Muž s ďábelskýma očima: Jak se Lee Van Cleef stal nejlepším westernovým padouchem Hollywoodu?

Bylo sychravé podzimní ráno roku 1958, když na opuštěné silnici zůstalo jen pokroucené plechové tělo starého Fordu. Uvnitř vraku byl zaklíněný 33letý muž s ostrýma, bolestí zastřenýma očima.

Jeho dvě malé děti vyvázly z nehody jen s několika odřeninami, manželka jako zázrakem neměla ani škrábnutí – on ale ležel zalitý krví s dvakrát zlomenou levou paží, přeraženou stehenní kostí a roztříštěným kolenem. Když ho hasiči po nekonečných minutách vystříhali a záchranáři dopravili do nemocnice, lékaři nad ním zlomili hůl: „Pravděpodobně už nikdy nebudete chodit.“

Tomu muži říkali Lee Van Cleef a právě prožíval nejhorší chvíli svého osudu. Prošel peklem druhé světové války, na filmovém plátně se proháněl v sedle jako neporazitelný pistolník – teď ale s pláčem vyslechl krutý ortel, že možná do konce života neudělá ani krok. Zhroutil se. Na okamžik uvěřil, že všechno, co vybudoval, se v jediném okamžiku zhroutilo stejně nenávratně jako pomačkaná karoserie jeho auta.

Lee Van Cleef měl – na rozdíl od mnoha svých hvězdných kolegů – idylické dětství. Narodil se 9. ledna 1925 v Somerville v New Jersey holandskému přistěhovalci Clarenci LeRoyovi Van Cleefovi staršímu a jeho ženě Marion Levinia Van Fleet, americké koncertní pianistce.

Rodiče ho milovali a Lee neměl žádná dětská traumata ani šrámy na duši. Svérázný otec, poznamenaný hrůzami první světové války, do Ameriky „přivezl“ vojenskou disciplínu – a malého syna už od útlého věku učil, jak přežít v boji.

Brával ho do přírody, kde ho zasvěcoval do fint maskování, plížení a střelby – v deseti letech mu bez mrknutí oka vložil do dlaní první pistoli. Někdy se sám nechal unést vzpomínkami na frontu. „…lítal od stromu ke stromu, přepadával imaginární nepřátele, dostal se do úplného rauše. Pak se z toho zase vynořil. Tuhle představivost mám po něm,“ vzpomínal Lee Van Cleef na otcovy válečné hry z jeho dětství.

V škole prospíval výborně a už v 17 letech, rok před maturitou, se na vlastní naléhání přihlásil do armády. V září 1942 narukoval k Námořnictvu Spojených států a po výcviku byl přidělen na malý pronásledovač ponorek, odkud brzy převelen na proslulou minolovku USS Incredible jako obsluha sonaru.

S touhle lodí brázdil válečný oceán křížem krážem: hlídkoval v Karibiku, poté ve Středozemním moři, zúčastnil se spojeneckého vylodění v jižní Francii a začátkem roku 1945 operovala jeho loď v Černém moři ze základny v osvobozeném Sevastopolu na Krymu.

Když byl Lee Van Cleef v březnu 1946 po čtyřech letech služby s poctami propuštěn do civilu, dosáhl hodnosti staršího technika a při chůzi doslova „chrastil“ medailemi.

Za statečnost si vysloužil Bronzovou hvězdu, k tomu Medaili za dobrou službu a celou řadu dalších vyznamenání – Evropsko-africko-středovýchodní, Asijsko-pacifickou a Americkou medaili, i Medaili vítězství ve druhé světové válce. Ve sváteční uniformě vypadal impozantně: vysoký, štíhlý mladík s ostře řezanou tváří, orlím nosem a pohledem, který se vám vpil až do morku kostí.

Ještě za války – 10. prosince 1943, den před svým prvním odjezdem na moře – se devatenáctiletý Lee oženil se svou láskou ze střední školy Patsy Ruth Kahle. Válečná manželství nemívají dlouhého trvání; to jejich však vydrželo dlouhé roky po válce.

Van Cleefovi se po demobilizaci usadili v divoké přírodě státu Maine, kde Lee provozoval loveckou a rybářskou turistiku. Pořídili si rozlehlý venkovský ranč a – aby uživil rychle se rozrůstající rodinu (brzy se jim narodily děti Alan a Deborah) – pracoval Lee ve fabrice jako dělník a po večerech si přivydělával jako účetní.

