Článek
Jmenuju se Lucie, je mi přes čtyřicet a s manželem Pavlem žijeme v jednom malém českém městě. Společně máme dvě dcery, Karolínu a Kláru, dvojčata, kterým je pár let před pubertou. Zpočátku bylo všechno báječné. Když jsem Pavla poznala, připadal mi osvěžující svou lehkostí: neřešil malichernosti, nehroutil se, prostě se usmál a řekl, že svět se kvůli ničemu nezboří.
Tehdy mi imponovalo, jak dovede brát věci s nadhledem. Já jsem byla naopak zvyklá spíš kontrolovat a plánovat, takže jsme si hezky doplňovali své extrémy. Jenže postupně se ukázalo, že jeho ležérní přístup zabíhá do extrémů, se kterými já vůbec neumím žít. Pro něj je nejjednodušší všechno nechávat vyhnít a doufat, že to nějak dopadne.
Když jsem kdysi otěhotněla, měla jsem jasno, že se vezmeme. Pavel byl nadšený, že bude otcem, ale veškeré zařizování svatby nechal na mně a mé rodině. On měl za úkol jedinou věc: zařídit svatební kytici. Zapomněl na ni a nakonec to na poslední chvíli zachraňoval můj táta. Smála jsem se tomu a brala to jako vtipnou historku. Jenže to byl první výstražný signál, který jsem ve své zamilovanosti ignorovala.
Po narození holek se přidaly další starosti kolem rekonstrukce bytu, placení složenek, nákupů… Všechno je trvale na mně. Pavel má sice dobrou práci a nosí domů peníze, ale když přijde na jakékoli rozhodnutí nebo řešení problémů, ignoruje to a nechá to prostě vyšumět. Jestliže hrozí problém, stáhne se a nechá mě, ať si poradím sama.
Jako nedávno, když se řešily dcery a jejich koníčky. Slíbil, že zajde na třídní schůzku, protože mě ten den pustili z práce až pozdě. Měla se tam potvrdit účast holek na letním táboře. On zapomněl, přišel domů a jen pokrčil rameny: „Promiň, nestihl jsem to, ale svět se nezboří.“ Ve skutečnosti se však zbořil: tábor byl plný a holky měly utrum. Když jsem Pavlovi vyčetla, že mě tím i dcery strašně zklamal, vypnul se a dělal, že mě neslyší.
Pavel takhle funguje pořád. Nedávno to ale překročilo všechny meze. Před pár lety začal podnikat a očividně za ty roky „zapomněl“ platit pojištění. Vůbec mi nic neřekl, ignoroval výzvy a upomínky. Až když přišla exekuce, prasklo, že dluží obrovskou částku. Veškeré naše společné úspory na vysněnou zahraniční dovolenou, kam jsme chtěli s dcerami, padly na jeho dluhy. On sám zase jen pokrčil rameny: „Nepovedlo se, no. Třeba příští rok. Nic už s tím nenaděláme.“
Strašně mě to naštvalo a mrzí mě to kvůli holkám. Letos jsme si konečně mohli dovolit dražší all-inclusive a těšili jsme se, že si odpočineme všichni pohromadě. Místo toho manžel uhradil dluh a klidně mi sdělil, že se teď prý nemá smysl hádat, když ty peníze stejně nejsou. „Stejně už to nevrátím.“ On je schopný za tím vším udělat tečku, ale já nemůžu.
Zkusila jsem mu naznačit, že mě takový postoj ubíjí a že jestli se nezmění, možná odejdu. Jen se zamračil, odešel k televizi a téma považoval za uzavřené. A já teď jen sedím a říkám si: „Mám na to, abych dál řešila všechno sama, i jeho dluhy a věčné ignorování? Nebo by bylo lepší jít?“
Zatím nevím, kudy se vydat. Mám ho ráda, i když mě to nekonečné „všechno jednou dopadne“ dovádí k šílenství. Zároveň se ptám sama sebe: „Co bude příště? Jakou další průšvihovou bombu mi zase hodí pod nohy?“
