Článek
Ještě před rokem jsem si myslel, že mám všechno, co jsem si kdy přál. Přítelkyni, která byla plná energie a snů, a společný život, který nás měl navždy spojit. A teď? Dívám se na hromadu upomínek a na ženu, která se tváří, jako by se jí ten chaos vůbec netýkal.
Všechno to začalo tak nadějně. Eva přišla s nápadem otevřít si malé, útulné bistro. Její sen. „Bude to naše místo, Tome, uvidíš,“ říkala s nadšením. A já, po uši zamilovaný, jsem tomu věřil. Vzal jsem si půjčku, ručil svými úsporami a vrhl se do toho s ní. Pak přišla další půjčka na vybavení, protože „na designu se nesmí šetřit“.
A než jsem se stačil otočit, byli jsme po krk v dluzích. A co Eva? Její sen se po necelém roce rozplynul. Bistro zkrachovalo. To se může stát. Ale místo aby si hledala práci a postavila se k tomu čelem, celé dny tráví „hledáním sebe sama“.
Jóga, meditace a knihy o pozitivním myšlení. A já? Já beru extra směny ve skladu, abychom měli na nájem, a po nocích nespím a přemýšlím, jak přežít další telefonát od exekutora.
Nejhorší na tom všem je ten pocit naprosté ignorace z její strany. Přitom problém je společný. Každý měsíc s hrůzou sleduji, jak mi skoro celá výplata odteče na splátky. A když je zaplaceno, nemám ani na to, abych si zašel s kamarády na pivo. Eva se tváří, jako by se nic nedělo. „Věřím v tebe, lásko, jsi můj pan dokonalý,“ říká mi. Jako by bylo mou svatou povinností táhnout nás oba a ještě splácet dluhy z jejího nesplněného snu.
Kolikrát už jsem uvažoval, že prostě odejdu. Ale kam? Nemám našetřeno nic, všechno padlo na bistro a na splátky. A co když se to zlepší? Co když se Eva konečně probere a začne něco dělat? Stále ji miluju, i když mě někdy její lhostejnost přivádí k šílenství.
Můj táta vždycky říkal, že společné starosti buď vztah zocelí, nebo ho pohřbí. Teď vím, co tím myslel. Naše pouto je tenčí než papír. Někdy mám chuť popadnout batoh a prostě zmizet. Ale pak si vzpomenu na ten lesk v jejích očích, když jsme to bistro plánovali, a zase couvnu. Je to začarovaný kruh.
Čím víc se snažím nás z toho dostat, tím víc se cítím sám. Kamarádi mi říkají, ať ji nechám plavat, že si za to může hlavně sama. Ale můžu jen tak odejít a nechat ji v tom? Vždyť jsme do toho šli spolu.
Měl jsem být realističtější? Měl jsem říct ne? Nebo jsem jen naivní chlap, který si myslel, že láska a nadšení hory přenáší? Nejhorší na tom je, že opravdu nevím, jak dál. Každý den je boj. Boj s dluhy, s Evinou apatií, s vlastní beznadějí.
A mně už docházejí síly. Chci zpátky svůj život, svůj klid, svou důstojnost. Ale co když se změní hned druhý den poté, co odejdu? Budu toho litovat? Nebo se konečně nadechnu? Je to smutný pohled na dnešní vztahy. Partneři, kteří se topí v problémech, a jen jeden se snaží plavat za oba. Jedno vím jistě – takhle to dál nejde. Něco se musí změnit. A jestli se nezmění Eva, budu se muset změnit já. Protože tohle není život, ale jen splácení dluhů. A já chci žít, ne jen přežívat.
