Leontýnka (Dana Vávrová) z Ať žijí duchové utekla do Německa, kde si vzala o 28 let staršího muže

Obě sestry navštěvovaly dramatický kroužek v Lidové škole umění, ale bylo zřejmé, že malá Dana oplývá mimořádným nadáním. „Dana neměla problém stoupnout si před kameru nebo před diváky. Uměla pracovat s talentem, který jí byl dán,“ vzpomíná její sestra Hana Heřmánková. Rodiče Danu podporovali a často ji vozili na herecké konkurzy – a ta drobná tmavovláska s bezelstným úsměvem je zpravidla vyhrávala.

Poprvé stála před kamerou už v pěti letech, tehdy sice jen v drobné roličce, ale brzy přišel osudový zlom. V roce 1976 režisér Oldřich Lipský hledal dětské představitele do nové filmové pohádky Ať žijí duchové!.

Dana při konkurzu všechny okouzlila svou bezprostředností a získala hlavní dětskou roli Leontýnky, milé princezny, která je duch a touží stát se obyčejnou holkou z masa a kostí. Natáčení na hradě Krakovci bylo pro Danu splněným snem – a zároveň první životní lekcí.

Starší kolega Jiří Sovák, představitel rytíře Brtníka, prý neměl s dětskými herci velkou trpělivost a dával to najevo drsným humorem. Malá Dana a ostatní děti mu jednou ze špásu schovaly oblíbenou dýmku, a dvě hodiny se pak netočilo; nálada na place byla mizerná. Přesto všechno Dana zářila před kamerou naprosto přirozeně, jako profesionálka.

Po premiéře filmu Ať žijí duchové! v roce 1977 se devítiletá Dana Vávrová stala dětskou hvězdou první velikosti. Za roli Leontýnky obdržela cenu dětského diváka Zlatý dudek a hned v dalších letech získala tutéž cenu znovu za roli školačky Dany ve filmu Brontosaurus.

Ve čtenářských anketách pravidelně vítězila jako nejoblíbenější dětská herečka. Něžná tvář s velkýma očima se objevovala v populárních televizních seriálech – hrála například Karkulku v pohádkové Arabele, nezapomenutelnou školačku Moniku v My všichni školou povinní nebo malou Michellu v hudebním seriálu Bambinot.

Její dětské kolegyně se vedle ní často cítily ve stínu. „Vždycky jsem byla jen jedna z party dětí. Noční můra mého dětství byla Dana Vávrová, se kterou jsem se pokaždé ocitla v posledním kole konkurzu. Byly jsme stejné typy, ale roli získala ona, protože byla hezčí a talentovanější. Bože, jak já ji nenáviděla,“ přiznala s úsměvem herečka Lenka Hornová, která se s Danou opakovaně setkávala u konkurzů na filmy a pokaždé neuspěla.

Taková byla Dana v dětských letech – bezprostřední, přirozeně nadaná a také cílevědomá. Už jako desetiletá holčička brala herectví jako milovanou hru, v níž ale chtěla být nejlepší.

Herecká dráha Dany Vávrové pokračovala i během studia na pražské konzervatoři. Vždyť díky natáčení a úspěchům měla otevřené dveře, o jakých se ostatním jen zdálo. Ve třinácti letech dostala nabídku, která se neodmítá – německý režisér Franz Peter Wirth ji obsadil do hlavní role židovské dívky Janiny Dawidowiczové v televízním seriálu Ein Stück Himmel (Kousek nebe) o osudech židovské rodiny za války.

Dana odjela poprvé natáčet na Západ a vedla si výborně: za svůj herecký výkon obdržela v Německu prestižní ceny Goldene Kamera a Adolf-Grimme-Preis, což je na tak mladou dívku ohromný úspěch. Při natáčení pokračování tohoto úspěšného seriálu ovšem Dana získala mnohem víc než jen profesní zkušenost – potkala svou životní lásku.

Oním osudovým mužem byl tehdejší čtyřiačtyřicetiletý kameraman Joseph Vilsmaier, který byl o celých 28 let starší než v té době šestnáctiletá Dana. Spojila je práce u filmu a zřejmě vzájemný obdiv: zatímco on v ní viděl talentované herecké zjevení, ona v něm našla zkušeného, charismatického mentora.

