Článek
Celé týdny mluvil o tom, že musíme náš vztah „okořenit“. Že jsme upadli do stereotypu. A já jsem souhlasila. Taky jsem cítila tu prázdnotu. A tak, když přišel s nápadem na „diskrétní večírek pro otevřené páry“, po dlouhém váhání jsem nakonec souhlasila. Chtěla jsem být ta chápavá, moderní manželka. Ne ta stará konzerva, co se všeho bojí.
Ten večer jsem stála před zrcadlem a necítila jsem se ve své kůži. Malé černé šaty, které jsem si na sebe vzala, mi připadaly jako kostým. V břiše jsem měla nervózní chvění. Nebylo to vzrušení. Byl to strach.
Byt, ve kterém se večírek konal, byl luxusní a neosobní. Hrála tlumená hudba, lidé se smáli příliš nahlas a v očích měli zvláštní pohled. Připadala jsem si jako na trhu. Jako kus masa, který si ostatní prohlížejí a odhadují jeho cenu.
Petr byl nadšený. Oči mu zářily, sebevědomě se bavil s ostatními. A já jsem se držela u něj, jako by byl můj záchranný kruh. A pak, když jsme stáli u baru a povídali si s jedním párem, se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha tu větu.
„Není to úžasné?“
Ta jeho otázka mě zasáhla. Úžasné? Dívala jsem se na jeho rozzářený obličej a nechápala jsem. On byl nadšený. On si to užíval. A já? Já jsem se cítila ponížená, osamělá a místě kde být nechci. V tu chvíli jsem pochopila, že nejsme na stejném večírku. On byl tady, aby si splnil svou fantazii. Já jsem byla tady, protože jsem se bála říct ne.
Tohle nebylo o „nás“. Nebylo to o oživení „našeho“ vztahu. Bylo to o něm. Pochopila jsem, že problém našeho vztahu není nuda. Problém je v tom, že jsme každý úplně někde jinde. Že spolu málo mluvíme. On neviděl můj strach, jen své vlastní vzrušení.
Celý zbytek večera jsem mlčela. Hrála jsem svou roli. Usmívala jsem se, přikyvovala. Když Petr zmizel do pokoje s jednou velice atraktivní dámou, zůstala jsem sama. Můj obličej nejspíš prozrazoval jak mi je a tak jsem sama zůstala až do chvíle, než se Petr po dlouhé době vrátil.
Když jsme konečně seděli v autě a jeli domů, Petr byl stále plný dojmů. „Bylo to skvělý, viď? Musíme to zopakovat.“
Zastavila jsem ho. „Ne, Petře,“ řekla jsem. „Už to nikdy nezopakujeme.“
Překvapeně se na mě podíval. „Ale proč? Vždyť to byla zábava.“
„Pro tebe možná. Pro mě ne,“ řekla jsem a dívala se na světla míhající se za oknem. „A pokud máš pocit, že náš vztah potřebuje tohle, abychom byli šťastní, tak máme mnohem větší problém, než jsem si myslela.“
Bylo to poprvé po mnoha letech, kdy jsem neustoupila. Nevím, co bude s naším manželstvím dál. Ta noc odhalila problém, který je možná příliš velký na to, aby se dal spravit. Ale já jsem získala zpátky něco, co jsem dávno ztratila. Svou vlastní sebeúctu.