Při těžké manuální práci si občas prozpěvoval, podobně jako to dělávala jeho muzikální maminka. Měl krásný sytý baryton a absolutní sluch, takže jednoho dne mu kolega v továrně řekl, že by se tím hlasem klidně mohl živit. Lee se tím nápadem nadchl. Nechal se najmout jako zpěvák do malé kapely a s tou vyrazil na své první koncertní turné. A když poznal opojný pocit potlesku, zatoužil po dalším jevišti – tentokrát divadelním.

Začal hrát s ochotníky a brzy se objevily první úspěchy. Získal roli ve hře Naše městečko v malém souboru v New Jersey, poté se jako boxer Joe Pendleton objevil v představení Heaven Can Wait. Z venkova se s rodinou přestěhoval do New Yorku a pronikl i na Broadway – dostal maličkou roli v původním nastudování komedie Mister Roberts.

S tímhle představením následně 14 měsíců cestoval po celých Státech, od města k městu, noc co noc na prknech, co znamenají svět. A pak, jako blesk z čistého nebe, přišla osudová chvíle: při jedné repríze v Los Angeles seděl v publiku legendární producent Stanley Kramer, který právě připravoval nový western V pravé poledne. Po představení si vysokého herce s výraznými rysy zavolal do zákulisí a nabídl mu roli ve svém filmu.

Ve slavném snímku se Van Cleef nakonec jen mihne jako bezejmenný bandita Jack Colby, jeden ze čtyř pistolníků, kteří jdou zabít Garyho Coopera – neřekne na plátně ani jediné slovo a na konci v souboji padne. Přesto zanechal nesmazatelný dojem.

Ta role mohla být dokonce mnohem větší: Stanley Kramer mu původně nabízel úlohu šerifova asistenta Harveyho Pella, ale pod podmínkou plastiky nosu. „Nech si upravit ten nos… Vypadáš hrozně krutě, je to hrozivé!“ – naléhal Kramer, aby si Van Cleef nechal chirurgicky „opravit“ ostrou špičku svého orlího nosu. Lee rezolutně odmítl, a tak šerifova zástupce nakonec hrál Lloyd Bridges. Stačilo však málo a děsivě vyhlížející muž s ocelovýma očima zaujal i další režiséry.

Následující roky se rozjely jako po másle. Van Cleef točil v 50. letech až čtyři filmy ročně, jednu roli za druhou. Vždycky padouch – mazaný, chladnokrevný, vypočítavý pistolník s neúprosným pohledem. Jeho ostře řezaná tvář a predátorský výraz se staly poznávacím znamením každého filmu, v němž se objevil.

Hrával sice většinou v béčkových westernech a kriminálkách, občas v nějaké sci-fi podívané, ale díky své vizáži byl nepřehlédnutelný i po boku největších hvězd. Mnohé z filmů, kde ztvárnil vedlejší role (noirové krimi Kansas City Confidential, Vice Squad, The Big Combo nebo westerny Přestřelka u O.K. Corral či Muž, který zastřelil Liberty Valance), se zařadily mezi žánrovou klasiku.

„Mám štěstí, že jsem se narodil s ‚korálkovýma‘ očima,“ vtipkoval Lee Van Cleef na časté dotazy, v čem vězí kouzlo jeho pronikavého pohledu. Kdosi dokonce rozšířil fámu, že má každé oko jinak barevné – ve skutečnosti měl oči prostě hnědé, jak stálo černé na bílém v jeho vojenské knížce.

Onen krutý nos a kruté oči ho předurčily k celoživotnímu typu rolí. „Nevypadám jako klaďas, ani kdybych chtěl. Lidi mě na plátně od první chvíle nenávidí…“ – usmíval se herec sám sobě. Než však stihl svoje netypické charisma naplno využít, osud znovu udeřil.

Kariéru musel Van Cleef v roce 1958 náhle přerušit – a vypadalo to, že navždy.

Na podzim 1958 dotočil Lee Van Cleef další western (Ride Lonesome) a na natáčení často bral celou rodinu. Miloval koně a své děti Alan a Deborah učil jezdit v sedle, kdykoli byla příležitost – sám byl výborný jezdec a kaskadérské kousky v sedle zvládal rutinně. Jednoho večera se společně vraceli unavení domů.

Van Cleef zřejmě na klikaté silnici v kalifornských horách ztratil kontrolu nad vozem a čelně se srazil s jiným autem. Jeho starý Ford skončil sešrotovaný. Dětem se naštěstí nic vážného nestalo, Patsy vyvázla úplně bez úhony – zato Lee byl těžce zraněný a uvězněný za volantem v pomuchlané kabině. Měl dvojnásobnou otevřenou zlomeninu levé ruky, přeraženou levou stehenní kost a roztříštěnou čéšku levého kolena.

