Článek
Obtěžovala ji hejna much a pach linoucí se odvedle… Už podezřele dlouho tam panovalo ticho. Sousedka zavolala policii a hasiče. Dveře prvního patra činžáku se 14. srpna 1996 dopoledne podařilo otevřít až násilím. Uvnitř, na posteli, leželo mrtvé tělo – muž v pokročilém stadiu rozkladu. Lékař nenašel známky cizího zavinění. Pravděpodobnou příčinou smrti bylo masivní krvácení z jícnových varixů v důsledku dlouholetého nadměrného požívání alkoholu.
V bytě, který si tu načas mohl vypůjčit od přítele, aby nezůstal bez střechy nad hlavou, byl jediným kusem nábytku kovový postelový rám. Omítka opadávala z oprýskaných stěn, dveřní zárubně někdo dávno vyrazil z pantů, topilo se jen v malých rezavých kamínkách.
Vedle postele ležela na hromádce hrstka věcí, které po něm zbyly: prošlý doklad o ztrátě občanského průkazu, jedna složenka a tři lékařské recepty. Tělo patřilo Michaelu „Mikimu“ Volkovi – třiapadesátiletému zpěvákovi, někdejšímu králi českého rock’n’rollu. Muži, jehož životní energie a charisma dovedly strhnout davy, a který přesto skončil sám.
Zrození rock’n’rollového krále
Michael (Miki) Volek se narodil 21. května 1943 v Uherském Hradišti jako jedináček. Hudba ho přitahovala od dětství – učil se na klavír i na kytaru. Osudové okouzlení přišlo v polovině 50. let s rock’n’rollem, tehdy ještě pro mladého Michala neznámým pojmem. V časopise Dikobraz vyšel článek, který tento „úpadkový západní hudební styl“ zesměšňoval – paradoxně tím ale u něj zažehl zvědavost.
Krátce nato mu teta z Rakouska poslala několik gramofonových desek s nahrávkami německé zpěvačky Olive Moorfieldové. Byly to energické, rytmické skladby, jaké v Československu tehdy téměř nikdo neznal, a patnáctiletého kluka okamžitě chytily za srdce.
Vůbec neřešil, že texty znějí německy – tuhle řeč ovládal, a tak bral zpěv v němčině jako fakt. Teprve o něco později ho kamarád, začínající rokenrolový zpěvák Pavel Sedláček, upozornil, že správný rock’n’roll se má zpívat anglicky.
Miki, jakmile se do rock’n’rollu zamiloval, hltal každou novou píseň s nevídaným nadšením. Po nocích sedával u rádia Luxembourg a zapisoval si foneticky anglické texty, kterým sice nerozuměl, ale instinktivně cítil, že k jeho milované muzice patří daleko lépe než tvrdá němčina.
Ještě než mu bylo osmnáct, založil Michael první kapelu – roku 1960 se přidal k formaci Crazy Boys jako sólový kytarista a příležitostný zpěvák doprovodných vokálů. Repertoár měl od počátku jasný směr: východiskem byl divoký zámořský černý rokenrol à la Little Richard.
Na pódiu tehdy vládl kapelník Jiří „Bíbr“ Šimák. Když však Šimáka o rok později odvedli na vojnu, post frontmana zůstal volný a osmnáctiletý Miki se chopil mikrofonu – role, kterou už do konce života neopustil. Rodil se nepřehlédnutelný fenomén československé scény.
Rebel s černými brýlemi
Na začátku šedesátých let působil Miki Volek na hudební scéně doslova jako zjevení. Byl to blonďák v černých brýlích, nosil křiklavé košile, úzké černé kalhoty a ručně šité špičaté boty. Na pravé ruce se mu blýskal masivní zlatý prsten, na zápěstí řetěz a na hrudi zlatý přívěsek na řetězu.
Na tuzemských pódiích té doby, ovládaných spíše uhlazenými popěvky, to byla drzá extravagance, která dráždila i fascinovala. „Chrčení, vzlyky, kolena v rytmické třasavce, záklony, předklony, boxersky zaťatá pěst divoce udávající tempo nebo hecující publikum ke zpěvu,“ líčil jeho provokativní pěvecký styl hudební kritik Jiří Černý.
