Článek
„Park zanikl nejen kvůli hospodářské krizi, ale díky obrovské kriminalitě. Návštěvníci se tam obávali přijít…,“ vysvětlovala o mnoho let později historička Denisa Václavová důvody, proč tento pražský zábavní park po dvou desetiletích zcela zmizel z mapy. Pro desítky lidí, kteří v Edenu našli obživu i domov, však šlo tehdy především o osobní tragédii. Museli se smířit s tím, že jejich svět – svět hudby, světel a radosti – během pár let doslova zpustl a zchátral.
Ještě ve druhé polovině 20. let nic nenasvědčovalo tomu, že by Eden čekal tak smutný osud. Zábavní a sportovní park Eden, jak zněl jeho oficiální název, se otevřel Pražanům roku 1922 a okamžitě se stal fenoménem. Vyrostl na tehdejší periferii města, na rozsáhlé pláni na samém okraji Vršovic, krátce po vzniku Velké Prahy.
Inspirován slavným vídeňským zábavním parkem nabídl Eden moderní lunapark světového formátu – první a jediný svého druhu v československé metropoli. „Pražský Prátr“, jak se mu záhy začalo přezdívat, lákal návštěvníky na nevídanou škálu atrakcí a zábav.
Pokud si dnes Eden představujeme jen jako obyčejnou pouť, museli bychom svou fantazii podstatně rozšířit. Byla to celá říše radovánek: promenády se stánky a cukrárnami, varieté divadla, střelnice, tobogány, a dokonce velkolepá tančírna nazvaná Kolosseum, k níž vedla široká alej vysázená stromy.
V centrálním Kolosseu se tančilo při živé hudbě, pořádaly se karnevaly v maskách i napínavé tomboly s cenami. Hned vedle se rozkládala rozlehlá vodní laguna – původně to byl starý vršovický rybníček, kterému se ale brzy začalo říkat honosně „Laguna“.
Po její hladině se plavily lodičky s mileneckými dvojicemi a večer se přímo na vodě odehrávalo divadelní představení pod širým nebem. Prvorepubliková Praha tak něco podobného do té doby nepoznala.
Není divu, že se Eden brzy zařadil k největším lunaparkům Evropy a během 20. let se těšil obrovské oblibě. V neděli sem mířily proudy lidí – rodiny s dětmi, mládež i starší ročníky, všichni hledali na kraji města odpočinek a vzrušení zároveň. „Vzít děvče do ráje bylo pro prvorepublikové mládence takřka povinností,“ říkávalo se s nadsázkou o zdejší oblíbené kratochvíli.
Za vstupné 1 korunu a 20 haléřů na den mohl každý návštěvník využívat všech atrakcí bez omezení, což z Edenu dělalo cenově dostupné potěšení pro široké vrstvy. Atrakce samotné pak braly dech svou velkolepostí. Největším lákadlem byla bezpochyby monumentální dřevěná horská dráha, která se klikatila parkem v délce přes pět kilometrů.
Její gigantické křivky dominovaly obzoru – pro srovnání, klasická horská dráha na dnešní Matějské pouti měřila jen necelých 500 metrů. Na Edenu tak bylo už zdaleka vidět mohutné sloupy a trámoví této stavby, která se v té době pyšnila titulem nejdelší horské dráhy ve střední Evropě. (Pokud se vám tomu nechce věřit, doporučuji tento krátký dokument.)
Návštěvníci, kteří se odvážili nasednout do vozíku, pak uháněli závratnou rychlostí po nekonečných zatáčkách, stoupáních a sjezdech – s křikem radosti, který se rozléhal po okolních čtvrtích.
Ani zdaleka však nešlo jen o horskou dráhu. Eden nabízel desítky dalších atrakcí a programů, od tradičních kolotočů a houpaček až po technicky unikátní kousky. Mladé slečny a pánové se smáli v zrcadlovém bludišti a jezdili na vysokém toboganu, děti tahaly rodiče k řetízkovému kolotoči.
Každý si tu našel to své. Velkou popularitu si získalo loutkové divadlo pana Pospíšila, které několikrát denně hrálo pohádky i veselé výstupy – a to s loutkami vysokými až půl metru, takže na jevišti mohly probíhat opravdové malé spektákly. Právě v tomto divadélku vystupovala se svým ženským orchestrem i maminka jednoho z pamětníků Edenu, pana Václava Štrose.
I to svědčí o tom, jak pestrý kulturní život Eden žil. Každý večer pak park uzavřel ohňostroj – a ne ledajaký.
„Pořádaly se zde také pravidelně ohňostroje a jejich odlesky se krásně v těch lagunách třpytily. Výhodou bylo, že každý návštěvník zaplatil pouze 1,20 korun a tím získal přístup na všechny atrakce po celý den,“ vzpomíná ve svých zápiscích kronikář Prahy 10 Michal Ezechel na zlatou éru Edenu, kdy nebe nad Vršovicemi zářilo barevnými světlicemi a hudba zněla dlouho do noci.
Eden si dokonce vysloužil mezinárodní pozornost – a to nejen svou velikostí, ale i nevšedními čísly a hosty. O Velikonocích roku 1930 přijel do Prahy italský kaskadér jménem Eduardo Zacchini, nechvalně proslulý „lidský dělový projektil“. Přímo v Edenu se nechal za aplausu davů vystřelovat z kanonu vysoko do vzduchu, aby pak přistál do připravené sítě.