Lékaři nad ním brzy zlomili hůl a vynesli zdrcující verdikt: pravděpodobně už nikdy nebude pořádně chodit, možná zůstane upoutaný na lůžko. Herec, který do té doby trávil většinu života v sedle, se naprosto sesypal. Když se probral z nejhoršího, plakal jako dítě.

Pak ale zatnul zuby. Van Cleef nebyl zvyklý se vzdávat – v duchu znovu slyšel vojenský dril svého táty i neúprosné pohledy postav, které hrál na plátně. Rozhodl se, že svou nejdůležitější bitvu nakonec vyhraje.

„Chtěl jsem jim ukázat, že nejsem žádný slaboch. Dřel jsem na sobě, ve strašných bolestech jsem rehabilitoval a bylo to. Vítězství ducha nad hmotou! Už mi chybí špička prostředníčku, vidíte – to jsem dělal Deborah domeček pro panenky a dopadlo to takhle. Ale nohu nebo ruku si vzít nenechám. A nenechal!“ vzpomínal později Lee Van Cleef v rozhovoru pro filmový magazín.

Chodil zase jako dřív, dokázal znovu jezdit na koni a po čase se mohl vrátit před kameru. V době jeho dlouhé rekonvalescence sice jeho sláva pohasla – jenže to největší teprve mělo přijít.

Nehoda však zanechala šrámy na jeho duši. „Mohl jsem je všechny zabít!“ opakoval zdrceně dokola, když si v myšlenkách znovu a znovu přehrával tu hrozivou srážku a pomyšlení, že svým nejbližším málem přivodil smrt. Trápily ho noční můry, jeho tělo zůstávalo dlouho bolavé a za volant se bál sednout.

Předtím téměř abstinoval – pil jen příležitostně sklenku na chuť, rozhodně nepatřil k navštěvníkům barů. Teď ale hledal útěchu na dně láhve. Začal pít. A pil tak strašně, že dělal strašné věci.

Manželka Patsy nejprve trpělivě snášela jeho opilecké výstřelky, ale postupně došla na samotnou mez. Jejich patnáctileté manželství se rozpadlo – žena odmítla dál tolerovat náhlou proměnu milujícího manžela a otce v nevypočitatelné agresivní zvíře.

Lee Van Cleef totiž opilý nevěděl, co dělá. Jednou kupříkladu přišel domů nahý v doprovodu policejní hlídky; jindy v kartách prohrál rodinný dům; dokonce si nějaký čas vydržoval prostitutku. Z usedlého rodinného muže se pod vlivem alkoholu stával nepoznatelný démon.

Jednoho dne se opil do němoty a rozhodl se definitivně skoncovat i s herectvím – přímo ve studiu před zraky zkoprnělých kolegů teatrálně roztrhal čerstvě podepsanou smlouvu na nový film a nafackoval šokovanému producentovi. Hned nato se sebral a odjel pryč z Hollywoodu.

Další rok se živil jako malíř pokojů, štětkou přetíral stěny domů a útěchu hledal v lahvi. Patsy se mu snažila domlouvat, protože ho nepoznávala. Marně. Jejich rozvod proběhl tiše koncem roku 1958 – Patsy odešla i s dětmi a Lee zůstal sám.

Po odchodu rodiny se Van Cleef citově upnul k ženě jménem Joan Marjorie Drane – jeho pravý opak, tichá nenápadná úřednice, do které se zamiloval. Vzali se v roce 1960. Pít však nepřestal, jen to skrýval. Vrátil se zpět do světa filmu.

Během natáčení filmů vydržel klidný a střízlivý, ale mezi pracovními projekty pravidelně mizel do srubu v Maine a tam třeba pět dní v kuse v odloučení nekontrolovaně chlastal. Pak se zas na pár měsíců držel. Navenek byl stále okouzlující profesionál – a uvnitř zlomený člověk, který utápěl v alkoholu strach a bolest.

Navzdory všemu čekalo Van Cleefa v následujících letech paradoxně to nejšťastnější období kariéry. Jeho herecká hvězda měla znovu stoupat vzhůru.

Na přelomu let 1964–65 se totiž v Los Angeles rozdrnčel telefon a z příjemného hlasu v sluchátku se vyklubal italský režisér Sergio Leone. Viděl prý pár Van Cleefových starších filmů a potřeboval přesně takového „výrazného typa“ do svého chystaného spaghetti westernu.