Volek řádil na jevišti jako uragán: svíjel se v bocích, trhal rukama, skákal, klekal si a válel se po zemi – celým tělem prožíval muziku v každém taktu. Z jeho srdce tryskala nespoutaná divokost a pronikala do hlasu i projevu tak intenzivně, že nemohl nebýt obdivován. Jeho charakteristický chraplavý hlas a živelný projev způsobovaly na koncertech doslova davovou hysterii.
Právě živé koncerty byly jeho doménou. Už v roce 1962 si Crazy Boys vytleskali účast na velkém koncertě divadla Semafor v pražské Lucerně – a mladý Miki tam dokázal dostat do varu tři tisíce diváků. Lidé šíleli nadšením a nechtěli ho pustit z pódia.
Při samostatných vystoupeních se opakovalo to samé: spořádaně seřazené židle v sále brzy nešlo najít – jakmile začal rokenrol, publikum vyskočilo a vlnilo se v tanci, takže sedadla končila na hromadě v koutě a parket zaplavila divoká taneční smršť. „Rock’n’roll je jeden,“ prohlašoval Volek – pro něj jediný pravý styl, kterému zasvětil vše.
Hudební publicisté ho záhy označovali za nekorunovaného krále československého rock’n’rollu, jméno Miki Volek se skloňovalo po boku hvězd jako Waldemar Matuška či Karel Gott.
Za tím vším ale stál i plachý člověk s vlastním strašákem. Od svých pěveckých počátků Miki totiž sváděl trýznivý boj s trémou. Brzy si však našel recept, jak zákeřného protivníka přemoci – a byl to recept ošidný. Už na začátku 60. let si před vystoupením dodával sebevědomí kombinací prášků a alkoholu: levný vermut zapíjel stimulant zvaný fenmetrazin, lék na potlačení únavy a hladu.
Tuto směs mu údajně doporučila a podávala dokonce jeho vlastní matka ve snaze synovi pomoci podat na jevišti maximální výkon. Netušila nejspíš, jaké démony tím probouzí – mladík si začal na povzbuzení chemie zvykat a drogové experimenty se postupně proměnily v nebezpečnou závislost.
Zlatá éra v Olympicu
Roku 1963, po krátké epizodě v psychiatrické léčebně (kam se nechal dobrovolně přijmout, aby se vyhnul nástupu na vojnu), dostal Miki lano od kapely Olympic – nastoupil k ní jako sólový zpěvák a poprvé se objevil i ve studiu a v rozhlasovém éteru. S Olympicem vystupoval v Semaforu v populárním pořadu Ondráš podotýká, točilo se s ním v televizi a u Supraphonu mu v roce 1966 vyšel singl, „Smutný holič z Liverpoolu“.
Období 1964–65 představovalo vrchol jeho slávy – stal se miláčkem publika a idolem mladé generace. Jako showman byl srovnáván s největšími pěveckými hvězdami té doby, a přece se vymykal: byl nekonformní, improvizoval, nerespektoval zaběhnutá pravidla. Právě to však začalo narážet na mantinely oficiální kultury.
V rozhlase a ve studiích s ním měli problém – jeho divoké vystupování před kamerou působilo příliš výstředně a zpíval převážně anglicky, což v časech před uvolněním nebylo vítané. Postupně se přestával objevovat v televizi a nahrávání se omezilo na minimum. Mnohem raději než v nahrávacím studiu se ostatně cítil na koncertních pódiích, kde nebyl svázán žádným scénářem a mohl být sám sebou.
Už v polovině 60. let však začaly časy přát rock’n’rollu pohasínat. Hudební vkus publika se měnil – přišla éra beatlesovských kapel s vlastní tvorbou a sofistikovanějšími aranžemi. Model rokenrolového „nezkrotného šílence“ s doprovodnou skupinou se najednou zdál překonaný. V Olympicu nastal kolem roku 1965 rozkol: kapelník Petr Janda chtěl směřovat k modernějšímu bigbítu a začal měnit repertoár i sestavu.
