Článek
Kamil se mnou téměř přestal spát. Zhruba jednou za měsíc, a někdy ani to ne. Připadala jsem si přehlížená, jako by ve mně přestal vidět ženu.
„Kdybys nebyla tak umanutá, zbyla by mi energie,“ hájil se, když jsem mu naznačila, že toužím po častějších radovánkách. Jenže já jsem nechtěla zničit náš vztah, proto jsem dlouho mlčela a hledala řešení. Místo aby se to zlepšovalo, on se tvářil dotčeně pokaždé, když jsem se byť jen naklonila pro polibek. Tehdy mi to došlo – buď se spokojím s jeho občasnou výpomocí pod peřinou, nebo najdu cestu, jak si užít jinde.
Nevěděla jsem, jak se taková věc dělá. Říkala jsem si, že snad existuje nějaká nepsaná pravidla, jak si obstarat milence. Ale netušila jsem, koho oslovit, abych neriskovala skandál. Začala jsem tedy potají přemýšlet, jestli není někdo vhodný z okolí. Volba padla na Jindřicha, který pracoval v naší firmě. Párkrát jsme spolu mluvili, měl vždy vtipné poznámky, a pokud jsem z něj cítila nějaký záměr, tak rozhodně nebyl platonický.
„Nešla bys někdy na oběd, ať probereme ty projekty?“ navrhl mi jednou. Přitakala jsem a v hlavě už se mi rodil plán. Dala jsem doma Kamilovi vědět, že mám po práci schůzku s kolegy kvůli pracovním věcem. Jindřich nejprve jen decentně flirtoval, ale já jsem v sobě odkládala všechny zábrany. Věděla jsem, že buď to udělám teď, nebo se ze své frustrace zblázním. Když jsme se loučili, jen jsem tiše zašeptala, jestli by neměl čas ještě posedět. Podíval se na mě pohledem, který odpovídal předem. A tak jsem to udělala – šla jsem k němu.
Bylo to prostě nádherné, divoké a přitom uvolňující. Poprvé po dlouhých měsících jsem se cítila jako žádaná žena. Když jsem se vrátila domů, Kamil ležel u televize a skoro se mě nezeptal, jak jsem se měla. Jakmile jsem ulehla, cítila jsem směs výčitek a úlevy. Nevěděla jsem, jestli tohle zvládnu hrát dlouhodobě.
Jenže Kamilovi to nedocházelo. Nedávala jsem mu důvody k žárlivosti, protože žádné scény by neudělal. Bylo mu zjevně jedno, co dělám, hlavně aby měl svůj klid. Takže jsem se s Jindřichem domluvila na pravidelných setkáních. Dvakrát týdně vyklouznu z domu s výmluvou na prodlouženou poradu, přitom jedu za ním, a tam si užíváme. Je to čistě o těle a vášni, srdce v tom není. Jen dohoda, že on mi dá to, co doma nedostanu, a já nebudu nic víc požadovat.
„Nemusíš se bát, já tu hru umím hrát,“ ujišťoval mě, když jsem měla obavy, že to praskne. A zatím se skutečně nic nestalo. Můj život se rozdělil na dvě zóny: Kamil a rodinné zázemí, kde vládne cit a porozumění (ovšem bez dostatečného intimna), a Jindřich, který představuje můj únik, kde jde hlavně o vášeň a uvolnění.
Občas se stydím a říkám si, že bych to měla ukončit. Ale vzpomenu si na to ticho a prázdno ve své ložnici, na Kamilovu netečnost, a hned vím, že touha je silnější než mé morální výčitky. Nechci zničit manželství kvůli pár postelovým radovánkám, ale nechci se ani vzdát své vlastní potřeby. Jsem žena, to je součást mého života.
Doba ukáže, jestli se dá tohle táhnout donekonečna. Možná jednou Kamilovi dojde, co doma přehlíží. Nebo se přiznám sama, jestli mi výčitky začnou přerůstat přes hlavu. Každopádně teď si říkám, že každá touha hledá svou cestu. A já jsem ji našla, i kdyby to bylo tajemné a odsouzeníhodné. Protože moje tělo a moje touha jsou taky důležité.
„Myslím, že je lepší mít milence než zažít rozvod a nenávist,“ obhajuju se sama před sebou. A zatím mi to prochází.
