Článek
Poslední dny se cítím, jako bych byla postavou z dramatického televizního seriálu. Před pár týdny jsem na návštěvě u bratra narazila na jeho zapnutý notebook. Nebyla jsem žádná „slídilka“, vážně ne – jen jsem procházela kolem jídelního stolu, když se na obrazovce objevilo upozornění na novou e-mailovou zprávu. Uviděla jsem adresu advokátní kanceláře a zaujalo mě, co by s ní bratr mohl mít společného. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jediným kliknutím otevřu tu největší rodinnou záhadu posledních let.
V té zprávě se psalo o výsledcích testu otcovství, který můj bratr podstoupil. A výsledek? 99,9% potvrzené otcovství. Zírala jsem na ten email a připadala si, jako by se mi zničehonic zatočila hlava. Můj bratr – spolehlivý, vždy usměvavý a ženatý už pět let s naprosto skvělou ženou – má někde dítě. Netuší o tom vůbec naše rodina, a z toho, co jsem vyčetla, dost pravděpodobně ani jeho manželka. Bylo evidentní, že se to táhne už nejméně dva roky, ale nikdo z nás o ničem nemá ani potuchy.
Jestli jsem měla výčitky, že jsem email vůbec otevřela? Ano, samozřejmě. Ale nešlo to vzít zpátky. Znovu jsem tu zprávu rychle zavřela, laptop zaklapla a sedla si s pocitem, že mám v břiše balvan. Můj bratr se vrátil z obchodu s plnou taškou potravin, jako by se nechumelilo, a já se musela usmívat a tvářit, že je vše v pořádku. Ještě jsem mu pomohla uklidit věci do lednice, ale uvnitř mě spaloval neklid.
Od té doby se chovám jako zkušená herečka: snažím se navenek vypadat klidně a přirozeně, ale při každé návštěvě cítím, jak se mi potí ruce. A nejhorší je to, když se setkám s jeho manželkou. Ona je vyloženě úžasná – laskavá, vtipná a nadšená pro rodinné výlety. Vždycky se mě ptá, jestli nechci přijet na víkend k nim na chalupu ve středních Čechách nebo se třeba připojit k výletu do zoo v Praze. Vždycky se usměju, poděkuju za pozvání… a pak se uvnitř proklínám, že nic neříkám. Vybavuju si tu hrůzu, když si představím, jak by se tvářila, kdyby zjistila, že jí bratr léta lhal. Vím, že by ji to asi naprosto zničilo.
A tak stojím před obrovským dilematem: Mám bratra konfrontovat a říct mu, že vím, jakou bombu před námi skrývá? Nebo mlčet a tvářit se, že je všechno dokonalé, i když je to pro mě skoro nesnesitelný tlak? A co když má bratr v plánu všechno zatajit do konce života? Představa, že se to jednou stejně provalí, a jeho žena pak zjistí, že jsem o tom věděla, mě děsí. Určitě by mi řekla, že jsem zrádce. A popravdě bych se jí nedivila – cítím se tak už teď.
Nechtěla jsem se svěřovat rodičům nebo komukoli z rodiny, aby se tahle situace nevymkla kontrole. Ale tlak ve mně narůstá. Když jsem se nedávno potkala s mámou, přišla řeč na to, že bratr s manželkou plánují brzy založit rodinu. Skutečnou rodinu. Takovou, o níž má jeho žena svaté přesvědčení, že bude první. Mně se v tu chvíli chtělo křičet: „Ale on už jedno dítě má!“ Samozřejmě jsem mlčela, ale uvnitř mě to rvalo na kusy.
Nevím, co je správná cesta. Kdybych věc prozradila švagrové, způsobila bych jí asi obří šok a bolest, ale zase bych jednala čestně. Na druhou stranu, můj bratr by mě možná do smrti nenáviděl. A co když mě bude nenávidět i ona, protože jsem se pletla do jejich vztahu? Nebo bych se měla nejdřív postavit bratrovi tváří v tvář a položit mu na stůl čistá fakta: „Já vím, že máš dítě s jinou ženou. Co s tím plánuješ dělat?“ Možná by to vedlo k obrovské rodinné hádce, ale aspoň by se věci daly konečně do pohybu.
Jedna moje kamarádka, které jsem se s tím svěřila, říká, že za tohle je zodpovědný jedině bratr. „Ty nejsi jeho svědomí,“ tvrdí a radí mi, abych se nestavěla do role zachránkyně. „Jestli udělal chybu, je to jeho boj.“ Jenže já vím, že když jeho boj zasahuje i lidi, které miluju, těžko můžu zůstat v klidu.
Tak tady jsem – se zatajeným dechem čekám, co bude dál. Přemýšlím, jak udělat správnou věc, přitom nerozbít rodinu na milion kusů. Zatím nevím, co přesně udělám.
