Článek
Mickey Rourke se narodil roku 1952 jako Philip Andre Rourke Jr. a už od dětství ho formovalo násilí. Vyrůstal v drsných čtvrtích Miami, kde okusil první rány v boxerském ringu i mimo něj. Doma se bál vlastního otčíma.
Později otevřeně mluvil o tom, že ho nevlastní otec téměř dekádu týral, zatímco matka přihlížela. Malý Mickey se naučil nasazovat masku vzdoru a bolest zahánět pěstmi. Boj se stal jeho druhou přirozeností – nejprve jako sebeobrana, později jako způsob existence.
Jako teenager prchal z reality do světa filmů. Když poprvé spatřil Montgomeryho Clifta ve filmu Místo na výsluní, prý ho ohromilo, že herectví může být skutečné povolání. Začal tedy chodit na hodiny herectví, mimo jiné k legendárnímu Actors Studiu v New Yorku, a dal si pět let na průlom.
Trvalo to o něco déle, ale nakonec se prosadil: první větší roli dostal v erotickém thrilleru Žár těla (1981), kde zaujal jako cynický žhář s přidrzlým úsměvem. Už tehdy měl to, co ho proslavilo – nebezpečné charisma drsňáka s andělskou tváří.
V roce 1982 si Rourke získal kritiky i diváky postavou Boogieho ve filmu Diner. Jeho herectví bylo jiné než u kolegů: intimní, procítěné, s nádechem něhy, i když hrál frajírka gamblera. Pauline Kael tehdy psala o „magnetismu a čistém, milém úsměvu, který překvapí“.
Evropané ho záhy začali uctívat jako nového Marlona Branda či Jamese Deana – rebelantského hrdinu s temnýma, smutnýma očima a krásnou tváří. V polovině 80. let zářil v kultovních filmech jako Rumble Fish (1983), Zákon mlčení (1984) nebo 9½ týdne (1986). Hollywood měl novou modlu: Mickeyho Rourkea, sexy symbol s image bouřliváka.
Za leskem se však skrýval neklid. Rourke hluboko uvnitř nesnášel, že je milován pro svůj vzhled. „Nikdy jsem se neviděl jako fešák,“ přiznal později. Role s nálepkou svůdníka ho dusily. Po erotičnu 9½ týdne se záměrně vrhal do pravého opaku: zhýralého ožraly v Štamgast (1987) či bezdomovce ve Františkovi.
Ničil svůj zevnějšek, přibíral kila, odhazoval auru hvězdy. Jedna francouzská novinářka mu dokonce s pláčem vyčetla: „Podívejte se, co se sebou děláte. Neuvědomujete si to?“ Jenže on to věděl. Sebedestrukce byla jeho způsob revolty. Chtěl, aby ho brali jako vážného umělce, ne plakátového hezounka.
Pád do pekla sebedestrukce
Rourke měl duši charakterového herce ve vzezření idola, jak trefně poznamenal Sylvester Stallone. To byl rozpor, který ho trápil. Zatímco studia v něm viděla potenciál kasovního taháku, on sám pohrdal hollywoodským světem pozlátka.
V rozhovorech neváhal urážet režiséry a producenty, odmítat scénáře i role, které z něj mohly udělat superhvězdu. Odmítl nabídky na filmy jako Rain Man, Četa či 48 hodin – snímky, z nichž se staly hity. Místo toho točil artové projekty nebo rovnou propadáky typu Divoká orchidej (1990), které kritici strhali jako laciné soft porno.
Rourke otevřeně přiznával, že Hollywood „mu sebral duši“: „Osm let jedete podle not druhých – studio vám vlastní zadek, veřejnost vám vlastní zadek… Pomalu ve vás něco umírá“. V jeho nitru rostla frustrace a vztek vůči „světu přetvářky“, jak filmový byznys nazýval.
začátkem 80. let
To ráno roku 1991 se Mickey Rourke probudil a rozhodl se, že už nechce dál „dělat ženskou práci“. Tak totiž herectví v záchvatu machismu nazval. Hollywood považoval za nemužný svět iluzí, zatímco v boxu cítil skutečnost: „Už mě unavuje svět předstírání, chci skutečnost – a to je box“. Ve třiceti osmi letech tedy šokoval filmový průmysl: sekl s herectvím a vrátil se do boxerského ringu jako profesionál.
Jeho první zápas na Floridě připomínal bizarní divadlo. Rourke, v lesklých saténových trenýrkách zdobených zelenými jetely, poskakoval v ringu a předváděl se davu. Místo ovací však slyšel posměšné skandování: „Mickey je nula!“
Opilí veteráni v aréně zuřili, že si filmová hvězda hraje na boxera. Rourke nasadil špinavou taktiku: zvedal soupeře z provazů, strkal do něj, mlátil ho do zátylku – až publikum bučelo tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Sen se měnil v noční můru.