Jejich vztah budil kontroverze – mnozí v Československu kroutili hlavou, že mladičká hvězdička se zamilovala do muže ve věku svého otce. Jenže Dana se rozhodla následovat své srdce. V pouhých devatenácti letech se za Vilsmaiera provdala a v roce 1986 se odstěhovala z rodné Prahy do Západního Německa.

Bylo to odhodlané rozhodnutí mladé ženy, která neváhala opustit svou zemi, rodinu i slibně rozjetou kariéru v Československu kvůli lásce a svému hereckému snu. Psal se rok 1986 – do pádu železné opony zbývalo ještě několik let a odchod na Západ byl tehdy neobvyklý a nelehký krok.

Začátky v Německu nebyly pro Danu snadné. Ocitla se mimo domov, velmi mladá po boku výrazně staršího muže, a mnoho lidí včetně jejich přátel možná čekalo, že to neustojí. Ona se však nevzdala. S podporou manžela postupně znovu nastartovala hereckou kariéru, tentokrát v německojazyčných filmech. Brzy se stala uznávanou filmovou herečkou i ve svém novém domově.

Vilsmaier mezitím přešel od kamery k režii a svou ženu začal obsazovat do hlavních rolí svých snímků. A na občasné řeči, že Dana dostává role jen díky němu, Vilsmaier reagoval vždy razantně a hrdě.

„Lidé si vždycky myslí, že jsem ji obsadil, protože je to moje žena. To je směšné. Vybral jsem ji proto, že je to skvělá herečka, která vypadá úžasně i zevnitř. Hloubka jejího hraní je tak silná, že po natáčení dlouho zůstává ‚ve své postavě‘ i doma.“ Měl proč – Dana v Německu zazářila po jeho boku ve filmech, které se setkaly s velkým ohlasem.

Hned Vilsmaierův první celovečerní film Herbstmilch (Podzimní mléko) z roku 1988 vynesl Daně Vávrové významné ocenění Stříbrný pás (Německou filmovou cenu) za nejlepší ženský herecký výkon. Mladá Češka dokázala s bavorsky kostrbatým přízvukem zahrát venkovskou selku Annu tak přesvědčivě, že dojala německé publikum.

Následovaly další společné filmy – například poválečné drama Rama Dama (1990), v němž Dana vytvořila portrét statečné ženy Kati v rozbombardovaném Mnichově. Její oddanost řemeslu dosáhla vrcholu při natáčení filmu Rama Dama, kde realita doslova splynula s fikcí: v scéně, kdy její postava rodí dítě, Dana před kamerou skutečně porodila svou druhou dceru Theresu.

Nebyla to filmová iluze ani dublérka – mladá herečka souhlasila, že její reálný porod bude zachycen do filmu. Tak mimořádně osobní byla její oddanost hereckému řemeslu.

Dana Vávrová se postupně zabydlela v Německu nejen pracovně, ale i z pohledu rodiny. Ve svých 19 letech přivedla na svět první dítě – dceru Janinu (1986), o tři roky později Theresu (1989) a nakonec nejmladší Josefinu (1992). S manželem Josephem vytvořili silné rodinné zázemí v Mnichově, a ačkoli Dana občas dojížděla do Čech za sestrou a rodiči, jejím domovem se stal nakonec bavorský venkov.

Ve své herecké dráze pokračovala naplno – objevila se například v mezinárodně úspěšném Formanově filmu Amadeus (1984 - v něm hrála ještě před odchodem z Československa), v řadě populárních německých seriálů jako kriminální Derrick či Místo činu, a samozřejmě v dalších Vilsmaierových počinech.

Mimo jiné si zahrála i ruskou zdravotní sestru v krutém válečném filmu Stalingrad (1993). Každou rolí dokazovala, že její talent zdaleka nepohasl s dětským věkem – naopak, dozrál v charismatickou a přirozenou herečku, která unese i těžké dramatické role.

