Článek
Jmenuju se Jana, manžel je Petr, žijeme v menším českém městě. Máme dvě děti, dceru a syna Filipa. Dcera je o pár let starší a nikdy s ní nebyl problém. Vystudovala, přivydělávala si a brzy se postavila na vlastní nohy. Ale s Filipem je to už léta jinak.
Vystudoval základní školu s naprosto minimální námahou. Učení mu šlo samo, takže nikdy nemusel po večerech dřít. Na střední škole se ale vše začalo drolit. Po neúspěšném roce jsme mu s Petrem zaplatili soukromou školu, aby měl novou šanci. Doufala jsem, že pochopí, jaké jsme do něj vložili naděje.
On se přehoupl až k maturitě, tu nakonec složil na druhý pokus a s vyplazeným jazykem. Když se chystal na vysokou, opět nás přemluvil, že soukromá škola bude lepší, a my mu vyšli vstříc. Prý si najde brigádu, aby nám školné jednou vrátil. Jenže si sice něco narychlo sehnal, ale po chvíli skončil, prý ho to „nebavilo“. Zanedlouho nechal i té vysoké, kvůli níž jsme si sáhli hluboko do peněženky.
Teď syn tráví čas jen doma. Někdy vstane až na oběd, nají se, vymluví se, že shání práci, ale nikam nevolá, nereaguje na nabídky. Připomínám mu, že už je to víc než rok, co není student, a tak by měl začít přispívat do rodinného rozpočtu. On vždy ucedí, že s tak mizernou zkušeností ho stejně nikde nechtějí, nebo že se objevila nabídka, která mu ovšem nepřišla dost zajímavá. Když namítnu, že by měl sebrat odvahu i do něčeho „horšího“, abychom ho nemuseli pořád živit, jen protočí oči a řekne: „Vždyť se o mě postarali jste, tak co.“
Několikrát jsme se s Petrem kvůli Filipovi pohádali. On zastává radikálnější postoj: „Ať si klidně okusí realitu, vyhoďme ho a uvidíme, jak se postaví k životu.“ Já se zdráhám. Mám syna ráda a vadí mi ta představa, že by se ocitl na ulici. Jenže ho takhle zároveň učím, že se nic neděje, když nemusí pracovat. On si toho beztak neváží. Dát mu ultimátum? Zkusili jsme, ale on to vždycky nějak zamluví, zatloukl třeba i pár drobných nabídek práce, jež jsme mu dohodili skrze známé. Nikdy tam nedorazil s argumentem, že by ho to „nenaplňovalo“.
Poslední dny cítím, jak mi to leze na nervy. Ráno odejdu do práce, Petr také, Filip prospí dopoledne. Když se vrátím, najdu ho s obědem, co jsem uvařila předchozí den. Netváří se provinile, spíš tak sebejistě. Kdykoli se mu zmíním, že by mohl alespoň doma něco uklidit, vyprat nebo dojít na nákup, poví: „Nejsem žádná hospodyně.“ A pak se odebere k počítači.
Zatímco dcera si vydělává už od střední školy, synovi nejsou dobré ani brigády. Připadám si jako špatná matka, která ho neumí přinutit k samostatnosti. Jenže on už dospělý je, a pokud se sám nerozhodne, nepomůže mu nucený dohled. A přitom vím, že je chytrý. Prostě ho nic netlačí – má postel, plnou lednici, kapesné, pořád nějaká drobná výmluva.
Už přestávám věřit, že jednoho dne zmoudří a zvedne se. Někdy mě napadá, jestli opravdu není nejvyšší čas zavelet, vyhodit ho z hnízda a zavřít dveře. Jenže se děsím, že jednou třeba přijde a řekne: „Mami, měl jsem hlad, neměl jsem peníze, skončil jsem na ulici…“ Manžel by mě sice objal a řekl: „Vidíš, je to jen jeho vina,“ ale já bych si to vyčítala. Vím, že u nás v rodině nemůže zůstat klid, dokud Filip nebude sám stát na vlastních nohách. Jen nevím, jak ho tam dostat.