Miki Volek sice ještě nějakou dobu v kapele hostoval, ale cítil, že pro jeho staromilský rock’n’roll tu už nebude místo. V květnu 1966 proto sám Olympic opustil. „Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba,“ říkával později hořce. S porážkou svého stylu se nikdy zcela nesmířil – zůstal navždy věrný klasickému rock’n’rollu a na moderní „hipíky“ a bigbíťáky pohlížel s despektem.
Po odchodu z Olympiku se ještě na čas uchytil v semaforském pořadu Tak co, pane barone (1967) po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. V Semaforu dokonce dostal prostor pro vlastní tvorbu – zazněla tu například jeho recesistická píseň Domovnice, kterou hudební kritik a redaktor Jiří Černý zařadil do rozhlasové hitparády Houpačka.
Publikum ji ovšem v konkurenci dobových hitů nepřijalo a v soutěži propadla. Volek tehdy vystupoval s vlastní doprovodnou skupinou Mickey & The Samuels a zdálo se, že i když ztratil masovou popularitu, najde si nové publikum v malých bigbítových klubech. Přišel však další zásah osudu – a tentokrát v tom hrála roli vysoká politika.
Konflikt se systémem
Na jaře 1969 vycestoval Miki Volek s kapelou Mickey & The Samuels na angažmá do Západního Berlína. Díky tzv. výjezdní doložce tehdy hudebníci směli opakovaně přecházet mezi západní a východní částí města. Kdo by takové možnosti nevyužil – Miki s kolegou, fotografem Aloisem Valentou, si z Západu vezli domů stohy časopisů, komiksů a dalších suvenýrů, včetně titulů mapujících nedávné události Pražského jara.
Na východoněmecké hranici je však zadrželi pohraničníci. Mladí muži se při cestě vlakem neopatrně chlubili svými „úlovky“ nahlas, což neuniklo uším tajné policie. Následovalo obvinění z protistátního štvaní – přechovávání zakázané literatury bylo pro režim nepřijatelné.
Valenta i Volek byli zatčeni a přes půl roku drženi ve vyšetřovací vazbě v Berlíně. Před východoněmeckým soudem pak padl exemplární trest: osmnáct měsíců odnětí svobody. Ve věznici v Drážďanech strávil Miki nakonec 13 měsíců – v Československu mezitím téměř nikdo netušil, kam zmizel.
Když byl počátkem roku 1971 propuštěn a navrácen do vlasti, nevyhnul se další perzekuci: československá StB ho přiměla podepsat spolupráci jako tajný informátor. Jenže Miki si i v této ponižující situaci zachoval vzdor a smysl pro absurdní humor. Zprávy, které na své známé z hudební branže donášel, byly prý záměrně tak zbytečné a zmatené, že ho StB už po roce vyškrtla jako „nepoužitelného“.
Po návratu z vězení ale Volkova kariéra utrpěla zničující ránu. Proměnil se v nepohodlnou osobu – bouřliváka se škraloupem, kterého normalizační média ignorovala. Na veřejnosti se objevoval jen zřídka. V letech 1975–1979 ještě zpíval s rockovou skupinou Transit a v pražských studentských klubech si vybudoval menší, leč nadšenou posluchačskou obec.
To už ale vystupoval spíše příležitostně. Kdysi zářivá hvězda začala pohasínat a Mikiho rock’n’rollový životní styl si vybíral krutou daň na jeho zdraví i spolehlivosti. I během 70. let totiž dál holdoval alkoholu a všemožným práškům – jeho léta závislostí přerušilo jen několik neúspěšných léčebných pokusů.
Podle pamětníků pil Volek kvartálně – střídal období abstinence s úlety, které končily pádem na dno, hospitalizací nebo dokonce pokusy o sebevraždu. Přesto se po čase vždy vrátil k lahvi a rytmu rock’n’rollu, který ho držel při životě.
V soukromí se zdálo, že se mu snad blýská na lepší časy: na začátku 80. let se Miki oženil se svojí přítelkyní Olinou a rozhodl se dokončit vzdělání. Dálkově studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a zvažoval i doktorát z filozofie. Jenže démoni, s nimiž léta bojoval, mu nedopřáli klid ani v manželství. Kvůli výstřelkům v opilosti a sklonům k nevěrám se vztah brzy rozpadl.