Koncem 90. let už byla Dana Vávrová v německém prostředí pojmem. Přesto na ni doma v Česku lidé nezapomněli – vnímali ji jako „naši Leontýnku“, která se šťastně prosadila ve světě. Dana se navíc začala realizovat i za kamerou. V roce 1996 debutovala coby režisérka celovečerním dokumentem Jak čas běží… (Wie die Zeit vergeht) o rakouském hudebníkovi Hubertu von Goisernovi.

Pro svůj režijní debut ještě zvolila příjmení Vilsmaier, ale brzy si budovala jméno vlastní. Její hranou prvotinou byl psychologický film Hlad – Touha po lásce (1996) o mladé ženě bojující s bulimií, který osobně představila na filmovém festivalu v Karlových Varech. I jako režisérka tíhla k vážným, lidsky složitým tématům. Do svých filmů navíc často obsazovala české herce – ráda propojovala oba světy, ve kterých žila.

V pohádkové rodinné komedii Hurá na medvěda (2000) si například zahrála řada českých i slovenských herců a film vznikl v česko-německé koprodukci. Dana Vávrová měla ambici stát se režisérkou, která dokáže navázat na odkaz české kinematografie a zároveň se prosadit v Evropě.

Její největší režijní počin přišel v roce 2006. Spolu s manželem režírovala výpravné válečné drama Poslední vlak (Der letzte Zug), které rekonstruovalo skutečný tragický příběh židovských rodin deportovaných posledním transportem z Berlína do Osvětimi roku 1943. Vávrová toto téma pojala s mimořádnou vážností a hlubokým osobním zaujetím.

„Přijde mi hrozné, že se dodnes v tak moderní zemi, jakou Německo bezpochyby je, najdou lidé, kteří holocaust popírají. Natáčení filmu pro mě bylo hodně těžké i proto, že jsem najednou denně byla ve styku s těmi hrůzami, které se během pochodů smrti odehrávaly. Byl to rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků,“ svěřila se tehdy Dana Vávrová magazínu Planet Hollywood.

Film Poslední vlak sice u části kritiky narazil (vyčítali mu klišé a přílišnou drastičnost), ale pro Danu osobně mnoho znamenal. Dokončila jej s vypětím sil a následně za něj obdržela Bavorskou filmovou cenu. V tu dobu už ovšem v tichosti sváděla zápas na zcela jiném poli – ne před kamerou, nýbrž ve svém vlastním těle. Zápas, jehož vážnost si zpočátku odmítala připustit.

Poslední herecká role Dany Vávrové přišla v roce 2008, kdy si zahrála postavu Lilli ve válečném filmu Zkáza lodi Gustloff – dramatickém příběhu o obrovské námořní tragédii ke konci druhé světové války. Tehdy už ovšem musela herečka přemáhat nejen únavu z natáčení, ale i bolestné zdravotní potíže. V roce 2008 lékaři Daně diagnostikovali rakovinu – zákeřný zhoubný nádor na děložním čípku. Bylo jí pouhých 40 let a doma měla tři dospívající dcery.

Tuto krutou zprávu zpočátku tajila před širším okolím. Věděli o tom jen manžel a nejbližší rodina. Dana se rozhodla bojovat v tichosti, nechtěla litovat ani rozptylovat okolí svými starostmi. Pokračovala v pracovních projektech a zároveň nastoupila náročnou léčbu.

Chemoterapie, ozařování, operace – herečka podstupovala všechny dostupné lékařské postupy, přestože léčba nezabírala tak, jak všichni doufali. „Do poslední chvíle se nevzdávala, podstupovala všechna příkoří a trápení, nechtěla odejít,“ popsala později její sestra Hana neúnavné odhodlání, s jakým Dana bojovala s nemocí.

„V závěru už to bylo skutečně hrozné, přesto bojovala, zkoušela všechno. I alternativní léčbu a také jeden zcela nový lék, který má u některých forem nemoci dobré výsledky. Dana byla v životě vždycky houževnatá. Bohužel její nemoc byla stejně taková,“ dodává Hana Heřmánková s hořkostí. Lékaři v Mnichově dělali, co mohli, ale rakovina děložního čípku agresivně metastazovala – rozšířila se do jater, žaludku a plic, až postupně ochromila celý její organismus.

