Článek
Nanga Parbat. Devátá nejvyšší hora světa, přezdívaná také Hora osudu nebo Nahá hora. Mrazivě krásný masiv v pákistánském Himálaji zahalují pověsti o prokletí – do roku 1970 už na jejích svazích zemřely desítky horolezců. Právě sem směřovala německá expedice Karla Herrligkoffera, odhodlaná poprvé zdolat dosud nepokořenou, obávanou Rupálskou stěnu.
Do týmu se na poslední chvíli dostal i mladý talent z Jižního Tyrolska Reinhold Messner. Vymínil si, že vezme s sebou svého bratra Günthera – dárek pro něj, dobrodružství dvou nerozlučných sourozenců.
Od dětství lezli spolu. Reinhold a Günther vyrůstali v horském údolí pod Dolomity, uprostřed devíti sourozenců. Otec Josef, učitel a válečný veterán, byl přísný až krutý – jednou malý Reinhold našel Günthera zhrouceného v psí boudě poté, co ho otec zbil bičem.
Útočištěm bratrů se staly skály a štíty jejich domoviny. V horách ochutnali svobodu a také soutěživost: Reinhold byl o dva roky starší, dravější, hnán snem být nejlepší. Günther se mu snažil stačit, i když měl méně zkušeností a musel si na výpravu vzít neplacené volno z banky. Na Nanga Parbat stáli poprvé bok po boku před výzvou, která mohla být nad jejich síly.
Koncem června 1970 uvízla expedice vysoko na hoře. Sněhová bouře uvěznila horolezce ve stanech; čas i zásoby docházely. Když se počasí trochu zlepšilo, Reinhold nechtěl promarnit šanci – 27. června nad ránem vyrazil z vysokého tábora sám směrem k vrcholu.
Šplhal lehce a rychle, v duchu Bonattiho a Buhlova „alpského stylu“: nalehko, bez zajištění, s důvěrou ve své síly. Brzy však za sebou uslyšel další cepín zasekávající se do ledu. Günther! Mladší Messner neunesl pomyšlení, že by bratr stanul na vrcholu sám – opustil své úkoly v nižším táboře a vyrazil za ním.
To odpoledne stanuli oba bratři na vrcholu Nanga Parbatu ve výšce 8 125 m. Podali si ruce, vyčerpaní, ale šťastní. Jenže stoupání Günthera stálo víc sil, než si kdokoli uvědomil. Vrcholový úspěch rychle vystřídala tíseň: slunce se klonilo k obzoru, prudce se ochladilo a Günther začal trpět výškovou nemocí a halucinacemi.
Byli příliš vysoko a příliš pomalu na sestupu. Reinhold cítil, že klasickou cestou zpět, strmou Rupálskou stěnou, by slabý Günther neměl šanci přežít. Rozhodl se proto změnit trasu sestupu – vést je dolů méně strmou, avšak neznámou Diamírskou stranou hory.
Bylo to riskantní rozhodnutí z posledních sil. Starší bratr šel napřed, hledal schůdnou cestu labyrintem ledu a trhlin. Když se však ohlédl, Günther nikde. Vydal se zpět, až na místo, kde bratra viděl naposled: jen prázdnota, čerstvé suti a sníh. Lavina. Bílá smrt v tichosti smetla Günthera do hlubin Diamírského úbočí.
Reinhold, sám na ledovci, zoufale volal bratrovo jméno do větru. „Řval jsem z posledních sil pořád dokola jeho jméno. Znělo to jako řev raněného zvířete… sám jsem na tom byl bídně a umíral,“ vzpomínal později. Tři dny a tři noci bloudil na pokraji zhroucení, odmítal bratra opustit – přesto ho nakonec musel nechat pohřbeného pod horou. S horečkou, omrzlý a polohluchý se plazil dolů, ani sám neví jak.
Zbylí členové expedice už mezitím sestoupili a mířili domů, přesvědčeni, že oba Messnerové jsou mrtví. Reinhold sešel až do údolí, kde jej polomrtvého našli domorodí vesničané. Po šesti dnech bez jídla vážil jen 56 kg – přežil jen zázrakem, jak sám řekl:
„Nějak jsem obelhal smrt.“ V nemocnici mu lékaři museli amputovat sedm omrzlých prstů na nohou a části prstů na rukou. Tři měsíce se zotavoval na lůžku a mnohem déle se smiřoval s tím, že ztratil bratra.
