Miroslav Moravec byl mistrem dabingu. Do smrti tajil svou orientaci a skončil v exekuci

Bylo časné ráno 29. března 2009, když sedmdesátiletý herec a dabér naposledy vydechl. A do posledního dechu se pral statečně. Ještě pár dnů předtím plánoval, co všechno udělá, až se uzdraví. Teď ale ležel sám, se zavřenýma očima, smířený s tím, že konec je blízko.

Nikdo jiný u lůžka nebyl. Jeho syn Prokop, v tu chvíli chyběl. Možná proto, že vztah otce a syna zůstával napjatý až do konce. V nejhorších dnech Moravcova boje s rakovinou postávali u jeho postele přátelé a rodina – dvě starší sestry Milada a Marie, synovec Jaroslav – ale syn se držel stranou.

Nestihl se s tátou usmířit. Velkou část života je od sebe dělilo neviditelné napětí a bolavé rodinné důvody. Nikdo přesně neví, co se mezi nimi stalo. Moravec sám o té bolesti mluvit nechtěl, prý „to pro něj bylo nepříjemné téma“. Teprve po letech přiznal, že vnuka Daniela vídá „jako šafránu“.

Miroslav Moravec miloval život a nade vše miloval herectví. Jeho hluboký basbaryton poznal v Česku každý –stačilo, aby promluvil, a hned bylo jasné, kdo to je. Přesto začátky neměl snadné. K herectví ho to táhlo od mládí, jenže rodiče nesouhlasili a ani přijímačky na DAMU zpočátku nedopadly.

Vyhodili ho od zkoušek hned několikrát. Důvody? Paradoxní. „Poprvé mě vyhodili, že nemám hlas. Podruhé mě vyhodili, že nemám talent, a když jsem ke zkouškám přišel už po vojně potřetí, tak mi řekli, že mám takový talent, že je mě na školu škoda, a mám jít rovnou hrát divadlo,“ smál se Miroslav po letech. Nevzdal se. Herectví nakonec vystudoval dálkově a v roce 1962 získal diplom.

Svou první štaci nastoupil v oblastním divadle v Mostě. Pak hrál v Chebu a ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově), až ho do Prahy přivedl režisér Otomar Krejča. Moravec se stal členem legendárního Divadla za branou. Později šestnáct let patřil k souboru libeňského Divadla S. K. Neumanna. Jeho snem ale vždy byly pražské Vinohrady.

Když v roce 1996 získal angažmá v Divadle na Vinohradech, říkával s nadsázkou: „Věděl jsem, že budu Divadlu na Vinohradech slušet a ono bude slušet mně.“ Na tamních prknech ztvárnil desítky rolí – charakterní chlapy, intelektuály se sebeironií, někdy i padouchy. Snil o velkých postavách, jako Cyrano z Bergeracu nebo král v Hamletovi.

Ty ho minuly, tak je alespoň nadaboval a částečně si tím sen vynahradil. Na jevišti byl šťastný. Jenže v roce 2004 přišla nečekaná rána. Nový ředitel divadla mu sdělil, že pro něj už v souboru není místo – údajně z důvodu nadbytečnosti. Po osmi letech musel Moravec svou vysněnou scénu opustit.

Nesl to těžce. Ani ne tak samotný vyhazov, jako spíš způsob, jakým se to stalo. Ředitel mu prý ještě řekl, ať nechá u sekretářky své číslo, „kdyby náhodou…“. Moravec zatnul zuby, ale uvnitř ho to ponížilo. „Měl sto chutí skočit mu po krku,“ vzpomínal s hořkostí na tu chvíli.

Ve filmu a televizi se objevoval spíš ve vedlejších úlohách – lékař v Sanitce, detektiv v Panoptiku města pražského, různé epizodní role v seriálech i komediích. Zato v dabingu se stal nesmrtelným. Svůj nezaměnitelný hlas propůjčil stovkám postav.

Fantomas, komisař Moulin, inspektor Kojak – ti všichni v češtině mluvili hlasem Miroslava Moravce. Když francouzský herec Yves Rénier (představitel Moulina) v Praze slyšel český dabing, uznal, že drsnější a hlubší hlas sluší jeho postavě víc.

Osobně se s Moravcem setkal a začal se jeho projevu přizpůsobovat. I to byla pocta, kterou Moravcovi kolegové v oboru záviděli. Za mistrovství v dabingu získal Moravec mnohá ocenění, včetně Ceny Františka Filipovského a několika vítězných sošek TýTý.

Miroslav Moravec byl ženami obklopen celý život. Ženy v hledišti milovaly jeho kultivovaný přednes. Na večírcích po něm chtěly, ať předvede hrdelní smích Fantomase – a platily za něj panáky. On ale dával přednost mužům.

