Článek
Byla jsem s Michalem téměř dvacet let a nikdy by mě nenapadlo, že bychom skončili v takovém rozkolu. Měli jsme prima dům v jižních Čechách, společné radosti, vychovali jsme syna Tomáše a žili spíš poklidný rodinný život. Když se ohlédnu zpátky, nedokážu přesně vystopovat moment, kdy se všechno začalo otřásat. Možná to bylo, když jsem se pustila do vlastního podnikání v kosmetice a Michal se cítil odstrčený, nebo možná toužil po větším dobrodružství. Asi to trvalo delší dobu, než jsem si vůbec všimla.
Před několika lety jsem přišla domů a našla ho s kufrem v ruce. „Už to nezvládám, potřebuju novou jiskru v životě, chci mít pocit, že ještě žiju,“ řekl mi a v tu chvíli jsem jako zkameněla. Vzápětí se přiznal, že má vztah s ženou o dost mladší a že odchází rovnou k ní. „Promiň, ale dlouho jsem se cítil neviditelný, nechtěný a tohle je moje cesta,“ dodal. Jeho slova mě bodla do srdce, ale byla jsem moc v šoku, abych plakala. Probrečela jsem dalších několik týdnů, když zmizel a nechal tu jen ticho a synovu rozpačitou otázku: „Co se tátovi honí hlavou?“
Naštěstí jsem nemusela řešit finanční zajištění, protože dům zůstal na mě a Michal nám na Tomáše vždy platil poctivě. Jenže co s tím, že mi rozbil celý svět? Prošla jsem si fází vzteku, smutku, popírání a nakonec přijala, že se musím znovu postavit na nohy sama. Postupně jsem se naučila žít bez něj, Tomáš vyrostl, šel na střední a já se soustředila na práci a kamarádky. Našla jsem si dokonce nový koníček – turistiku. Vlastně jsem cítila, že můj život získává svobodnější obrysy. Michal se občas ukázal kvůli synovi, ale nikdy u toho nezůstával dlouho. Vždycky působil zaujatě jen svou novou známostí, jako by tu nic jiného neexistovalo.
A teď, po těch několika letech, se mi ozval s tím, že chce mluvit o Tomášovi a prý i o nás. Sešli jsme se v takové malé kavárně v našem městečku, myslela jsem, že to bude rychlá porada ohledně Tomášových plánů jít na vysokou. Jenže pak se Michal nadechl, v očích mu přeběhl divný stín a já už předem tušila, že přijde něco nečekaného. „Lído, já si uvědomil, jak moc jsem to zpackal. Chci se vrátit domů.“ Zůstala jsem tam sedět jako přimražená. Mluvil o tom, jak ho ta mladší žena omrzela, že ztratili společná témata a on teď pochopil, že patří ke mně a Tomášovi. „Nedá se ten čas vzít zpátky, ale rád bych to napravil,“ prosil mě. Fakt prosil. Ten chlap, který odcházel plný sebejistoty, najednou sklopil hlavu a byl z něj zkroušený stín, co hledá záchranu.
Jenže já už vím, že přežiju i bez něj. Zároveň mnou cloumá vztek, proč si vzpomněl až teď? Proč musel proběhnout rozvod, kvůli kterému jsem já a syn trpěli, aby se probudil a zjistil, že nic není tak růžové, jak čekal? „Lído, odpusť mi, potřebuju tě,“ říkal a já měla sto chutí se mu vysmát. Připadalo mi to skoro absurdní.
Pár lidí v mém okolí mi naznačuje, ať si to dobře rozmyslím, protože za svůj život je člověk zodpovědný a někdy se i odpustit musí. Jenže tady nejde o prkotinu. Ztratil mou důvěru v době, kdy mi bylo nejhůř. Já se roky dávala dohromady, a on se bavil s tou holčinou, se kterou se cítil údajně „mladší a živější.“ Teď, když mu ta euforie vyprchala, vrací se domů a chce se zachraňovat tím, že jsem pro něj bezpečné zázemí?
Netuším, zda mu dokážu odpustit tak, aby se to dalo nazvat skutečným návratem rodiny. Můžu si ho pustit do života, když mě kdysi tak chladnokrevně odstřihl? Třeba bychom znovu dokázali najít společnou cestu, kdyby se fakt snažil a přijal pomoc psychologa. Anebo mu řeknu, aby si hledal štěstí jinde, protože já už jsem se naučila žít bez něj. Zatím k sobě hledám upřímnost, jestli mě k němu ještě něco táhne. Upřímně, nevím. Svět se najednou otočil a já mám konečně pocit, že všechno je v mých rukou, ne v jeho.
