Článek
Můj denní život je plný termínů, tabulek a e-mailů. Jsem projektová manažerka. Je to práce, která vyžaduje přesnost a soustředění, ale chybí jí jiskra. Stejně jako mému manželství. Miluju Tomáše, je to můj nejlepší přítel. Ale ta fyzická přitažlivost, ta vášeň, co byla na začátku, se někam vytratila. Nahradila ji rutina společných večeří u televize a rozhovorů o tom, co je potřeba nakoupit.
A tak jsem si našla únik. Tajemství, o kterém nikdo neví. Každý večer, když Tomáš usne, sedám si k počítači do své malé pracovny. On si myslí, že dodělávám práci. Ale já nepíšu o součástkách a návodech k použití. Píšu erotické povídky.
Pod pseudonymem je publikuju na jedné internetové platformě. V tom světě nejsem Klára, projektová manažerka. Jsem někdo jiný. Jsem odvážná, vášnivá, nespoutaná. Prožívám tam příběhy plné touhy a zakázaného vzrušení. Je to můj tajný ventil. Místo, kde můžu být tou částí sebe sama, která se v mém reálném, spořádaném životě ztratila.
Byla skoro půlnoc. Byla jsem naprosto ponořená do psaní. Prsty mi kmitaly po klávesnici, srdce mi bušilo. Právě jsem psala scénu, kde se hlavní hrdinka poprvé setkává se svým tajemným milencem. Vzduch v mém příběhu byl nabitý sexem a očekáváním.
V tom se potichu otevřely dveře do pracovny. Trhla jsem sebou a bleskově shodila dokument do lišty. Jako bych byla přistižena při nevěře.
Ve dveřích stál Tomáš v pyžamu, s rozespalým výrazem. „Zase pracuješ, Kláry?“ zeptal se a v jeho hlase nebyla výčitka, jen únava. „Myslel jsem, že se budeme dívat na ten nový seriál.“
Podívala jsem se na něj. Na toho dobrého, laskavého muže, se kterým sdílím život. A pak na tu černou obrazovku, pod kterou se skrýval můj druhý, tajný svět.
On viděl svou ženu, jak poctivě pracuje. Ale skutečnost byla tak jiná. Já jsem nepracovala. Já jsem prožívala nejvášnivější chvíle svého života. S fiktivním mužem, na fiktivním místě.
Ten jeho dotaz, „Zase pracuješ?“, byl tak nevinný. A přece ve mně vyvolal bouři pocitů. Cítila jsem vinu. Že mu lžu. Že před ním skrývám tak podstatnou část sebe sama. Ale zároveň jsem cítila zvláštní, tajné vítězství. Měla jsem něco, co bylo jen moje.
Je to špatně? Ptala jsem se sama sebe. Je špatně, že potřebuju tenhle únik? Není to jen symptom toho, že v našem manželství něco chybí? Že bychom to měli řešit, mluvit o tom? Možná ano. Ale zároveň jsem věděla, že Tomáš by to nepochopil.
On je spokojený v tom našem klidném, bezpečném světě. Jak bych mu mohla vysvětlit, že já potřebuju víc?
„Hned přijdu,“ řekla jsem a donutila se k úsměvu. Zavřel dveře a já jsem tam zůstala sedět v záři monitoru.
Dívala jsem se na blikající kurzor na prázdné stránce. A najednou mi to došlo. Tenhle tajný svět mi dává energii, kterou pak můžu přinést do toho reálného. Zabraňuje mi, abych byla frustrovaná a nespokojená.
Pochopila jsem, že nemusím mít pocit viny. Že je v pořádku mít svůj vlastní, tajný prostor. Svou tajnou zahradu, do které nikdo jiný nemá klíč. Není to nevěra. Je to forma sebelásky. A péče o sebe sama.
Uložila jsem dokument. Zaklapla jsem notebook. A tentokrát jsem necítila vinu. Cítila jsem klid a tiché uspokojení.
Šla jsem za Tomášem do obýváku. Seděl na gauči, unavený, a čekal na mě. Přitulila jsem se k němu a on mě objal. Bylo to to známé, bezpečné gesto.