Mickey ale jako by potřeboval dostat nakládačku – doslova i přeneseně. „Myslím, že boxováním se Mickey snaží dát si legitimitu,“ hodnotil to tehdy bývalý šampion Ray Boom Boom Mancini, „je unavený ze světa iluzí, chce realitu“. Rourke sám připouštěl, že v sobě honí démony a potřebuje cítit kontrolu nad svým životem, kterou mu souboje dávají.
Za tři roky v profesionálním ringu Rourke utržil, co potřeboval: bolest. Dvakrát měl zlomený nos, prasklou lícní kost, poničená žebra, potlučené klouby. Jeho dříve krásná tvář se změnila v rozbitou mozaiku jizev a otoků. Aby zahojil některá zranění, podstoupil několik plastických operací – jenže výsledek byl horší než předtím.
„Většina těch plastik měla spravit spoušť, kterou napáchal box,“ řekl později hořce, „ale svěřil jsem svůj obličej špatnýmu chlápkovi“. Z někdejšího „fešáka s něžnýma očima“ se stal oteklý stín. Jeho vlastní známí říkali, že působí jako „starý zmlácený rváč“. Svaly si vyhnal steroidy, tělo potetoval – a kdosi poznamenal, že Mickey Rourke teď vypadá, jako by nosil vlastní masku.
A pád pokračoval. Jeho divoké manýry se staly legendárními: na plac nosil nabitou zbraň, odmítal režisérské pokyny, na natáčení si vodil partu ranařů-bodyguardů a děsil tím celý štáb. Z idola byl nežádoucí potížista. Když ho například režisérka Jane Campion chtěla obsadit do svého filmu Pikantní známost, produkce v čele s Nicole Kidman ho vetovala – báli se s ním pracovat a odmítli ho pojistit. Nikdo nestál o „cvoka Rourkea“, o němž kolovaly děsivé historky.
Jeho osobní život mezitím hořel skandály. Vzal si krásnou modelku Carré Otis, svou partnerku z filmu Wild Orchid. Jejich vztah byl vášnivý, toxický, plný hádek a smiřování. Oba měli démony z dětství – on násilí, ona zneužívání a drogy. Mickey žárlil a pil, Carré brala heroin.
Netrvalo dlouho a jejich soužití se změnilo v bouři: rozbité sklo, policejní výjezdy, modřiny a slzy. V roce 1994 byl Rourke zatčen za napadení manželky, když ji údajně uhodil. Otisová ho posléze odmítla obžalovat a obvinění stáhla, ale pověst násilníka už mu přibyla na seznam hříchů.
Carré později v memoárech popsala Mickeyho jako chorobně posedlého a výbušného muže, který ji dokonce jednou vyhodil z jedoucího auta. Rourke to nikdy veřejně nekomentoval, jen trpce uznal, že ztráta Otisové pro něj byla největší životní prohrou.
Po rozvodu v roce 1996 zbyl Rourkemu jen prázdný dům a pět psů. Jeho milovaná čivava Loki a další pejsci se stali jedinou rodinou, která u něj zůstala, když se k němu všichni přátelé obrátili zády. Mickey se ocitl úplně sám. Bývalý milionář teď živořil v jednopokojovém bytě, prodal luxusní sídlo v L.A., protože neměl na splátky hypotéky.
Telefony umlkly, režiséři nevolali. Kdysi jezdil Rolls-Roycem, teď si s ponížením tlačil vozík v supermarketu a modlil se, aby ho nikdo nepoznal. „Přišel jsem o dům, o manželku, o svou pověst. Přišel jsem o duši,“ shrnul tu dobu hořce.
Na konci 90. let Mickey Rourke propadl absolutní beznaději. Přiznal, že tehdy často myslel na nejhorší – že to skončí vlastní rukou. „Neměl jsem tu už být. Bylo pár momentů, kdy… no, kdyby ne má víra v Boha, už bych to byl dokázal,“ řekl otevřeně. V kapse nosil pistoli, přemýšlel, jak to „udělat, aby to vypadalo jako nehoda a nebyl to hřích“.
Zachránilo ho paradoxně to, že nechtěl opustit své psy. V nejtemnějších nocích sedával v malém bytě, hladil Loki po hebkém kožichu a sliboval jí, že to ještě nevzdá. „Tolikrát jsem tu seděl jen se psem a říkal: Už se nevrátím, je konec,“ vzpomínal. „But nepřestal jsem doufat docela. Něco ve mně nechtělo přestat bojovat.“
Místo smrti tedy vyhledal pomoc. Šest let strávil v terapii – třikrát týdně, pak dvakrát, nakonec jednou. Armáda psychologů a jeho zpovědník farář Peter mu pomohli vytáhnout se z nejhoršího. Pomalu krotil svůj vztek, učil se omlouvat a zkoušel znovu najít sám sebe, toho citlivého kluka zamlada.
Kolem roku 2000, prošedivělý a zjizvený, konečně dostal druhou šanci. Hollywood sice nezval masově, ale pár starých přátel ano: Sylvester Stallone mu dal menší roli ve Sejměte Cartera (2000), Sean Penn ho obsadil po bok Jacka Nicholsona ve Slibu (2001). Režiséři mladé generace jej začali brát jako zajímavou kuriozitu – veterána s aurou skutečného průšvihu.