Přesto Dana věřila v uzdravení a odmítala se vzdát naděje. „Vůbec jsem netušil, že je nemocná, ale teď zpětně mám pocit, že žila, jako by tušila, že nemá moc času,“ řekl režisér Vladimír Drha, který s Danou točil dokument o hvězdách. Ještě pár měsíců před smrtí měla Dana plány na další filmovou práci a těšila se z dospívání svých dětí. Snažila se žít naplno, i když ji nemoc vysilovala.

Koncem ledna 2009 se její stav rapidně zhoršil. Strávila poslední dny na mnichovské klinice Grosshadern, kam ji lékaři přijali, když bolesti zesílily a naděje pohasínala. Den před svou smrtí se ještě naposledy prošla s nejbližšími po milovaném okolí domova v mnichovském Grünwaldu. Věděla, že konec se blíží.

Rodina – manžel Joseph a dcery Janina, Thereska a Josefina – stáli po jejím boku do posledního okamžiku. Ve čtvrtek 5. února 2009 odpoledne Dana Vávrová naposledy vydechla, vyčerpaná a oslabená, ve věku pouhých 41 let. Zemřela doma, v náručí těch, které milovala a kteří milovali ji.

Zpráva o odchodu „Leontýnky“ zasáhla Česko i Německo jako bolestný šok – vždyť si nikdo mimo rodinu ani neuvědomoval, jak vážně nemocná byla. Rodina se rozhodla držet smutek v úzkém kruhu a požádala veřejnost o respektování soukromí. Pohřeb proběhl 10. února 2009 v Mnichově jen za účasti rodiny; aby se vyhnuli dotěrným novinářům, odjeli Vilsmaier s dcerami na čas do ústraní do Rakouska.

Ještě dlouho poté přicházely z obou zemí do rodiny tiché kondolence od fanoušků, kolegů i přátel. Na filmovém festivalu Berlinale 2009 vzdali němečtí filmaři Daně Vávrové hold minutou ticha – uctili tak památku kolegyně, která byla v Německu respektovanou umělkyní. Doma v Česku si lidé připomínali především její dětské role, které se nesmazatelně zapsaly do srdcí generací diváků.

„Se smrtí Dany jsme ztratili nadevše milovanou matku, manželku a nejlepší přítelkyni. Navždy si v srdcích uchováme její nádherné oči, úsměv… Byla to jedinečná bytost, neskutečně silná žena, do poslední chvíle se nevzdala naděje,“ napsal v oficiálním prohlášení zdrcený Joseph Vilsmaier, který svou ženu přežil o dalších jedenáct let. Jeho slova jsou plná bolesti, ale také obdivu.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dana_V%C3%A1vrov%C3%A1

https://www.extra.cz/kruty-osud-nezne-leontynky-z-at-ziji-duchove-neopetovana-laska-a-boj-s-rakovinou-d5718

https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/197158/z-detske-hvezdy-dany-vavrove-41-se-stala-uspesna-herecka-a-reziserka.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/109395/leontynka-a-jeji-skutecny-pribeh.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/109364/krasna-leontynka-rakovinu-tajila.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/750121/nedozite-narozeniny-dany-vavrove-41-leontynka-z-at-ziji-duchove-vedela-ze-zbyvaji-jen-hodiny-zivota.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/herecka-a-reziserka-dana-vavrova-podlehla-zakerne-nemoci-170864

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/109403/leontynka-vedela-ze-ji-zbyvaji-hodiny-zivota.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/109319/sestra-hana-dana-zemrela-obklopena-laskou.html

https://www.extra.cz/tragicky-osud-leontynky-z-at-ziji-duchove-vavrova-se-dlouhe-roky-trapila-nakonec-ji-o-zivot-pripravila-zakerna-nemoc-cb19d

https://zpravy.aktualne.cz/leontynku-z-at-ziji-duchove-zabila-rakovina/r~i:article:628941/