Článek
Bydlím už osm let s člověkem, o kterém jsem si myslela, že je pro mě dokonalou oporou. Jenže teď zjišťuji, že mám vedle sebe spíš sobeckého partnera a že nevím, jak dál.
Jsem Hana a je mi čtyřicet šest. Mám z předchozího manželství dvě dospělé děti, a protože se můj vztah kdysi rozpadl, zůstala jsem dlouho sama. Když jsem pak potkala Marka, který byl o osm let starší a krátce ovdovělý, něco mě k němu silně přitahovalo. Známe se vlastně od mého mládí, ale nikdy by mě nenapadlo, že jednou skončíme pod jednou střechou.
Zpočátku jsme oba žili ve svých městech. On zůstal v domě, který sdílel s bývalou ženou. Já měla byt po rozvodu, asi osmdesát kilometrů daleko. Byla jsem schopná každý týden dojíždět, protože Marek odmítal jezdit za mnou. Řekl mi: „Mám tu práci, zvyky a zahradu, kam bych jezdil?“ Přestože mi to nebylo příjemné, ustála jsem to. Toužila jsem po lásce a věřila, že jednou i on projeví ochotu ustoupit.
Po dvou letech věčného pendlování jsem mu navrhla, že bychom společně koupili dům. Marek souhlasil, ale trval na tom, že budeme bydlet v jeho kraji. Věděla jsem, že mě tím odřízne od míst, kde jsem žila většinu života, ale byla jsem zamilovaná, takže jsem zase ustoupila. Prodala jsem svůj byt, dala dohromady všechny finance, zčásti mi pomohli rodiče. Marek na oplátku zrušil stavební spoření a prodal i víkendovou chatu, takže se také podílel. Tehdy jsem byla šťastná, že začínáme společný život, i když jsem zároveň v sobě cítila podivný tlak.
První tři roky utekly jako voda. Dům jsme postupně opravili, já si našla novou práci a docela se mi dařilo. Markovy i moje děti s námi nějakou dobu bydlely, než se osamostatnily. Všechno působilo harmonicky. Jenže poslední dva roky se Marek změnil. Připadá mi, že místo lásky potřebuje jen naplnit své pohodlí. Je rád, že ho doma někdo vítá, uvaří a vyžehlí mu košile. Když přijdu s tím, že bychom mohli někam vyrazit, pronese: „Vždyť seš tu celou dobu pryč, furt někde lítáš.“
Jenže já nelítám. Chodím cvičit, někdy vyrazím s kolegyněmi do divadla nebo na víno a občas se vzdělávám, protože bych mohla získat vyšší pozici v zaměstnání. Marek o to vůbec nestojí. Tvrdí, že nejlepší žena je ta, co sedí doma a nevymýšlí zbytečnosti. „Mojí Boženě to takhle stačilo,“ řekl mi nedávno, když jsem mu vyčítala, že se mnou nikam nechce. Přitom jsem měla jeho ženu kdysi moc ráda. Jenže jsem jiná než ona, a to se zjevně stává problémem.
Když jsem mu jednou navrhla, že bychom se vzali, jen se kysele zasmál. „Opravdu nutně potřebuješ dalšího chlapa v papírech?“ Od té chvíle jsme se k tomu tématu už nedostali, protože vždy nasadí kamennou tvář. Zmizely i drobné projevy lásky. Nevzpomínám si, kdy mi naposledy dal pusu jen tak nebo mi přinesl růži. Intimní život se vytratil. Když jsem se ho pokoušela svádět, měl věčně výmluvu, že je unavený nebo že ho bolí záda.
Začala jsem přemýšlet, jestli zůstat. Copak se mám vrátit do svého původního města a začít znova? V hlavě se mi honí, že bych to klidně zvládla, ale zároveň tu mám zainvestovaný čas, energii i peníze. Ten dům je zčásti můj. Vlastně jsem to neudělala jen pro Marka, ale i pro sebe a mé syny. Mám strach, že se ze mě stane zatrpklá žena, co ztratila roky s partnerem, který ji přehlíží.
Když mu řeknu, že už mě to nebaví, mávne rukou: „Tak jdi, když tě to tady tak štve.“ Nemám pocit, že by to říkal ze zloby, spíš z lhostejnosti. Bolí mě pomyšlení, že když odejdu, dám mu klíč k tomu, aby si v klidu žil jako dřív. Byl by ve svém, zatímco já bych musela shánět nájem nebo začít řešit, zda vůbec dokážu polovinu financí dostat zpátky. Připadám si jako hadr, kterým si vytřel, a teď mu už přijde zbytečný.
Je to obrovské dilema. Mám pořád malou naději, že se náš vztah ještě vzpamatuje. Třeba mu něco přelétlo přes hlavu a zase se probere. Zkusila jsem mu navrhnout, že bychom šli do nějaké poradny, ale bez výsledku. Řekl mi, že „tyhle moderní terapie jsou jen pitomé kecy.“ Miluje možná klid, miluje svůj dům a mě bere jako samozřejmost. Ale já chci víc. Nechci být jen služka, co občas promluví.
Zatím zvažuji každý krok. Toužím po něčem, co možná neexistuje – aby Markovi došlo, že mě ztrácí, a aby mu na tom záleželo. A jestli mu to nedojde, asi mi nezbude nic jiného než odejít, i kdybych měla začínat znovu. Nejhorší je, že nejsem dvacetiletá holka, co může snadno riskovat. Jenže zůstat ve vztahu, který mě uvnitř zabíjí, by taky byla cesta do pekel.