Byla to pravda, kterou vyslovili veřejně až jiní, když tu Moravec už nebyl. Excelentního dabéra přitahovali muži, ale bál se o tom mluvit, protože nechtěl ztratit „punc chlapce z dobré rodiny“. Už v mládí pochopil, že jeho orientace bude společenský problém.

Narodil se v roce 1939, dospíval v konzervativních 50. a 60. letech, kdy homosexualita narážela na nepochopení. Rodina od něj očekávala tradiční manželství – a on jejich přání vyhověl. Oženil se s talentovanou výtvarnicí (Marii, které láskyplně říkal Milčo) a narození syna Prokopa vzbudilo dojem, že Moravec vede spořádaný rodinný život.

Mezi kolegy se však už tehdy šuškalo, že je „na kluky“. Kolegové to věděli, ale respektovali, že o tom nechce mluvit.

Dabingová režisérka Olga Walló, jeho blízká přítelkyně, popsala tuto vnitřní rozporuplnost bez okolků: „Mirek měl celoživotní handicap… Mirek byl gay, bylo to všeobecně známo, až na to, že já jsem byla dost hloupá a trvalo mi to dlouho.“

Podle ní na tom nebylo nic zvláštního, ale Moravec to tak nevnímal. „On měl ctižádost být chlapec z dobré rodiny se vším kolem,“ dodala režisérka. Nikdy se prý sám se sebou zcela nesmířil. Tahle vnitřní bolest ho provázela celý život.

Dokud byl na vrcholu slávy, střežil si soukromí a mlčel. Až ke stáří si dovolil žít tak, jak doopravdy chtěl. Po letech manželství rodinu opustil kvůli lásce k muži. Vedl v podstatě dvojí život.

Když se po jeho smrti začalo psát o tom, že dával přednost mužům, fanoušci žasli – ale kolegové překvapeni nebyli. Moravec své tajemství skrýval před publikem, ne před přáteli. Jeden mladý muž dokonce po hercově skonu vystoupil na veřejnost a tvrdil, že s ním měl intimní poměr.

Jmenoval se Martin Vaněk a s Moravcem ho pojil zvláštní, diskrétní vztah. „Seznámili jsme se v kavárně, kam většinou chodí jen homosexuálové. Měl jsem na stole dva chlebíčky. Mirek ke mně přišel a povídá, že má na ty chlebíčky strašnou chuť a jestli by si je nemohl vzít. Řekl jsem, že samozřejmě… Pak jsme se náhodou potkali v gay sauně. A Mirek řekl, že to je asi osud. Od toho dne to všechno začalo,“ vzpomínal Vaněk s úsměvem na jejich osudové setkání.

Byl o 45 let mladší. Jejich vztah trval několik let, ovšem nenápadně a nárazově, protože oba měli hodně práce. „Občas jsme si domluvili společnou schůzku. Bylo to příjemné v tom, že ani jeden z nás si na toho druhého nedělal nějaké nároky,“ popsal Vaněk později.

Když herec zemřel, neskrýval svůj zármutek: „Mirek byl skvělý, neuvěřitelný člověk. Vždycky, když jsem byl smutný, dokázal říct něco moudrého a vtipného, co mě dostalo do pohody.“ Vaněk nechyběl ani na hercově pohřbu – na rozdíl od syna Prokopa.

Manželka Milča snad něco tušila, možná i věděla, ale svůj vztah s Moravcem udržela v přátelské rovině až do konce. Rozvedli se a on zůstal oficiálně sám.

Od chvíle, kdy přišel o angažmá, se Miroslavu Moravcovi začal život pomalu rozpadat. Dolehly na něj problémy, které dřív dokázal přecházet s lehkostí. Už nebyl nejmladší, a najednou přišly starosti s penězi i se zdravím. Ztráta stálého divadelního platu, v kombinaci s jeho bohémským životním stylem, kdy peníze nikdy příliš neřešil, ho postupně uvrhla do dluhů.

Musel splácet velký nedoplatek na nájemném – přes 40 tisíc korun – za pronajatý byt na pražském Smíchově. Když majiteli došla trpělivost, přišel i s exekutorem. Moravec dlužil, a navíc byt poškodil.

Pronajímatel pak nevěřil vlastním očím: všude prach a nepořádek, zdevastovaná garsonka s poškozeným vybavením, škody za statisíce. Exekuce mu sebrala vše, co mělo nějakou cenu – starožitný nábytek, obrazy, cennosti. Bylo to nedůstojné a bolestné.

Moravec se sice bránil: tvrdil, že kvůli nečekané reoperaci kyčle nemohl do bytu a domácí mu znemožnil přístup, tak naschvál přestal platit nájem. Ale tím nic nezmohl. Přišel o domov. Zůstal téměř bez majetku a musel se spolehnout na pomoc přátel.