Stejně tak vysokoškolská studia Volek nedokončil – roky odříkání a soustředění na knížky jednoduše nedokázal zvládnout v souběhu s koncertováním a popíjením po nocích. Po jednom obzvlášť divokém večírku si navíc ošklivě zlomil nohu, a s následky komplikované fraktury se léčil osm měsíců.
K hudbě se sice zase vrátil – roku 1984 dokonce vydal u Pantonu své první a jediné dlouhohrající album (Miki Volek… Miki Volek? Miki Volek!), jenže ohlas už byl jen vlažný. Život, který kdysi jel na plný plyn, se zadrhával a hrozil zhasnutím.
Samota, temnota a poslední chvíle
Po sametové revoluci v roce 1989 se mnoha dříve zakázaným či pozapomenutým muzikantům znovu otevřely dveře do médií a na pódia – Miki Volek mezi ně však nepatřil. Zatímco jeho někdejší kolegové z Olympiku nadále vyprodávali sportovní haly, on se z veřejného života stáhl téměř úplně.
Objevil se jen výjimečně. Tělo, celé roky dopované alkoholem a utišujícími či povzbuzujícími léky, mu postupně vypovídalo službu.
Játra měl devastovaná cirhózou, srdeční potíže a další zdravotní problémy ho sužovaly neustále. Navíc se přidaly těžké deprese, které musel tlumit antidepresivy – i ty ovšem míchal s alkoholem.
Miki Volek se ocitl na dně. Neměl peníze, neměl domov, neměl rodinu. V zoufalé finanční situaci začal počátkem 90. let rozprodávat i to poslední, co mu zbylo: nejprve svůj klavír, kytaru, psací stroj, pak postupně svůj byt a veškerý majetek. Nějaký čas tak doslova neměl kam hlavu složit. Přespával po kamarádech nebo v levných podnájmech. A přece se ani v téhle bezútěšné situaci nevzdal toho jediného, co dávalo jeho životu smysl – muziky.
Ve zbývajících silách spřádal plán na ještě jedno album, poslední desku na rozloučenou, kterou sám nazýval svou labutí písní. „Comeback“ to být neměl, spíš definitivní poslední akord – tvrdil, že rock’n’roll stejně nakonec nikdo nepřežije, ani on. V devadesátých letech psal nové písně a s partou mladších hudebníků občas zkoušel ve sklepních zkušebnách.
Několik demonahrávek z té doby později vyšlo – podle nich chystal Volek desku plnou drsného, syrového rokenrolu a recesistických textů. Dva z těchto kousků, příznačně nazvané Neptej se rodičů a Zadkem házej, už skoro dokončil. Osud mu však nedopřál je nazpívat ve studiu.
V létě 1996 svíčka jeho života dohořela. Uchýlil se do malého zapůjčeného bytu v Praze-Holešovicích, kde přežíval téměř bez prostředků. Vyhýbal se lidem, možná z hanby, v jakém se ocitl stavu – opuchlý, zesláblý, s třasem rukou. Naposledy byl viděn živý 1. srpna 1996.
Až po dvou týdnech zbystřili sousedé, když zpoza dveří začal pronikat zápach rozkladu a bzučení much. Hasiči a policisté vnikli dovnitř a našli Mikiho Volka bez známek života – zemřel ve věku 53 let, zřejmě na následky vnitřního krvácení způsobeného dlouholetým alkoholismem. Jeho tělo bylo v zub času vydáno celé dny, než ho vůbec někdo postrádal. Král českého rock’n’rollu zemřel osamělý.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miki_Volek
https://cdn.albatrosmedia.cz/Files/Sample/35241544/?name=Uk%C3%A1zka.pdf
https://magazin-legalizace.cz/259-miki-volek-miki-volek-miki-volek/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/44543/23-let-od-smrti-mikiho-volka-53-odesel-jako-troska-nenavidel-beatles.html
https://www.novinky.cz/clanek/historie-vzpominka-na-mikiho-volka-111413
https://web.archive.org/web/20151004164826/http://www.ireport.cz/smrt-si-rika-rock-n-roll/17667-smrt-si-rika-rocknroll-miki-volek-100