Domů do Tyrolska se vrátil vyhublý mrzák – a čelil mrazivému přijetí. Jeho otec ho vinil: „Podle něj jsem měl bratra dostat dolů. Nikdy nepochopil, jaké to tam nahoře je,“ poznamenal Messner hořce. Rodinnou tragédii navíc doprovázely zlé pomluvy.
Zpočátku Reinhold ostatním líčil, že s Güntherem sestupovali spolu Diamírskou stěnou a nešťastně je rozdělila lavina. Jenže Herrligkofferova expedice záhy zpochybnila jeho verzi. Kolegové začali vypouštět teorie, že Reinhold bratra ve skutečnosti opustil – nechal ho prý sestupovat obtížnou cestou samotného, aby si sám zachránil kůži snazší variantou a získal slávu prvního traverzu hory.
Nejhlasitějším kritikem se stal bohatý účastník výpravy Max von Kienlin, původně Messnerův blízký přítel a mecenáš, jehož osobní život se s Reinholdovým osudově protnul. Rok po expedici se totiž von Kienlinova manželka zamilovala do Messnera a opustila kvůli němu rodinu.
Zhrzený aristokrat pak po letech vytáhl své deníky a společně s dalšími členy výpravy veřejně obvinil Messnera ze lži: tvrdili, že Reinhold chladnokrevně obětoval bratra pro vlastní ambice. Největší horolezecký triumf tak zhořkl v podezření z bratrovraždy.
Messner se ocitl v noční můře. Přišel o sourozence, byl fyzicky zmrzačen – a ještě měl nést nálepku zrádce. Propadl depresi, stranil se lidí. Útočiště znovu hledal v horách, ale trauma ho pronásledovalo. Když se roku 1973 pokusil sám vystoupit na Nanga Parbat, došel jen do 6 500 m.
Psychicky se zhroutil a obrátil zpátky: „Cítil jsem se tak ztracený a osamělý, že jsem to vzdal. Najednou jsem nedokázal jasně myslet, cítil jsem, že se rozpadám,“ přiznal otevřeně. Nepřátelé ho pomlouvali v médiích a on, vychován k hrdosti, se zlobil i styděl. V tichosti však znovu a znovu lezl do hor hledat odpovědi. Třeba že tam někde najde i bratrovy ostatky – a s nimi pravdu.
Trvalo to 35 let. Až v roce 2005 ledovec Diamír vydal kosterní pozůstatky a kus boty, jež patřily Güntherovi. Přesně tam, kde Messner celou dobu tvrdil. Nález definitivně potvrdil, že Günther zahynul pod lavinou na diamírské straně – Reinhold nelhal. V očích světa byl očištěn, aspoň oficiálně. „Byla to obrovská úleva pro celou rodinu. Konečně jsme mohli Günthera pohřbít,“ řekl Messner, který s nejbližšími uspořádal bratrovi tichou tryznu pod Nanga Parbat.
Hranice nemožného
Osudová hora dala vzniknout Messnerovu vnitřnímu rebelovi. Když se zotavoval ze zranění, sepsal vášnivý manifest, kterým rozvířil stojaté vody horolezectví. Esej nazvanou provokativně Zabíjení nemožného publikoval roku 1971 a brojil v ní proti všemu, co považoval za zpronevěru ducha hor: kritizoval moderní lezce, kteří si ulehčují cestu fixními lany, předvrtanými skobami a výškovými tábory – tedy tzv. expedičním „obléhacím stylem“.
Takové počínání je podle něj „znečištěním čistého pramene horolezectví“, způsob, jak si horu podrobit a zabít tím nádech nemožného. Messner volal po návratu k čistotě: lézt „na lehko“, bez umělého kyslíku a bez zajištění, spoléhat na vlastní zkušenost a dovednosti. Nebezpečí a nejistota jsou podle něj esencí hor – bez nich by zlézání štítů ztratilo smysl.
Tímto postojem si vysloužil obdiv novinářů (kteří v něm viděli romantického „anarchistu hor“) i nepřátelství mnohých kolegů. Tradiční velké expedice s desítkami Šerpů, expedičním vedením a národní prestiží v pozadí byly po desetiletí hlavním proudem.
