Článek
Bydlíme v malém městečku kousek od Hradce a máma tu dlouho žila typickým klidným životem – starala se o zahrádku, koukala na oblíbené seriály a dvakrát do týdne si chodila popovídat s kamarádkami do čajovny. Pak ale přišel jeden telefonát, který mi změnil pohled na ni samotnou. „Synku, musíš přijet, mám pro tebe novinku,“ zaznělo nadšeně do sluchátka. Nenapadlo by mě, že pod slovem „novinka“ se skrývá ohromující tetování na její paži.
Když jsem vstoupil do obýváku, spatřil jsem na její kůži detailně vyvedeného draka. Nestačil jsem se divit. „Mami, ty si děláš srandu? Vždyť tohle není žádná obtisklá samolepka?“ vyhrkl jsem v šoku. Ale ne, tohle bylo skutečné tetování, dokonce docela velké a barevné. V břiše mi projela vlna zděšení. Maminka se ale jen usmívala, jako by šlo o něco docela normálního. „Vždycky jsem snila o něčem takovém, jen jsem na to neměla odvahu, dokud jsem cítila, že musím plnit roli spořádané ženy,“ vysvětlila mi. Můj údiv nezmizel ani o kousek, když se zmínila, že příště by chtěla ještě větší motiv na záda.
Vážně, v sedmdesáti letech a plánovat další tetování? V první chvíli jsem si říkal, jestli to není jeden z jejich bláznivých nápadů, co rychle vyšumí. Ale ona zůstávala rozhodnutá, s očima plnýma jisker. „Už jsem si naplánovala i design, chtěla bych strom se symboly života. Nechci ztrácet čas. Copak jsem tu za babičku, co jen peče cukroví?“
Zkusil jsem jí naznačit, jestli to nepřehání. „Mami, co tvoje zdraví, tvoje kůže, vždyť to může bolet!“ Mávla nad tím rukou. „Teď už zvládnu všechno. Promarnila jsem spoustu let sešněrovaná představami, že stará paní má jen sedět doma a mlčet.“ Musím se přiznat, že jsem na ni nevěděl, co říct. Nějak jsem se necítil moc hrdý, spíš trochu v rozpacích, co řeknou lidi kolem. Jenže zároveň ve mně hlodal takový zvláštní obdiv, že v jejím věku si dovolí něco takhle odvážného.
Vyprávěla, jak se při tetování vlastně cítila zase jako mladá. „Když mi tatér kreslil ty linie, byla jsem nervózní, ale zároveň jsem si uvědomila, že teprve teď vlastně žiju pro sebe. Co jsem kdy dělala jenom podle své chuti?“ Je to myšlenka, na kterou si já sám občas netroufnu. Možná bych se mohl inspirovat, i když zrovna tetování neplánuju.
Přesto zůstávám ohromený. Moje matka, babička, stará paní – a najednou drak na ruce a plány na další ozdobu. Něco ve mně se bouří, jestli to nepřekračuje meze, jestli se nestane terčem posměchu. Jenže když vidím její radost, tu odvahu a možná i trošku vzdoru vůči stereotypům, začínám cítit lehkou hrdost. „A co ti na to říká pan doktor?“ nadhodil jsem, napůl v žertu. Ona se usmála: „Víš co, synu, lékař mě pochválil, že se aspoň raduju ze života. Do hrobu si žádné peníze ani konvence nevezmu.“
Tak teď chodí po městě v tričku bez rukávů a chlubí se svým barevným drakem. Okolí buď nechápavě kroutí hlavou, nebo se usmívá. Já se pořád střídavě stydím a jsem dojatý. „Být jiná, to někdy vyžaduje velkou odvahu. A já nevěděla, že mamka umí být taková rebelka,“ říkám si pro sebe. Možná je to konečně šance, abych si i já splnil nějaký sen, než bude pozdě