Abychom pochopili, proč byl tento telefonát tak osudový, je třeba si uvědomit, v jakém stavu se western jako žánr nacházel. Americké westerny 50. a 60. let byly svázané přísným cenzurním tzv. Haysovým kodexem, který vyžadoval jasně definované, morálně čisté hrdiny a padouchy.

Příběhy byly často optimistické, násilí bylo umírněné a dobro vždy zvítězilo. V Evropě se ale rodila nová vlna. Italští režiséři, v čele se Sergiem Leonem, začali točit filmy, kterým se později začalo přezdívat „spaghetti westerny“. Byly to drsné, cynické a morálně nejednoznačné příběhy plné násilí, kde hlavními postavami nebyli šlechetní strážci zákona, ale chamtiví lovci odměn a antihrdinové pohánění touhou po pomstě.

A právě pro tento nový, pesimistický a špinavý svět byla Van Cleefova tvář, kterou Hollywood odmítl jako příliš „krutou“, naprosto dokonalá. Jeho rysy vyjadřovaly celý tento svět bez jediného slova – svět, kde přežijí jen ti nejtvrdší.

Lee v té době už tři roky pořádnou roli nedostal – a měl upřímnou radost, že na něj někdo ještě nezapomněl. Leone ho obsadil jako plukovníka Douglase Mortimera, jednu z hlavních postav westernu Pro pár dolarů navíc (1965), po boku mladičkého Clinta Eastwooda.

Van Cleef svou příležitost beze zbytku využil. Jeho charismatický Lovec lidí v černém ve filmu dokonce podle mnohých zastínil samotného Eastwooda. Pro pár dolarů navíc se stal kultovní klasikou žánru - notoricky známý příběh dvou lovců odměn, kteří spojí síly proti psychopatickému padouchovi, pozdvihla geniální hudba Ennia Morriconeho a nádherné lokace.

O rok později přišel ještě větší úspěch: Leone Van Cleefa znovu angažoval, tentokrát jako hlavního padoucha do svého eposu Hodný, zlý a ošklivý (1966). Lee zde ztvárnil postavu prohnaného lovce odměn Sentenzy přezdívaného „Andělská očka“ (čili onen Zlý v názvu filmu – Hodný byl Eastwood, Ošklivý Eli Wallach).

Trojice pistolníků se ve strhujícím příběhu utkala o poklad z občanské války a Van Cleefův chladnokrevný zabiják s neproniknutelným pohledem se díky této roli zapsal nesmazatelně do srdcí všech fanoušků dobrodružného filmu. (V české verzi filmu si Sentenza vysloužil trefnou přezdívku „Krásnoočko“.)

Díky dvěma Leoneho snímkům se Lee Van Cleef zařadil mezi mezinárodní herecké hvězdy. A nezůstal jen u nich. Koncem 60. let a v 70. letech natočil dlouhou řadu dalších spaghetti westernů, často dokonce v hlavní roli. V italském westernu Velká přestřelka (1967) si zahrál nájemného pistolníka Corbetta, ve filmu Den pomsty (1967) nemilosrdného Franka Talbyho.

V sérii Sabata (1969) a Návrat Sabaty (1971) dokonce vytvořil ústřední postavu tajemného pistolníka Sabaty – jakéhosi Robina Hooda Divokého západu. Jeho jméno táhlo zejména v Evropě – v Itálii se stal jedním z nejpopulárnějších herců té doby a jeho tvář zdobila plakáty ve všech kinech.

Přesto se o sobě Van Cleef nikdy nedomníval, že je hvězda formátu Eastwooda nebo Charlese Bronsona. Když se v polovině 70. let vrátil natrvalo do USA, usadil se trochu stranou od hollywoodského ruchu a bral už jen to, co ho bavilo. S druhou manželkou Joan adoptovali malou holčičku Denise.

Ale štěstí netrvalo dlouho – Leeovy staré démony se nedařilo zapudit. Manželé se hádali a v roce 1974 následoval druhý rozvod. Van Cleef se ocitl opět sám. Znovu začal toulat po barech. Při jedné pitce se seznámil s pohlednou koncertní klavíristkou Barbarou Havelone – a tohle setkání mu zřejmě zachránilo život.

V roce 1976 se Barbara stala jeho třetí a poslední manželkou a Lee byl konečně šťastný. Opustily ho chmury, alkohol držel na uzdě a vedle nové ženy působil spokojeně jako nikdy.