Ve filmu Šňup (2002) ztvárnil vyšinutého výrobce drog a jeho zvrásnělá tvář i šílený pohled dodaly postavě elektrizující autenticitu. Rourke vypadal, jako by skutečně prošel peklem – a pro některé režiséry to byla vítaná přísada.
Zlom nastal v roce 2005. Robert Rodriguez riskoval a obsadil Mickeyho do stylizované komiksové adaptace Sin City – město hříchu. Rourke v ní hrál Marva, zoufalého bijce s obličejem znetvořeným jizvami. Byla to role jako stvořená pro něj. Pod vrstvou make-upu a protetických masek bylo beztak těžko poznat jeho rysy – což mu vyhovovalo.
Marv byl vlastně Mickey: obří osamělý hromotluk s dobrým srdcem, který se mstí světu. Film slavil úspěch a Rourke po dlouhé době zase ochutnal potlesk. „Zase jsem stál na place a byl šťastný, že mohu hrát,“ říkal potom. Poprvé po mnoha letech cítil, že patří zpátky mezi živé.
Comeback s duší na dlani
A pak přišla nabídka, kterou skoro nedostal. Když režisér Darren Aronofsky připravoval Wrestlera (2008), příběh stárnoucího zápasníka na dně, viděl v hlavní roli jedině Rourkea. Investoři ale nechtěli o „odepsané trosce“ slyšet. Aronofsky si však stál za svým – zredukoval rozpočet filmu na minimum a prosadil Mickeyho stůj co stůj.
Díky tomu dostal Mickey Rourke životní roli, byť honorář byl na hollywoodské poměry nízký. Wrestler se natáčel bez pozlátek – drsné, syrové drama, v němž se hranice mezi postavou a hercem ztrácela.
Když měl film premiéru na festivalu v Benátkách, diváci plakali a tleskali vestoje. Porota v čele s Wimem Wendersem udělila Wrestlerovi hlavní cenu, Zlatého lva. Kritici se předháněli v chválách a psali o „velkém zmrtvýchvstání“. Mickey Rourke – téměř zapomenutý, vysmívaný – najednou stál na prahu Oscarů.
Samotný Rourke přiznával, že ho natáčení bolelo fyzicky i psychicky víc než cokoliv předtím. Musel zhubnout, nabrat svalovou hmotu, nechat si narůst dlouhé odbarvené vlasy a vžívat se do osamělosti zkrachovalé trosky Randyho Robinsona.
Nemusel ale hrát – on byl Randy. „Randy žije v hanbě, v potupě. Všechno ztratil – stejně jako já,“ říkal Mickey otevřeně. „Byl jsem zoufalý a úplně sám. A mohl jsem si za to sám.“ Tuhle katarzi vložil do každé scény. Když Randy ve Wrestlerovi pláče nad svým zpackaným životem, pláče v něm i Mickey – nad sebou samým.
Po premiéře filmu se Rourke skutečně rozplakal i v rozhovoru, když se mu na mysl draly vzpomínky na ta léta, kdy to „podělal“. Úspěch ho dojal o to víc, že přišel po tak dlouhé době. „Je to tak krásný pocit, zase být na sebe trochu hrdý. Nežít už v hanbě,“ popisoval tiše. Na udílení Zlatých glóbů 2009 stanul Mickey Rourke na pódiu jako vítěz – přebíral cenu pro nejlepší film.
Hollywood mu ležel u nohou. Rourke ve smokingu dojatě děkoval své agentce, režiséru Aronofskému – a svým psům. „Ti malí bastardi,“ řekl do mikrofonu s přeskakujícím hlasem, „mi pomohli zůstat naživu, když už tu nikdo jiný nebyl.“ Publikum ztichlo – a pak propuklo v potlesk.
Z Mickeyho Rourkea se rázem stala nejžhavější comeback story dekády. Novinové titulky ho oslavovaly jako „muže, který vstal z mrtvých“. Sám Mickey to bral s pokorou. „Víš, roky se mnou nikdo nechtěl ani dělat interview,“ řekl jedné novinářce, „takže teď jsem sakra vděčný, že tu s tebou můžu sedět a povídat si.“
Už žádné hvězdné manýry – Mickey se stal pokorným a uvědomoval si, jak křehké tohle vykoupení je. „Dostal jsem druhou šanci. Už se nikdy nevrátím do toho pekla, kde jsem byl – ani za nic,“ prohlásil rozhodně.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mickey_Rourke
https://www.csfd.cz/tvurce/478-mickey-rourke/prehled/
https://archive.vanityfair.com/article/1991/7/fighting-irish
https://www.theguardian.com/film/2008/nov/23/mickey-rourke-interview
https://www.esquire.com/entertainment/movies/a5363/mickey-rourke-the-wrestler-0109/
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/films/features/mickey-rourke-face-plastic-surgery-boxing-young-nine-and-a-half-weeks-diner-a9501336.html
https://www.gq-magazine.co.uk/article/mickey-rourke-international-man-of-the-year
