Článek
Alena prožila v mládí idylický románek. Manželství s Markem uzavřela v malém kostelíku v jižních Čechách a všem se zdálo, že to je pohádka, která nikdy neskončí. On byl pozorný, laskavý, vyprávěl o budoucnosti, kterou spolu vybudují. Alena se cítila jako hrdinka románu, která našla svou spřízněnou duši. Zpočátku to i vypadalo skvěle: přijel pro ni do práce, vozil ji na výlety, večer sedávali u vína a rozebírali sny o domečku se zahradou. Když se pak usadili v klidné čtvrti na okraji menšího města, Alena byla přesvědčená, že našla ten nejkrásnější domov.
Jenže přibližně po roce a půl začala vnímat drobné změny. „Proč jsi přijela z práce tak pozdě? Kde jsi byla?“ naléhal Marek s až příliš úzkostlivou starostí. Nejdřív to brala jako důkaz lásky, cítila se v bezpečí. Časem ale otázek přibývalo. Jednou jí vyčetl, že přinesla příliš drahé potraviny, jindy zpochybnil, zda opravdu potřebuje nové oblečení do práce. Když se zmínila o tom, že se zastaví na kávu s kamarádkou, přehnaně znejistěl. „A nejdeš tam náhodou kvůli někomu jinému?“ sykl a obrátil zrak do zdi.
Alena dlouho jeho nejistoty tolerovala, protože ho milovala. Ale jednou se doma pokusila zaplatit složenky, aby mu ulehčila starosti, a zjistila, že sice mohla nahlédnout do účtu, ale nemá k dispozici žádné přístupové heslo. Marek převedl veškeré rodinné výdaje na sebe. Kdykoliv se Alena pokusila zaplatit něco sama, Marek najednou chtěl vysvětlení každé utracené stokoruny. Postupně došlo i na sdílení polohy v telefonu. „Kdyby se něco stalo, ať vím, kde tě hledat,“ řekl s tím svým klidem, který Aleně čím dál víc připadal spíš jako maska.
Už rok se cítí jako loutka. Věší prádlo, vaří večeře, vyslechne si manželovy výtky, a nakonec ulehá s hlavou plnou otázek: „Jak jsem se mohla ocitnout v takovém vězení?“ Důvěrně tuší, že dokud bude v tomhle domě, zůstanou na ni mířit jeho podezíravé pohledy. A co víc: kdekdo z jejich okolí si myslí, že jsou dokonalý pár. Všechno okolo vypadá sluncem zalité, ale realita je zcela jiná.
Teď si v hlavě staví tajný plán. Chce odejít – potají, nejlépe dřív, než Marek zjistí, že si zařizuje jiné bydlení a přepisuje všechny smlouvy na sebe. Sbírá k tomu odvahu, hlídá si každý důležitý doklad. „Možná mi ukradne i občanku, kdyby jen tušil, co chystám,“ napadá ji, když potají zakládá výplatu na skryté místo. Každým dnem se v ní stupňuje napětí a strach, kdy přijde první výbuch. „Bude křičet, nebo se mnou rovnou zamete?“ říká si Alena, jakmile slyší manželovy kroky na chodbě.
Nejradši by se vypařila hned, ale ví, že musí mít únikovou cestu promyšlenou. Nemá u sebe dost peněz, účet je stále Marek, a tak žádá o pomoc svoji starší sestru. Ta slíbila, že jí poskytne dočasné přístřeší, a ještě přihodila radu: „Nezakopávej hlavu do písku. Jakmile budeš připravená, vezmi si základní věci a uteč.“
Alena si opakuje, že není žádný slaboch. Jen se chytla do pavučiny, kterou zpočátku považovala za romantické důkazy lásky. „Nemůžu žít s člověkem, který mě dusí, sleduje a bere mi svobodu,“ ví dobře. Chce věřit, že se jednou její život stabilizuje a najde znovu svou ztracenou sílu. Až vyklouzne ze spárů muže, který se tváří jako rytíř, a přitom ji okrádá o důstojnost, věří, že bude volně dýchat.
