Článek
To, co následovalo, by ale nevymyslel ani profesionální scenárista. Po příjezdu se zdálo být všechno perfektní. Maminka byla srdečná, tatínek zdvořilý, zkrátka příjemná atmosféra na zahradě. Seděli jsme u stolu, povídali si o práci, o našich plánech, o tom, kde jsme se poznali. Napětí ze mě pomalu opadávalo.
Pak ale přišel zlomový bod. Aby mě přítel ještě více uvolnil, prozradil mi v soukromí jednu rodinnou historku. Jeho táta byl prý v mládí blázen do lepení modelů letadel a bratr mu tajně přezdíval „pan Křídlo“. „Ale to mu nikdy neříkej, na to je háklivej,“ dodal se smíchem. A já si to měla zapamatovat.
Vše probíhalo hladce, dokud u stolu nenastala chvilková odmlka. Chtěla jsem prolomit ledy, ukázat smysl pro humor a zapadnout. Myslela jsem, že to bude roztomilý vtípek. A to byla chyba. Naklonila jsem se s úsměvem k jeho otci a řekla: „Petr mi prozradil, že jste býval ‚pan Křídlo‘. To je skvělé, taky mě baví letadla.“
V tu chvíli se to stalo. U stolu zavládlo hrobové ticho. Možná trvalo vteřinu. Možná dvě. Ale mně připadalo jako věčnost. Jeho otec ztuhl, maminka upustila vidličku a přítel vedle mě vypadal, jako by ho zasáhl blesk.
Jenže tím to neskončilo. Tatínek se na mě ledově podíval a pronesl: „O určitých věcech se v naší rodině nežertuje.“ A maminka? Ta ho podpořila pohledem, který by dokázal zmrazit lávu. V tu chvíli jsem věděla, že jsem šlápla vedle takovým způsobem, že už se to nedá vrátit.
Zbytek odpoledne byl očistec. Cítila jsem, jak mě oba propalují pohledem. Tatínek s výrazem hlubokého uražení, maminka s tichým opovržením. A já? Já jsem si přála být neviditelná. Přítel se samozřejmě snažil situaci zachránit, ale bylo to marné.
Konverzace byla strojená, nucená a plná napětí. Každé sousto mi v krku vázlo. A já? Já jsem odpočítávala minuty, kdy budeme moct odjet. Cestou v autě jsem se příteli omlouvala. Nejdřív byl naštvaný. Pak pochopil, že jsem to myslela dobře. Od toho dne jsem jeho rodiče neviděla. A popravdě? Ani po tom netoužím.