Messner však pohrdal teatrálními dobyvatelskými gesty typu vztyčování vlajek na vrcholu: „Vrchol není cílem, spíš vedlejším produktem cesty“, tvrdil. Za podstatné považoval prožít intenzivní vztah s horou – a vrátit se živý.
Po návratu do hor to demonstroval v praxi. Obrovská vůle jej táhla zpět na nejvyšší štíty světa, navzdory ztrátě prstů i trvalým následkům omrzlin. V letech po Nanga Parbatu pokořil jednu osmitisícovku za druhou: Manaslu (1972), Hidden Peak (1975), Gasherbrum II (1982)… vždy v malém týmu nebo sám, pokud možno novou cestou a bez kyslíku.
Jeho zarputilost a nespoutanost z něj činily fenomén. Měl nesmírnou fyzičku, ale hlavně onen mystický tah na branku, posedlost, která dělí legendy od ostatních. Při výstupech byl jako ve svém živlu – a možná i proto občas ztrácel běžné zábrany. Ničeho se nebál. Kolem něj padali jiní, on pokračoval. Poháněl ho smutek i vzdor. Když v roce 1978 stanul na vrcholu Everestu bez kyslíkového přístroje, šokoval svět: něco takového bylo do té doby považováno za fyziologicky nemožné.
Navíc to dokázal ve dvou – společně s rakouským přítelem Peterem Habelerem. Dvojice snů, nadšeně psal tisk: Messner a Habeler spolu léta zdolávali alpské severní stěny i himálajské vrcholy, důvěřovali si. Jenže euforie netrvala dlouho. Krátce po výstupu na Everest se jejich cesty trpce rozešly. Habeler vydal knihu Osamělé vítězství, v níž vylíčil himálajský triumf po svém – a Messnera popudil.
Tvrdil, že Reinhold přehání svůj podíl na výstupu a těžce nese, že se o slávu musí dělit. Jejich přátelství se rozpadlo v hořkých dohadech a do médií pronikly ostré vzkazy. Dva muži, kteří spolu sdíleli kyslík v nejtenčím vzduchu světa, si najednou neměli co říct.
Messner později přiznal, že jej trápilo Habelerovo neporozumění – kdosi snad mohl pochopit jeho vnitřní démony, byl to Peter. Nestalo se. Everest bez kyslíku tak měl i svou odvrácenou tvář: ztrátu dalšího blízkého člověka.
Ještě téhož roku 1978 se Messner pustil do další výzvy, pro změnu úplně sám. Znovu se vrátil na svůj osudový Nanga Parbat – tentokrát sólo. Vyrazil přímo od úpatí a stoupal sám obávanou Diamírskou stěnou, vstříc svým nočním můrám. Představoval si, že ho doprovází bratrův duch. Když pak jako první člověk historie zdolal osmitisícovku zcela sám bez podpory, cítil nahoře hořkosladké zadostiučinění.
Jeho sólový výstup na Nahou horu dodnes nikdo nezopakoval. Během sestupu navíc Messnera zastihlo zemětřesení – jako by i hora v jejich dávném zápase znovu duněla vztekem. On ale šťastně sešel dolů. Tímto výkonem definitivně umlčel ty, kdo pochybovali o jeho schopnostech. Přesto klid duše nenašel.
Vrchol osamění
Jeho život se zdál být zaplněn jen horami a smrtí. Kvůli výpravám zanedbával civilní život a po tragédii na Nanga Parbatu se nikdy úplně nevrátil k původní snoubence. První manželství, které uzavřel krátce poté, vydrželo jen pár let – v roce 1977 se Messner poprvé rozvedl.
Citová prázdnota ho táhla zpět na štíty, do říše ledu a chladu, kde jediné, co bolelo, byly omrzliny. V srpnu 1980 dosáhl Messner svého možná největšího triumfu: jako první člověk na světě vystoupil sólo na Mount Everest, a to bez kyslíkového přístroje. Byl úplně sám na střeše světa, vydaný všanc počasí i vlastním limitům. V monzunovém nečase, bez fixních lan, stoupal tři dny, částečně novou cestou.
