajemství, o kterém se nemluvilo. První skutečná trhlina v této zdi mlčení se objevila v roce 1993. Řád Sester Naší Paní Lásky v Dublinu se dostal do finančních potíží a rozhodl se prodat část svého rozsáhlého pozemku developerovi. Transakce vyžadovala přemístění ostatků ze hřbitova na pozemku. A tehdy se stalo něco, co otřáslo Irskem až do základů.

Během exhumace byl učiněn šokující objev: 133 neoznačených hrobů. Když se začaly ostatky přesouvat, bylo nalezeno dalších 22 těl. Celkem 155 těl žen, pohřbených bez jmen, bez důstojnosti, jako by nikdy neexistovaly.

Zpráva o masovém hrobě v areálu kláštera se okamžitě stala celonárodní senzací. To, co se dosud jen šeptalo v temných koutech, se najednou ocitlo na titulních stranách novin. Veřejnost byla poprvé konfrontována s hmatatelným, děsivým důkazem o tom, co se dělo za vysokými zdmi Magdalénských prádelen.

Skandál byl obrovský, ale reakce úřadů a zodpovědných míst byla pomalá a nedostatečná. Ukázalo se, jak hluboce je kultura mlčení a beztrestnosti zakořeněná v irské společnosti. I přes tento otřes a veřejné pobouření trvalo další tři roky, než byla v roce 1996 uzavřena poslední Magdalénská prádelna v Irsku.

Místo aby tento nález vedl k okamžitému a důkladnému vyšetřování všech podobných institucí po celé zemi, systém se pouze přizpůsobil a snažil se skandál přečkat. Hrob v Dublinu byl varovným výstřelem, který byl z velké části ignorován. Byla to promarněná příležitost k nápravě, která jen připravila půdu pro ještě výbušnější a srdcervoucí odhalení, která měla přijít o dvě desetiletí později a odhalit hrůzy v mnohem větším měřítku.

Dramatické jádro celého irského národního traumatu se nestojí na politicích nebo církevních hodnostářích, ale kolem jedné obyčejné ženy. Jmenuje se Catherine Corless a je to místní historička z malého města Tuam v hrabství Galway. Její příběh je příběhem neúnavného boje osamělé hrdinky proti lhostejnému a nepřátelskému systému.

Vše začalo nevinně. Catherine se zajímala o místní historii a měla matné vzpomínky z dětství na děti z nedalekého Domova pro matky a děti Bon Secours – hubené, smutné postavičky, které byly ve škole stranou. Rozhodla se o domově napsat článek pro místní historický časopis. To, co začalo jako koníček, se brzy změnilo v posedlost, v křížovou výpravu, kterou si financovala z vlastních zdrojů a které věnovala roky svého života.

Při svém pátrání v archivech narazila na děsivou nesrovnalost. V průběhu několika let, za poplatek 4 eura za každý záznam, shromáždila 796 úmrtních listů dětí, které zemřely v domově Bon Secours v letech 1925 až 1961. Když se však pokusila najít, kde jsou tyto děti pohřbeny, narazila na zeď mlčení. Našla pouze dva oficiální záznamy o pohřbu. Kam se podělo téměř osm set dětí?

Když Catherine v roce 2014 zveřejnila svá zjištění, nesetkala se s vděkem, ale s vlnou opovržení a výsměchu. Byla označována za posedlou a bláznivou. Její vlastní sousedé se jí začali vyhýbat.

„Lidé přecházeli na druhou stranu ulice, aby se mi vyhnuli,“ vzpomínala později. „Zastavovali mě a mé příbuzné v supermarketu a stěžovali si, že dělám Tuamu špatnou pověst, že bych to neměla dělat, že je to špatné, ať je nechám být, že je to hrozné.“ Dostávala anonymní nenávistné vzkazy.

Po letech výsměchu a znevažování přišlo konečně zadostiučinění. Tlak veřejnosti, vyvolaný neúnavnou prací Catherine Corless, donutil vládu jednat. V roce 2017 nařídila Vyšetřovací komise zkušební výkopy na pozemku bývalého domova Bon Secours v Tuamu. To, co nalezli, potvrdilo nejhorší noční můry a navždy změnilo Irsko.

Archeologové odhalili podzemní stavbu rozdělenou na dvacet komor. Nebyl to hřbitov. Byla to bývalá žumpa, septik. A byla plná lidských ostatků. Forenzní analýza později potvrdila, že se jedná o kosti malých dětí ve věku od 35 týdnů těhotenství do tří let. Zemřely na banální, ale neléčené nemoci, jako byl zápal plic, gastroenteritida, černý kašel, spalničky, a také na podvýživu – jejich smrt byla přímým důsledkem zanedbání a lhostejnosti.

Odhalení v Tuamu spustilo lavinu, kterou již nešlo zastavit. V lednu 2021 byla zveřejněna monumentální, téměř 3000 stran dlouhá Závěrečná zpráva Vyšetřovací komise pro domovy pro matky a děti. Její závěry byly zdrcující. Komise potvrdila, že v 18 vyšetřovaných institucích zemřelo přibližně 9 000 dětí, což představovalo šokujících 15 % všech dětí, které v nich pobývaly. Míra úmrtnosti byla v některých obdobích až dvojnásobná oproti národnímu průměru pro nemanželské děti.

Tváří v tvář takto zdrcujícím důkazům musel stát konečně kapitulovat. Tehdejší irský premiér, Micheál Martin, přednesl v parlamentu historickou omluvu jménem státu. Prohlásil, že Irsko zklamalo jak matky, tak jejich děti. I řád sester Bon Secours, který provozoval domov v Tuamu, vydal prohlášení, v němž se omluvil za „neuctivý a nepřijatelný způsob“, jakým byly děti pohřbívány, a přislíbil finanční příspěvek na odškodnění.

Zdroje:

https://www.youtube.com/watch?v=HXu4a3e2kts

https://www.youtube.com/watch?v=wchVfwvGmRA

https://www.fox9.com/news/babies-dead-septic-tank-ireland-nuns

https://en.wikipedia.org/wiki/Catherine_Corless

https://open.spotify.com/show/2YCx0s8rG2zL4G0MToUlnr

https://people.com/she-said-800-babies-were-buried-no-one-believed-her-11756728

https://en.wikipedia.org/wiki/Magdalene_laundries_in_Ireland

https://www.aljazeera.com/features/2016/3/6/survivors-remember-irelands-magdalene-laundries