Článek
Být jedináček bez otce nemělo vždy jen samé nevýhody. Vyrůstala jsem v Brně, máma pro mě obětovala spoustu sil i času a dokázala mě sama provést dětstvím i dospíváním tak, že mi nikdy nechybělo nic zásadního. Přesto jsem už někdy kolem maturity chápala, že se můj život musí vyvíjet vlastním směrem. Jenže když jsem nastoupila na vysokou, v podstatě jsem ještě pořád bydlela s mámou v jejím starém bytě, který byl plný vzpomínek a její osobité energie. Pořád jsem si říkala: „Proč bych se měla stěhovat? Máme se přece rády.“
Pak se to celé otočilo. Máma si tehdy našla přítele a odjela s ním na jeho chatu kousek za město, kde trávili skoro každou volnou chvíli. Byt mi dala, prý ať si ho zařídím po svém. „Báro, dřív nebo později bude stejně tvůj, tak ať ho máš od začátku podle vlastní chuti,“ řekla. B
yla nadšená ze své nové lásky, já z nové nezávislosti. Během několika měsíců jsem zcela předělala kuchyň, vybourala příčku, ložnici přetvořila na miniaturní pracovnu a svůj pokoj prosvětlila světlými barvami. Poprvé v životě jsem se cítila opravdu dospěle. Možná jsem se ale radovala moc brzy.
Po čase se mámin vztah sesypal, víc jsem věděla jen to, že se pohádali kvůli penězům a ona musela z chaty narychlo odejít. Jednou večer u mých dveří zazvonila uplakaná, se dvěma kufry a slovy, že nemá kam jít. Jasně, že jsem ji vzala dovnitř, je to přece moje máma.
Věřila jsem, že bude mít zájem co nejrychleji vyřešit situaci – pronajmout si pokoj nebo garsonku. Ona se ale po pár týdnech u mě zabydlela jako by nic. „Potřebuju najít novou cestu, uklidit se v sobě,“vysvětlila a přitom si rozvěšovala oblečení po mé nově vybudované vestavěné skříni.
Nejdřív jsem to brala jako dočasné řešení. Jenže uplynulo půl roku a za tu dobu se nic nezměnilo. Začaly jsme narážet na různé drobnosti, které dřív nevadily, nebo o nich aspoň nevím. „Baru, tahle barva závěsů je příšerná, budeme to muset převěsit,“ prohlásila. Nebo: „Nemůžeš si jít lehnout dřív, když ráno vstáváš? Takhle se budíš unavená,“ radila mi na každém kroku. Je to paradox, ale vlastně se znovu chová, jako bych byla dítě, které potřebuje usměrnit. Mám dojem, že celé mé soukromí zmizelo.
Slyším, jak brblá, když se zapomenu a nechám špinavý hrnek na lince. Pozdě večer se ptá, kam jdu nebo proč jsem přišla tak pozdě z práce. „Mami, jsi tu host, a já chci žít po svém, chápeš?“ chtěla jsem jí jemně naznačit, že byt už není „náš“. Najednou mi blesklo hlavou, že je sice v krizi, ale je to její zodpovědnost. Zřetelně jsem cítila, jak se mi svírá žaludek – nechci ji vyhánět na ulici, ale taky nechci smířit s tím, že tu zůstane donekonečna. Jenže jak jí to říct, abych nevypadala jako necitelný sobec?
Chtěla jsem jí pomoci hledat pronájem, ukazovala jsem jí inzeráty a dokonce navrhla, že jí přispěju na první nájem, aby se necítila v tísni. Máma se ovšem vždycky vymluvila, že je to moc drahé, anebo že „v tomto věku nechce nikam spěchat.“
Naštvaně jsem se ptala kamarádek, jestli je fér, aby se ke mně nastěhovala matka, přičemž byt je už papírově můj. Kamarádky mě chápou, ale radí, ať to vyřeším trpělivě a citlivě. Jenže já už cítím, že se to ve mně hromadí. Potřebuji volnost, možnost žít a dýchat, bez neustálého komentování.
Asi budu muset s mámou podniknout otevřený rozhovor. Půl roku je dost dlouhá doba a nevypadá to, že by se sama chystala hledat něco jiného. „Jestli tu chceš zůstat, tak jenom s pravidly,“ musím jí říct. Kdyby to nepochopila, bojím se, že náš vztah úplně zničí zlost a ponorka. Všechno to zní strašně krutě, vždyť je to matka, která mě vychovala. Jenže i já jsem už dospělá a chci fungovat bez jejích rad a kontrol. Doufám, že najdeme kompromis – anebo se smíří s tím, že přišla chvíle, kdy potřebuje žít jinde.