Hned první den spadl do trhliny a málem tam skončil. Vyprostil se však a pokračoval dál. Taková tvrdohlavost hraničící s šílenstvím vyvolala u odborníků směs úžasu a odporu. Slavný americký horolezec Conrad Anker Messnerův výkon přirovnal k „přistání na Měsíci“, proti němuž prý vše ostatní bledne.
Sám Messner po sestupu napsal do deníku větu, která odhalovala jeho vnitřní rozpoložení: „Jsem blázen, který se ve své touze po lásce a něze rozbíhá do chladných hor.“ Tato jediná věta v sobě nese bezbřehou osamělost, která ho tehdy tížila. Měl svět u nohou, a přesto mu cosi scházelo.
V polovině 80. let Messner završil, co si předsevzal: ve 42 letech jako první na světě zdolal všech čtrnáct osmitisícovek – kompletní „Korunu Himálaje“, a všechny bez použití kyslíku. Tou poslední byla Lhoce v roce 1986. Téhož roku prohlásil, že s dobýváním nejvyšších hor končí. Možná cítil, že metu překonal a víc už mu výšky nedají. Možná ho dohnala únava těla– i ta duševní.
2016
Messner ale neuměl jen tak spočinout. Co si počít s životem, když nejvyšší hory už volat přestaly? Vydal se hledat jiné výzvy za horizontem Himálaje. V následujících letech jako by doháněl všechny sny, které hory odsunuly stranou. Cestoval, psal, objevoval. Podnikl přechody nehostinných pouští Taklamakan a Gobi, přešel celou Antarktidu na lyžích (1989–90) i Grónsko.
Věnoval se ochraně horské přírody a domorodých kultur. Po desetiletích strávených s šerpami a Tibeťany se stal zastáncem tibetské identity a svobody – spolu s dalajlámou bojoval za to, aby tibetský lid mohl uchovat svou víru a jazyk i pod nadvládou Číny. Zároveň se ale smířil s tím, že politická nezávislost Tibetu je nedosažitelná; podporoval myšlenku autonomie v rámci většího celku.
Ostatně i v rodném Tyrolsku byl Messner dlouho zastupitelem za stranu zelených – v letech 1999–2004 dokonce zasedal jako poslanec Evropského parlamentu za italské Zelené. Sebeironicky se označoval za „zeleného anarchistu“ a přiznal, že politická práce ho naučila pokoře: pochopil, jak těžké je dosáhnout shody a kolik kompromisů je nutných.
Ikona s lidskou tváří
V průběhu let se stal Messner ikonou, synonymem nezdolné vůle. Objevoval se na titulcích magazínů s přezdívkou „nejlepší horolezec všech dob“. S tímto piedestalem ale přišla i cena v podobě osamění. Novináři ho často líčili jako zarputilého a hrdého solitéra. S odstupem připouštěli, že je „charismatický a okouzlující, ale stejně tak arogantní a egoistický – zkrátka chodící rozpor, záhada“.
Jeho husté vlasy a plnovous zešedivěly, ve tváři vyryty vrásky od mrazu – přesto budil respekt až strach. Fotograf Jim Herrington vzpomínal na jedno setkání: „Reinholde, děsíš nás,“ musel prý žertem říct, aby Messnera přiměl uvolnit napjatou atmosféru.
Messner se prý tehdy usmál a hned byl přístupnější, „ale pořád ho znám asi tak, jako znám odlehlou severní stěnu Everestu,“ dodal fotograf s nadsázkou. Přiblížit se k Messnerovi lidsky nebylo snadné.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Reinhold_Messner
https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/444933/horolezecke-ikone-messnerovi-ozily-vzpominky-na-zivotni-tragedii-vratili-mu-botu-mrtveho-brachy.html
https://sport.aktualne.cz/nechal-bratra-pod-vrcholem-zemrit-messneruv-pribeh-potvrdilo/r~3682198e742611ef95ee0cc47ab5f122/?lp=1
https://www.the-independent.com/life-style/reinhold-messner-mountaineer-b2422306.html
https://www.the-independent.com/news/people/profiles/you-ain-t-seen-nothing-yeti-637632.html
https://cesky.radio.cz/anarchista-messner-uz-na-everest-nepoleze-8578348
https://www.vanityfair.com/news/2006/09/messner200609?srsltid=AfmBOop5IWOY1J1CAtW-7l_ooUCVm8hFTJdz11zk3WomFUDOtveFcVtf