A k hmotné nouzi se přidaly nekonečné zdravotní trable. Nejdříve ho srazil couvající taxík – zlomil mu krček stehenní kosti. Moravec musel na operaci, potom další reoperaci kyčle a čekala ho dlouhá rekonvalescence. Ještě se ani nestačil zotavit a objevily se další diagnózy: šedý zákal, kvůli kterému ztrácel zrak, sluch se také zhoršoval. Potom prodělal plicní embolii, po níž zkolaboval.

A pak přišla ta nejhorší zpráva: rakovina plic. Psal se rok 2006, když mu lékaři oznámili zákeřný nádor. Moravec tušil, co to znamená – dlouho o tom nikomu neřekl ani slovo. Své blízké odmítal děsit. „Mirek dlouho o nemoci neřekl vůbec nikomu, snažil se to zlehčovat. Byl to ohromně silný člověk,“ potvrdil herec Jiří Zbořil, Moravcův důvěrný přítel.

Zbořil ho navštěvoval denně v nemocnici a pomáhal mu snášet útrapy léčby. Moravec bojoval tři roky, statečně a vytrvale. Ani v nemocnici neztrácel optimismus – uklidňoval svým sametovým hlasem kamarády, že bude líp. Dokonce si do pokoje nechal nosit scénáře a plánoval další práci: chtěl dokončit roztočený válečný seriál, připravoval nové audioknihy, těšil se, že zase bude učit mladé herce. Stále něco vymýšlel a nechtěl se vzdát.

Zákeřná nemoc ho ale pomalu připravovala o síly. Sedmdesáté narozeniny oslavil velkolepě – s přáteli a kolegy, plný humoru a navenek čiperný. Krátce poté se však jeho stav zhoršil natolik, že už nemohl opustit nemocnici. V lednu 2009 byl hospitalizován ve FN Motol na plicní klinice, kde zůstal až do své smrti.

Ke konci už skoro přišel o hlas – když mluvil, zněl už jen tichý šepot. Přesto si nikomu nestěžoval a neklesal na mysli. Jak bolest narůstala, došlo i na morfium. A pak konečně přiznal pravdu: umírá. A přeje si jediné – aby to mohl odejít sám, v klidu. A tak, nad ránem 29. března 2009, tiše odešel.

Miroslav Moravec zemřel tak, jak si přál. Sám. Bez velkých slov, bez patosu. „Mirek byl velký bojovník. S hroznou nemocí se rval do poslední chvíle,“ řekl Zbořil, když oznamoval smutnou zprávu médiím. Pro své přátele byl hrdinou až do konce.

Žil naplno, jak nejlépe uměl, se všemi radostmi i chybami. Užíval si života plnými doušky, až po něm vlastně žádné dědictví nezůstalo. „Mirek si života užíval plnými doušky, a tak po něm vlastně žádné dědictví nezůstalo,“ konstatoval bez obalu Zbořil.

Všechno, co Moravec vydělal, zase rozfofroval – za umění, za bohémské radosti, nebo mu to sebraly dluhy a nemoci. Odešel bez majetku. Zato po něm zůstalo něco mnohem cennějšího: vzpomínka na charismatického muže s hlasem jako zvon, který svým talentem ovlivnil generace diváků a svou vnitřní silou imponoval všem okolo.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Moravec

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/112459/miroslav-moravec-70-co-rekl-pred-smrti.html

https://www.super.cz/clanek/pribehy-zeny-z-jeho-hlasu-silely-prednost-ale-daval-muzum-cesky-moulin-svou-sexualni-orientaci-prekvapil-az-po-smrti-1503586

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/mirolsva-moravec-hlas-herec-dabing-divadlo.A240104_145543_lidicky_kori

https://www.svetzeny.cz/zabava/osobnosti/legendarni-miroslav-moravec-genialni-herec-daber-skryval-udajne-cely-zivot-jedno

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/33786/miroslav-moravec-70-nejvetsi-rana-pred-smrti-vlastni-syn-ho-zavrhl.html

https://www.vlasta.cz/celebrity/miroslav-moravec-dabing-manzelka-syn/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/po-dlouhe-nemoci-zemrel-herec-a-daber-miroslav-moravec-177064

https://www.lifee.cz/tv-a-filmy/pumpari-od-zlate-podkovy-miroslav-moravec-sel-nejprve-po-krku-stropnickemu-pak-celil-exekuci_415432.html

https://www.readzone.cz/skryval-se-za-roli-manzela-a-otce-pritahovali-jej-muzi-miroslav-moravec-mel-tajemstvi-jez-vyslo-najevo-az-po-smrti/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/113000/homosexual-tvrdi-byl-jsem-milencem-moravce.html