Během 80. let se sice pozvolna vytrácel z Hollywoodu, ale občas se k herectví ještě vrátil. Zahrál si menší role v akčním snímku Útěk z New Yorku (1981) nebo po boku Chucka Norrise ve filmu Oktagon (1980). Zkusil to i s televizním seriálem Mistr ninja (1984), kde coby stárnoucí mistr východních bojových umění zaučoval mladého Američana – seriál se však dočkal pouhých 13 dílů a skončil fiaskem.

Lee to nenesl těžce. Dlouhou kariéru měl už za sebou: celkem se objevil v 90 filmech a 109 televizních epizodách během neuvěřitelných 38 let před kamerou. Jeho jméno se stalo pojmem a jeho někdejší démonická image z westernů žila vlastním životem – objevila se v komiksech (Lucky Luke), inspirovala postavy v animovaných filmech i počítačových hrách (Metal Gear Solid) - postava Revolver Ocelota.

Stejně u hrozivý chřestýš Jake v animovaném filmu Rango byl inspirován jeho zjevem. Rocková skupina Primus mu dokonce věnovala píseň s názvem „Lee Van Cleef“. Mladí režiséři mu posílali role přímo šité na tělo. Ještě krátce před smrtí stihl Van Cleef ztvárnit charismatického padoucha ve válečném filmu Rudá pole (1989). Měl spoustu plánů. Jenže tělo ho zradilo.

Dosud velice vitální herec (vyjma občasných bolestí z starých zranění) začal v 70. letech trpět arytmií. Lékaři mu diagnostikovali těžkou poruchu srdeční chlopně. Van Cleef – celoživotní milovník dýmek a doutníků, který měl svou oblíbenou fajfku u úst od rána do večera – si navíc všiml, že se mu začíná měnit hlas. Následovala další kolečka vyšetření.

V 80. letech padla ještě horší diagnóza: rakovinový nádor na hrtanu. Bohužel zhoubný. Lee Van Cleef se tím ale příliš nezaobíral. Trápilo ho spíš to srdce. V roce 1985 musel podstoupit operaci, při níž mu byl implantován kardiostimulátor – s ním pak žil zhruba pět let. Kouřit nepřestal. Smrti se nebál, jen ho unavovalo, že mu dochází dech.

Zhoubná nemoc nakonec nebyla přímou příčinou jeho skonu – tím bylo skutečně srdce. „To moje nešťastný srdce mě jednou zabije,“ stěžoval si Lee Van Cleef s rukou na hrudi kolegům, když dotočil nějakou náročnější scénu. A zabilo. 16. prosince 1989, pouhých několik týdnů před svými 65. narozeninami, dostihl „muže s neuvěřitelnýma očima“ srdeční infarkt.

Zkolaboval ve svém domě v kalifornském Oxnardu. Jeho žena Barbara zavolala záchranku; sanitka ho ještě převezla do nemocnice St. John’s Hospital, ale lékaři už nemohli nic dělat. Lee Van Cleef zemřel krátce po půlnoci. Rakovina hrtanu byla v úmrtním listu uvedena jen jako sekundární faktor.

Snad nejvýstižněji to shrnul Clint Eastwood ve smuteční řeči na jeho pohřbu: „Dobrý hrdina nemůže existovat bez silného protivníka“. A tak na jeho náhrobku na hřbitově Forest Lawn v Hollywood Hills stojí prostý, ale dokonalý epitaf, který shrnuje celou jeho život:

„Best of the Bad“ (Nejlepší z padouchů)

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lee_Van_Cleef

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pro_p%C3%A1r_dolar%C5%AF_nav%C3%ADc

https://www.csfd.cz/tvurce/9397-lee-van-cleef/biografie/

https://www.spaghetti-western.net/index.php/Lee_Van_Cleef

http://officialleevancleef.com/

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1989-12-17-mn-1417-story.html

https://www.washingtonpost.com/archive/local/1989/12/18/actor-lee-van-cleef-64-dies/144de3d5-59ff-4520-8f71-422f3ff6676f/

https://www.newnetherlandinstitute.org/history-and-heritage/dutch_americans/clarence-leroy-lee-van-cleef

http://www.briansdriveintheater.com/leevancleef.html#google_vignette

https://thebadnet.blogspot.com/p/lee-van-cleef-biography.html

https://www.smokingpipes.com/smokingpipesblog/single.cfm/post/lee-van-cleef-beady-eyed-villain-and-pipe-smoker

https://www.vecernji.hr/showbiz/lee-van-cleef-najbrzi-kolt-vesterna-68040

http://www.westernclippings.com/heavies/leevancleef_charactersheavies.shtml

https://www.youtube.com/watch?v=-f1Ct6E0_yc