Článek
Můj život s manželkou Martinou není špatný. Je jen… nudný. Kdysi jsme byli plní ambicí a plánů. Dnes jsme spíš dobře fungující logistická jednotka. Společná hypotéka, výchova dětí, víkendové nákupy. Láska se někam vytratila a nahradila ji rutina. Nehádáme se. A to je možná to nejhorší. Už nemáme ani sílu se hádat. Žijeme vedle sebe, ne spolu.
Po celodenních schůzkách jsme skončili v hotelovém baru s kolegy. Postupně se všichni vytratili do svých pokojů. Zůstal jsem tam jen já a Katka. Mladá, ambiciózní kolegyně. Chytrá, vtipná. V její přítomnosti jsem se cítil jinak. Náš rozhovor byl nevinný, ale pod povrchem bylo něco víc. Jiskření, které jsem už léta nezažil.
Bavili jsme se o práci, o životě. A pak se na mě podívala. Intenzivně, bez jakékoliv přetvářky.
„Romane, můžu se vás na něco zeptat?“ řekla a její hlas byl najednou vážný. „Jste ve svém manželství šťastný?“
Ticho. Ta otázka dopadla mezi nás jako kámen do klidné vody. Tak přímá. Tak osobní. Nikdo se mě na to nezeptal celé roky. A co je horší, já jsem se na to sám sebe nezeptal taky.
V hlavě mi okamžitě naskočila standardní, naučená odpověď. „Jasně, že jsem. Máme se rádi.“ Ale ta slova mi nešla přes rty. Zůstala mi viset v krku jako hořká pilulka. Protože jsem věděl, že bych lhal.
Před očima se mi začaly míhat obrazy mého manželství. Martina, jak se na mě dívá přes stůl u večeře. V jejích očích už není jiskra, jen únava. Naše večery, kdy každý kouká do svého telefonu. Naše rozhovory o tom, co je potřeba nakoupit a kdo vyzvedne děti. Všechno funguje. Ale nic necítíme.
Nejsem nešťastný, to ne. Můj život je pohodlný. Ale jsem šťastný? Cítím se naživu? Odpověď byla ne. Necítil jsem se naživu už hodně dlouho. Jen jsem tak nějak existoval. Proplouval dny. A Katčina otázka mi to nemilosrdně ukázala. Byla jako zrcadlo, do kterého jsem se bál podívat.
Díval jsem se do své skleničky s whisky. Led pomalu tál. Měl jsem na výběr. Mohl jsem říct pravdu a zkusit své štěstí s Katkou. Nebo jsem mohl zalhat a vrátit se do svého tichého, bezpečného života.
A v tu chvíli mi to došlo. Ta otázka vůbec nebyla o Katce. Ona byla jen katalyzátor. Byla o mně a o Martině. A o mé zbabělosti.
Moje největší selhání nebylo to, že nejsem šťastný. Bylo to, že jsem se smířil s tím, že nejsem šťastný, a nic jsem s tím neudělal. Že jsem nechal svůj nejdůležitější vztah pomalu umírat a jen jsem se díval.
Zvedl jsem pohled a podíval se na Katku. Neodpověděl jsem jí na otázku přímo. Jen jsem se lehce pousmál.
„To je složitý,“ řekl jsem. „Ale děkuju ti za tu otázku. Myslím, že jsem si ji měl položit už dávno.“
Dopil jsem zbytek whisky, popřál jí dobrou noc a odešel. Nechal jsem ji tam sedět samotnou.
