Článek
Vděk, bolest, rezignace. Mám ji ráda, proto to dělám. Ale ta láska je někdy těžká. Váží jako všechny ty roky, co se o ni starám, a jako všechny ty noci, které jsem nespala déle než tři hodiny v kuse.
Můj život ztratil barvy. Je to jen šeď únavy. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy přečetla knížku nebo si jen tak sedla s kávou a dívala se z okna bez toho, abych jedním uchem neposlouchala, jestli maminka něco nepotřebuje.
Občas, když se podívám do zrcadla, leknu se té strhané ženy s kruhy pod očima. To přece nejsem já, Olga, která milovala hory a smála se s kamarádkami u vína. Jsem jen „pečující osoba“. Spíš funkce, než člověk.
V ten den byla maminka neklidná. Lékař po telefonu změnil medikaci a já jsem si jeho instrukce zapsala na kus papíru, který jsem samozřejmě v tom spěchu nechala doma na stole. V hlavě mi hučelo. Potřebovala jsem jen vyzvednout nové prášky na tlak, něco na bolest a doplnit zásobu speciálních náplastí. Jednoduchý úkol, který se pro můj vyčerpaný mozek stal logistickou noční můrou.
Stála jsem u pultu v lékárně. Za mnou se pomalu tvořila fronta. Cítila jsem na zádech jejich netrpělivé pohledy. Snažila jsem se lékárnici, mladé dívce s dokonale upravenými nehty, vysvětlit, co potřebuji. Slova se mi pletla. Zapomněla jsem název toho nového léku. Byl to „něco-pres“ nebo „něco-kord“? Pamatovala jsem si jen, že krabička byla modro-bílá.
Lékárnice se na mě podívala s pramalým pochopením. Poklepávala nehty o desku pultu. „Tak jaký to je?“ zeptala se ostřeji, než asi zamyslela. A pak, když jsem stále mlčela a zoufale pátrala v paměti, dodala tu větu. Tu větu, která všechno prolomila.
„Paní, nemůžete si ty léky pamatovat? Mám tu frontu.“
V tu chvíli se čas zastavil. Její slova nezněla jako otázka, ale jako obvinění. Obvinění z neschopnosti, zdržování, z toho, že obtěžuji. A ve mně se něco zlomilo. Nebyl to vztek. Byla to křivda.
Proč mi to tak ublížilo? Protože v té jedné větě byla obsažena veškerá neviditelnost mého života. Ta holka za pultem viděla jen zmatenou starší paní, která zdržuje. Neviděla ty dva roky, co jsem se pořádně nevyspala. Neviděla ty desítky probdělých nocí, kdy jsem kontrolovala maminčin dech.
Neviděla strach, samotu a absolutní vyčerpání, které se staly mým denním chlebem. Neviděla tu Olgu, která by si před pěti lety pamatovala nejen název léku, ale i jeho účinnou látku a všechny vedlejší účinky.
V hlavě mi probleskl celý můj den. Ranní vstávání, bezmoc v maminčiných očích, praní povlečení, vaření mixované stravy. Všechny ty malé, neviditelné úkony lásky a povinnosti, které mě den za dnem pomalu vymazávaly ze světa. A teď tu stojím, na konci řetězce, a dostanu vynadáno, protože si nepamatuju jedno hloupé jméno.
Protože můj mozek, přetížený starostmi, prostě vypnul. Celý život jsem byla ta hodná. Ta, co se přizpůsobí, co neprotestuje, co mlčky snáší. A k čemu to vedlo? K tomu, že mě kdokoli může setřít jako obtížný hmyz.
A tehdy se to stalo. Ta hodná Olga zemřela. Přímo tam, před pultem plným léků. Podívala jsem se té mladé lékárnici přímo do očí. Můj hlas se nechvěl.
„Víte, slečno,“ řekla jsem pomalu a zřetelně. „Já bych si je moc ráda pamatovala. Ale poslední dva roky pečuji o ležící maminku, dnes v noci jsem spala tři hodiny a v hlavě mám tolik věcí, že se mi pletou. Takže ne, teď si je prostě nemůžu hned vybavit.“ Udělala jsem malou pauzu a dodala: „Budete muset tu chvilku počkat.“
V lékárně nastalo hrobové ticho. Lékárnice zrudla a sklopila oči. Lidé ve frontě za mnou přestali netrpělivě podupávat.
Lékárnice mi nakonec všechny léky pomohla najít. Mluvila už mnohem tišeji. Když jsem odcházela, cítila jsem se zvláštně.
