Článek
Vždycky jsem si myslela, že rodina je pevné pouto, které nic nenaruší. Když jsem poprvé otěhotněla, byla jsem plná nadějí. Můj muž Dan mě ujišťoval, že to zvládneme. Těšili jsme se na dceru, na společný život ve Zlíně, kde bydlíme. Jenže jakmile se malá Lucie narodila, všechno se najednou zvrtlo.
„Viděl jsem víc, než jsem chtěl,“ hájil se Dan, když jsem se ho ptala, proč je na mě tak chladný. Řekl mi do očí, že ho prý náročný porod poznamenal. A já mu nedokážu vysvětlit, jak těžké to bylo pro mě. Nesla jsem tu bolest sama, on stál opodál a jen se díval. To, co mi kdysi říkal o tom, jak mě bude milovat i se šrámy na duši, najednou neplatí.
Šestinedělí bylo z mého pohledu poklidné. Lucie spala, já se snažila chodit na kratší procházky, abych se uzdravila i psychicky. Dan mi často říkal, ať si odpočinu, že on zařídí nákup. Bylo to příjemné. Skoro jsem věřila, že je všechno v normě. Až jednou u nás zazvonil jeho mobilní telefon, když nebyl doma. Když jsem ho zvedla, slyšela jsem neznámý ženský hlas. Než jsem stačila říct jediné slovo, zavěsila.
Ptala jsem se Dana, kdo to byl. „Lenka, moje kamarádka,“ pokrčil rameny. Prohlásil, že mu pomáhá relaxovat, protože je prý po tom porodu rozhozený. Netušila jsem, co tím myslí, dokud mi v afektu nevyklopil, že se s ní vídá už několik týdnů. Má prý právo na trochu normálního sexu a pohody, když doma ho čekají jen vzpomínky na „otřesnou scénu.“
Dívám se na něj a nevěřím svým uším. „Otřesná scéna? Vždyť jsme společně přivedli na svět naši dceru,“ vyjela jsem na něj. On ale trvá na svém. Kvůli tomu, co viděl, prý už nedokáže cítit ke mně touhu. Zaráží mě, že se tím netají. Dokonce naznačil, že ho stejně živím tím, že teď pobírám dávky a on chodí do práce, takže od něj nemám čekat víc, než finanční podporu.
Mrzí mě, že veškerou vinu hází na mě. Mám snad litovat, že jsem rodila a že to bylo náročné? Že jsem zvládla něco, co je přirozené? Dceru jsem hned po porodu nosila v náručí a připadala si šťastná, dokud Dan nezačal mluvit o tom, jak je to vše nechutné. Znovu a znovu mi to opakuje, už ani nevím, kolikrát jsme se pohádali.
Někdy ho jen bezmocně sleduju, jak si píše s Lenkou, ani se nenamáhá to skrývat. Dává najevo, že mu to připadá v pořádku. Občas se ptám sama sebe, proč s ním ještě jsem. Ale jsem vyčerpaná, od porodu uběhlo teprve pár měsíců a já cítím, že potřebuju čas. Čas na to, abych sebrala odvahu a přehodnotila, jestli chci vychovávat Lucii s někým, kdo mě zradil ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala.
Už se ani nebavíme o budoucnosti, žádné společné plány. Jen ho vidím, jak si balí tašku a odjíždí – podle jeho slov „na vzduch“. Přijde mi neskutečné, že tu malou drobnou holčičku, jeho vlastní dítě, vnímá spíš jako důvod, proč si musel najít milenku. A tak přemýšlím, jestli vůbec existuje cesta zpět, nebo jestli bude lepší vzít dceru a odejít z bytu, který stejně patří mému strýci.
Někdy mám chuť na Dana zařvat, jak moc mi ublížil. Ale on se tváří, že já jsem ta špatná, co mu „zkazila“ pohled na ženské tělo. Nevím, jestli se s takovým člověkem dá žít. A nevím, jestli na to mám sílu.
