Článek
Seděla jsem v naší malé verandě na kraji klidné čtvrti a hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Vzpomínala jsem, jak jsme si s Lenkou dřív byly tak blízké, že jsme si povídaly o všem. Jenže tentokrát moje důvěra narazila na zrádnou stěnu a já nevím, jestli ji někdy dokážu znovu postavit.
S Lenkou jsme byly odjakživa spojené nádoby. Když jsem měla trápení se svým vzhledem, právě ona mě uklidňovala. „Vždyť jsi krásná, co blázníš?“ říkávala. Jenže já se tak necítila, ne po dvou dětech a letech každodenního kolotoče. Začala jsem šetřit, abych se svěřila do rukou plastického chirurga a vrátila si aspoň část ztraceného sebevědomí. Jen Lenka o tom věděla.
Poprvé jsem si nechala upravit prsa. Strašně jsem se bála, ale Lenka mě uklidňovala a čekala před klinikou, než mě pustili domů. Pak přišla korekce nosu a zas to věděla jen ona. „Nikdo jiný se to nesmí dozvědět,“ prosila jsem ji. Přikyvovala a znovu tvrdila, že mě chápe. Věřila jsem jí, protože k ní jsem se vždycky mohla uchýlit, kdykoliv jsem potřebovala.
Když mi jednou večer, u levného vína a tichého posezení, cukly nervy a svěřila jsem se s dalším plánem – upravit břicho a boky – seděla vedle mě, koukala na mě a přikyvovala, jako že je to v pořádku. „Nemusíš se za to stydět,“ řekla a držela moji ruku. Tehdy mi ani ve snu nenapadlo, že může můj příběh využít proti mně.
Na rodinné oslavě u našich rodičů se to stalo. Lenka se chytla s naším tátou kvůli nějaké malé záležitosti, snad šlo o peníze za opravu plotu. Najednou vybuchla a z jejích úst padala ostrá slova jako nůžky stříhající vlasy. „Myslíš, že je tak dokonalá? Vždyť je to všechno faleš! Zeptej se jí na její operace!“ Podlomila se mi kolena. Cítila jsem, jak se ke mně otáčejí pohledy rodiny.
Ani jsem nestihla reagovat a Lenka pokračovala: „Vždyť je celá předělaná, od prsou až po boky. A teď chystá i další věc – už kvůli tomu spoří!“ Každé její slovo mi zasáhlo srdce jako bodnutí nožem. Teta jen zalapala po dechu, bratranec si odkašlal, maminka se na mě dívala, jako by mě nikdy neviděla.
Můj otec raději vyšel na dvorek, prý se nadýchat čerstvého vzduchu. Matka se snažila utnout debatu falešným úsměvem a nabídkou dezertu. Jenže to nepomohlo. Všichni už věděli, jak moc jsem na sobě nechala zapracovat, a já tam stála, ponížená a zrazená.
Další dny byly jako noční můra. Nejdřív do mě hučeli rodiče, že si nemám ničit tělo dalším zákrokem, a že to prý je plýtvání peněz. Pak se ozvali kolegové, kteří očividně slyšeli drby od sestřenice. Někteří mě litovali, jiní mě soudili.
Lenka mi sice poslala omluvnou zprávu. „Já to tak nemyslela, byla jsem naštvaná, promiň,“ stálo tam. Ale co mám s takovou omluvou dělat? Dát ji do poličky k pohádkám? Odpustit se dá, ale zapomenout? To je jiná věc. Ztratila jsem k ní důvěru, a bez důvěry není mezi námi nic.
Rozhodla jsem se ale jít dál. A svoje plány měnit nehodlám. Proč bych měla? Je to moje tělo a moje touha cítit se lépe. Jenže teď už nemám potřebu nic skrývat. Ironií je, že mi Lenčina zrada pomohla. Nemusím tajit nic, je to všechno venku. Nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem neupřímná, když teď všichni znají pravdu.
Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělala chybu, že jsem Lenku do všeho zasvětila. Možná jsem měla být radši opatrná a nikomu nic neříkat. Jenže člověk potřebuje někomu věřit, a já věřila své sestře. Bolelo to, když mě bodla do zad. Ale aspoň vím, co dokáže. A poučila jsem se.
Tak teď tu jsem, s odhalenými plány a touhou být konečně spokojená ve vlastní kůži. Tohle přiznání bylo hořké, ale zároveň mi dalo sílu. „A co rodina?“ napadne vás. Ti ať si myslí, co chtějí. Já se rozhodla jít za svým. Takže zvedám hlavu, upravuji si vlasy a jdu dál. Jediný člověk, který mě může v životě brzdit, jsem já sama. A Lenčina zrada? Jen připomínka, že i blízcí mohou někdy nadělat nejvíc škody.