Pražané něco takového viděli poprvé a zatajovali dech nad odvahou muže v plášti, který létal vzduchem jako pták. Neméně populární – a z dnešního hlediska kontroverzní – atrakcí se stala tzv. „černošská vesnička“. Tehdejší tisk nadšeně informoval o skupině domorodých tanečníků a artistů z Afriky, kteří si v Edenu postavili stylizovanou habešskou vesnici.
Za drobný poplatek předváděli exotické zvyky, obřady a každodenní život původních obyvatel daleké země, čímž nabídli fascinovaným českým návštěvníkům pohled do světa, jaký dosud znali jen z dobrodružných knih. Dnes bychom takové představení nejspíš označili za nevkusné a rasistické, tehdy však mělo ohromný úspěch – pro mnohé Pražany to byla jediná příležitost spatřit na vlastní oči lidi s tmavou pletí a jejich kulturu.
I díky podobným lákadlům se Eden zapsal do paměti jako místo splněných snů a iluzí. Když v roce 1931 natočil Karel Poláček filmovou komedii Muži v offsidu o fotbalových fanoušcích, zasadili tvůrci několik scén právě sem, do víru Edenu – a tak se v tomto filmu dochovaly autentické záběry lunaparku v plném provozu, se spokojenými davy korzujícími mezi atrakcemi. Eden, onen „ráj“ na okraji města, tehdy skutečně působil jako kouzelné útočiště od starostí všedního života.
Idyla však netrvala dlouho. Už na počátku 30. let se nad Edenem začaly stahovat mraky. Nejprve nenápadně prořídly davy návštěvníků – zpočátku si toho možná provozovatelé ani nevšimli, vždyť i roku 1930 praskal park ve švech během vystoupení zahraničních hvězd. Jenže pak přišla velká hospodářská krize. Výplaty a úspory mnoha Pražanů se tenčily a zábava už nebyla dostupná každému.
I vstupné 1,20 Kč najednou představovalo pro chudší rodiny zbytečný výdaj navíc. Horské dráhy a střelnice, kdysi symbol radosti a vzrušení, se staly luxusem, který si mohl dovolit jen málokdo. Tržby Edenu prudce klesly. Současně se však objevil další problém, možná ještě závažnější: bezpečnost a pověst lokality. Zábavní park totiž sousedil s nechvalně proslulou nouzovou kolonií na vrchu Bohdalec.
V chatrných provizorních domcích tam žily stovky nezaměstnaných a sociálně slabých – a bohužel také kriminální živly. Zprávy o kapsářích, rvačkách a drobných krádežích v okolí Edenu začaly odrazovat slušné návštěvníky.
Zanedlouho se tradovalo, že v Bohdalci žije i několik odsouzených vrahů, a lidé se prostě báli jezdit za zábavou na místo s tak špatnou reputací. Velkolepý park, ještě nedávno plný smíchu, se tak ve stínu hospodářské krize a rostoucí kriminality propadal do nemilosti veřejnosti.
Roku 1935 přišla rána, ze které se Eden už nevzpamatoval. Vedení parku muselo z finančních i bezpečnostních důvodů uzavřít a rozebrat svou pýchu – obří horskou dráhu. Ze dne na den zmizela hlavní dominanta areálu.
Kdo se tehdy procházel kolem, viděl už jen prázdný prostor a hromady dřeva tam, kde léta stála slavná atrakce. Návštěvníci najednou neměli důvod do Edenu jezdit - co tam zbylo, působilo poloprázdně a smutně. Některé menší atrakce ještě pár let skomíraly v provozu pro hrstku nejvěrnějších.
Jenže přišla druhá světová válka a s ní další zákaz a omezení. Okupanti v rámci válečných opatření zakázali taneční zábavy. Tím byl osud tančíren jako Kolosseum zpečetěn. Park se během 40. let proměnil v město duchů. Dřevěné konstrukce začaly trouchnivět, střechy atrakcí zatékaly, plechové cedule zrezivěly.
V květnu 1945 Praha osvobodila, lidé v ulicích slavili konec války – ale Eden už to neprobudilo. Na rozdíl od pohádek se tento zámek z prokletí nevymanil. Zrezivělé kolotoče se znovu neroztočily a zanedbané atrakce čekal brzký zánik. Úřady nově osvobozeného města rozhodly, že zpustlý areál představuje hygienické riziko i ostudu čtvrti.
V roce 1946 proto hlavní městský hygienik nařídil definitivní uzavření parku a likvidaci zbylých atrakcí. Co se dalo rozebrat, to dělníci rozebrali. Zbytek posloužil jako stavební dříví či skončil ve šrotu. Nikdo tehdy netušil, že slovo „Eden“ brzy v Praze získá zcela jiný význam.
Zdroje:
https://www.facebook.com/groups/210062820812979/posts/1167041848448400/
https://www.prahaneznama.cz/praha-10/vrsovice/lunapark-eden-dnes-ani-pamatky/
https://praha.rozhlas.cz/vystava-fotografii-s-nazvem-kde-je-eden-priblizuje-kouzlo-davno-zanikleho-8691426
https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/665229/vrsovicky-lunapark-mel-obri-horskou-drahu-lagunu-i-tancirnu-proc-zmizel-v-propadlisti-dejin.html
https://www.milujuprahu.cz/zapomenuty-lunapark-v-edenu-horska-draha-merila-5-kilometru-podivejte-se/
https://www.poznatsvet.cz/historie/lunapark-eden-praha/
https://www.pametnaroda.cz/cs/pecova-jirina-1940
https://magazin.aktualne.cz/foto/zapomenuty-lunapark-jak-vypadal-vrsovicky-eden-jeste-vystavb/r~a26547f294a411ec9ba00cc47ab5f122/
