Článek
Hana se s Václavem vzali ještě před změnou režimu. Byla učitelka ve školce poblíž Kladna, on pracoval jako účetní v menší firmě. „Budeme mít velkou rodinu,“ těšili se, když se nastěhovali do malého bytu na sídlišti. Jenže roky plynuly a těhotenský test pokaždé ukázal jediný pruh.
Po několika vyčerpávajících vyšetřeních padla diagnóza: Hana otěhotnět nemůže, a to prý s velkou jistotou. „Není to fér,“ plakala, když jí to v nemocnici sdělili. Václav tehdy vzal její ruku a zašeptal: „Nechci vidět, jak se trápíš. A co adopce? Můžeme nabídnout domov dítěti z ústavu.“
Nejdřív to pro ni bylo náročné téma, bála se reakcí rodiny i odsudků okolí. Ale milovala Václava, věřila v něj a hlavně v sílu toho nápadu. Začali tedy řešit oficiální papírování a netrpělivě čekali, až jim někdo zavolá, že se objevil vhodný chlapeček nebo holčička.
Byl podzim a všude kolem poletovalo listí, když se jim ozvali z kojeneckého ústavu, že mají volného chlapečka. „Narodil se mladé mamince, která se nechce nebo nemůže o dítě starat,“ vysvětlila ředitelka. Hana si pamatuje na tu chvíli, kdy ho poprvé uviděla v postýlce mezi dalšími drobečky. Byl tak malý a křehký. „To je náš Michal,“ hlesla rozechvěle a chytla Václava za ruku.
Báli se, jestli bude zdravý. Zaslechli, že jeho biologická matka měla problémy, v těhotenství kouřila a občas prý i pila. Mohl být vývojově opožděný. „To vůbec nevadí, chceme si ho vzít,“ trvala Hana na svém, Václav to cítil stejně. Nechtěli pokoušet osud a hledat „dokonalé“ dítě, protože vlastní by si také nevybírali.
Michal rostl v lásce a obdivu, byl hudebně nadaný, zato s ručními pracemi zápolil. „No jo, to máš po tátovi, jste oba nešikové,“ smála se Hana. Všichni okolo tak nabyli dojmu, že Michal je jejich pokrevní potomek. Když se přestěhovali do nového řadového domku v jiném městě, byli už sousedé přesvědčení, že Michal je Hany a Václavův odjakživa.
Václav se bohužel krátce nato začal cítit špatně. Nejdřív všichni věřili, že to bude jen viróza nebo chřipka. Vyšetření ale ukázalo agresivní formu leukémie. „Prosím, ať je tady aspoň do Michalových osmnáctin,“ modlila se Hana. Manžel bojoval statečně, ale nemoc byla neúprosná. Zemřel, když bylo Michalovi čerstvých patnáct.
Hana zůstala na výchovu sama. V té době už možná měla Michalovi prozradit pravdu o jeho původu, ale zdálo se to moc kruté. Po smrti otce přišlo jedno trauma, a tak se bála přidat další. Michal se nikdy ničeho nedopátral, nikdo z rodiny mu nic neřekl. Dál věřil, že je Hannin a Václavův syn se vším všudy.
Dnes je Michalovi přes třicet. Vystudoval sociální obor, pracuje v domově pro seniory. Hana na něj hledí s hrdostí a láskou. Ale zároveň ji dusí vina. „Vždyť jsme mu tři dekády tajili, že se narodil jiné ženě,“ říká si s obavami. Přichází okamžik, kdy je Michal zasnoubený. Mluví o tom, že by chtěl mít jednou kupu dětí. Hana ví, že by měl znát pravdu. Jenže co když ji zavrhne? Co když bude cítit, že žil celý život ve lži?
„Možná jsem měla sebrat odvahu hned, jak pochovali Václava,“ vyčítá si. „A teď mám skoro strach i z toho, že kdyby se stalo něco zdravotního, mohla by ta neznalost biologického původu ohrozit jeho léčbu.“ Ale říct mu to znamená rozbořit mu celý svět. Co když mu zboří představu, že je tátovi tak podobný?
Zatím mlčí. Každým dnem v ní ale sílí pocit, že ho klame. Vidí, jak je citlivý a jak si zakládá na upřímnosti. „Může se stát, že mi už nikdy nebude věřit,“ běží jí hlavou. „Ale mám mlčet napořád? On by to přeci měl vědět. Nebo se pletu?“
