Článek
Pocházím ze složité rodiny. Máma byla závislá na alkoholu, táta občas rozdával rány a vůbec nás doma nešetřil. Když mi bylo čtrnáct, skončil v dětském domově a máma musela do léčebny. Já jsem šel do dětského domova, protože moje o něco starší sestra teprve začínala zápasit s vlastním životem. Nějak jsem to vydržel, dodělal školu a před pár lety jsem se vrátil do rodného města s odhodláním začít úplně od nuly.
Objevil jsem se v době, kdy mi náhoda přihrála zajímavou práci. Nejdřív jsem se jen rozkoukával, bydlel na ubytovně a snažil se co nejrychleji překlopit do režimu, kde budu fungovat jako normální člověk. Když se objevila možnost vyjet v rámci firmy na jinou pobočku, využil jsem to. Tehdy jsem potkal Kláru, a to změnilo úplně všechno.
Pracovala jako hosteska na jedné firemní akci. Pamatuji si, jak jsme se začali bavit o věcech, které byly kupodivu důležitější než všudypřítomné vizitky a zápisky. Byla usměvavá a měla povahu, která mě odzbrojila. Strávili jsme spolu celou noc procházkou v potemnělých uličkách, povídali si o hudbě a snech, které jsme oba nějakou dobu pohřbívali. Když jsem se vrátil domů, došlo mi, že takhle upřímný rozhovor jsem zažil poprvé. Od té doby jsme zůstali v kontaktu.
Po nějaké době jsem zjistil, že má potíže s rodinou, která ji tlačila k věcem, které nechtěla. Pomohl jsem jí najít podnájem, radil jsem jí se životopisy a ona se mi odvděčovala upřímností, kterou jsem jinde neviděl. Byli jsme přátelé, možná trochu víc – ale nikdy jsme tu hranici nepřekročili. Občas jsme se letmo dotkli, usmáli se na sebe a bylo jasné, že to mezi námi jiskří. Nikdy jsme to ale nepojmenovali.
Pak mi lékaři oznámili, že je se mnou něco v nepořádku. Nejdřív jsem odmítal uvěřit, že by se mi mohlo stát něco tak závažného. Jenže přišly výsledky vyšetření a zněly jako ortel: zbývá mi jen pár let života. Netušil jsem, jak to zpracovat. Měl jsem v hlavě pořád jen rodiče a ten chaos, který mi kdysi nedával prostor volně se nadechnout. A teď přijde další rána?
Kláře jsem to řekl prakticky hned. Bál jsem se, že odejde, protože s nemocným člověkem, jemuž se krátí čas, má budoucnost hořkou příchuť. Ona ale neodešla. Objala mě, dlouze beze slov. Později mi řekla: „Jsi pro mě důležitý, a dokud to půjde, chci tě v životě mít.“ Bylo to neuvěřitelné.
Jenže teď se ve mně všechno láme. Myslím, že ji miluju. Najednou mě bolí, když ji nevidím. Chybí mi, i když mi právě volá, a mám strach, že jsem vůči ní hrozně sobecký. Můžu si dovolit od ní chtít něco víc než přátelství, když vím, že se mnou může být jen krátce? Co když by se mnou šla do vztahu a pak v okamžiku, kdy to bude nejtěžší, jí zůstane jen prázdné místo, které jí možná navždycky pokazí život? Myslím na to, že někde hluboko v sobě mě možná miluje taky, jen se bojí tu skutečnost vyslovit.
Toužím po ní a zároveň si vyčítám, že to celé nedokážu utnout dřív, než ji raním. Možná bych měl zmizet, přerušit s ní kontakt a tvářit se, že jsem rád, že jsem aspoň chvilku měl kamarádku, která mě chápala. Jenže v hloubi duše vím, že nechci přetrhat naše pouto, i kdyby to mělo znamenat, že si budu každý den připomínat, jak je vše pomíjivé.
Někdy se přistihnu, že si představuju, jaké by to bylo, kdyby se ke mně nastěhovala. Cítím teplo její ruky ve své. Ale pak si uvědomím, že tady není budoucnost, jen nejasná přítomnost, která se může kdykoli zhroutit. Říkám si: „Mám právo takhle riskovat její život?“ Jenže na druhou stranu cítím, že i já si zasloužím zažít lásku, která není jen náplast na bolest z dětství a na nemoc.
Klára mi tuhle telefonovala, hlas se jí chvěl, když říkala, že by ráda přijela na delší návštěvu. „Chci být pár dnů s tebou. Vadilo by ti to?“ Do očí se mi draly slzy. Nic mi nemohlo vadit méně, jenže uvnitř jsem se sevřel. Co když to bude ten moment, kdy mi svěří city, a já pak budu mít před sebou krátký, ale neskutečně krásný zbytek života, než nás rozdělí můj odchod?
Nevím, jestli to mám vyburcovat do upřímného vyznání, nebo raději mlčet, nekomplikovat to a dělat, že jsme jen nejlepší přátelé, kteří si pomohou a pak se jednou navždy rozejdou. Z té nejistoty skoro nespím. Zároveň cítím, že milovat a být milován je dar, který jsem si vždycky přál. Může být sobecké doufat, že si ho dokážu plně vychutnat, i když čas běží?
