Článek
Znám Elišku skoro deset let a bývaly jsme dobré kamarádky ještě dřív, než jsme se příbuznými vůbec staly. Tenkrát jsme spolu jezdily na hudební festivaly a často skončily na jednom gauči v bohémském podnájmu v centru Olomouce. „Až se jednou staneme mámami, určitě nás to změní,“ říkávala s úsměvem, když jsme si dávaly o půlnoci pizzu. Ani ve snu mě nenapadlo, jak hodně ji to „změní“.
Za posledních pár let se Eliška na Instagramu stala hitem. Každou chvíli přidává fotky svých dvou dětí – pětileté Terezky a tříletého Honzíka – s komentáři o lásce a radosti ze společných procházek. „Zbožňuju ty dvě roztomilé dušičky,“ napíše a sklidí desítky lajků. Pro mnohé je symbolem idylické rodiny. Když ale přijedeme k nim na víkend, vidím jinou realitu.
Jednou jsem u nich zůstala přes noc, abych pomohla s hlídáním. Pozdě večer se Terezka rozplakala, že chce napít. Eliška vletěla do pokoje, až jsem nadskočila. „Ty ses snad zbláznila, že mě tu budeš takhle otravovat?! Drž pusu a spi!“ zasyčela tak ledově, až se mi sevřel žaludek. Když Terezka ustala v breku, Eliška se otočila ke mně s úsměvem: „Ona se musí naučit poslouchat,“ prohlásila samolibě a tvářila se, jako by bylo vše v nejlepším pořádku.
Nechce se mi tomu věřit, ale tahle slova používá docela často. A objevují se i daleko horší. „Jste parchanti, naděláte mi leda tak ostudu,“ zaslechla jsem ji říct v kuchyni, když Honzík rozlil čaj. Děti na to reagují stejně hrubým tónem, občas slyším, jak na ni křičí zpátky nebo se uchylují ke sprostým výrazům. Pak se rozjede velký křik, strkání, výhrůžky a pláč.
Na Instagramu mezitím visí fotky z nedělního výletu, kde se usmívá od ucha k uchu v blýskavém sportovním outfitu, a popisek zní něco jako „Nejkrásnější den s mými drobečky, miluju je nejvíc na světě.“ V komentářích jí lidé přejí vše dobré a zbožně vzdychají, jak by chtěli být stejně trpělivými a oddanými rodiči. Sedím nad tím a říkám si, kam až to může zajít.
Znám spoustu rodičů, kteří jsou přísní a dají dítěti výchovný pohlavek. I já občas zvýším hlas, když můj sedmiletý syn rozmlátí, co nemá. Ale Eliščino chování je jiný level. Ty nadávky a uštěpačné poznámky směřované k vlastním dětem mi připadají drastické. Víc než fyzické tresty mi vadí ta atmosféra opovržení, která se kolem nich šíří, a to vše maskované dokonalostí a láskou na síti.
„Měla bys to Elišce říct,“ nabádá mě manžel. Ale když se o to byť jen náznakem pokusím, ona mě uzemní větou: „To jsou moje děti, starej se o svý.“ Navíc švagr, její muž, situaci zjevně ignoruje. Chodí domů večer, rozdá pár polibků a netuší, co se dělo ve dne. Snad nechce slyšet, že jeho žena s dětmi mluví jako s kusy hadru.
Nebo možná nechce skončit jako já, v roli nepřítele. Občas mám pocit, že i Eliška sama cítí, že něco není v pořádku, ale vymlouvá se na stres a na to, že by bez přísnosti děti „přerostly rodičům přes hlavu“. Jenže jak můžou cítit bezpečí, když se jim nejbližší člověk vysmívá a častuje je urážkami?
Cítím se rozpolceně. Na jedné straně bych jí nejradši ukázala zrcadlo, kde by viděla, jak se předvádí. Na druhé straně je to rodina a nechci z ní dělat veřejného nepřítele. Čekám, jestli někdy vyjde pravda najevo sama. Možná jednou uvidí fotky, kde se sama usmívá, a připomene si, jak doopravdy ječela ve stejný den na děti. A třeba jí to dojde.
Zatím se snažím chovat se k jejím dětem co nejvíc laskavě, aby věděly, že existuje i jiný svět než ten, kde se jimi pohrdá za každou chybu. Snad jim to aspoň trochu pomůže. A sledující na Instagramu? Ti pochlebují dál, aniž by tušili, jak moc je ta virtuální pohádka vzdálená realitě.
