Panská skála přežila těžaře i nacisty, proslavila ji Pyšná princezna. Vedle ní měl stát supermarket

Prudce oddechuje, zády přitisknutá ke studenému kameni. Nad hlavou jí ční soustava čedičových sloupů jako varhanní píšťaly, mezi nimiž se honí ozvěna cinkajících ostruh. Kousek od úkrytu zaržá kůň. Dívka v rozedraných šatech se tiskne blíž k hrubé skále a slyší tlukot vlastního srdce. Už jsou skoro tady.

Šeptem zazní: „Neboj se.“ Hlas, který patří králi Miroslavovi, se snaží uklidnit vyděšenou princeznu Krasomilu. Dvojice prchá před pronásledovateli a jediným útočištěm jim je podivný kamenný útvar, který trčí z náhorní planiny a připomíná obří kostelní varhany.

Vojáci právě prohledávají okolní křoviny, jejich zbroj řinčí a koně nervózně frkají. Princezna poprvé v životě cítí chlad skály holýma rukama – a také pocit naprosté svobody. Stačí jen pár minut a nebezpečí pomine. V tu chvíli to netuší, ale skrývá se na místě, které se díky ní stane nesmrtelným.

Tahle scéna není skutečná – přesto ji v Česku důvěrně zná snad každý. Pochází z černobílé filmové pohádky Pyšná princezna (1952) režiséra Bořivoje Zemana, jednoho z nejoblíbenějších československých filmů všech dob.

Ač princ Miroslav a princezna Krasomila jsou vymyšlené postavy, jejich úkryt skutečně existuje. Jmenuje se Panská skála a najdeme ho u Kamenického Šenova na pomezí Lužických hor a Českého středohoří. Když se filmoví uprchlíci schovávali „za varhany“, ve skutečnosti klečeli mezi pětibokými a šestibokými čedičovými sloupy vysokými až 12 metrů.

Tyto kamenné píšťaly vznikly před desítkami milionů let ztuhnutím sopečné lávy v útrobách země. Dnes ční volně do krajiny jako obnažená kostra dávného vulkánu – a působí tak nepravděpodobně pravidelným tvarem, až si vysloužily přezdívku Kamenné varhany.

Panská skála vyčnívá z náhorní planiny v osadě Prácheň na dohled od Kamenického Šenova a hlavní silnice z Nového Boru do Děčína. Není to žádná zapomenutá divočina – naopak, v těsném sousedství stojí rodinné domky a u silnice rozsáhlé parkoviště.

Přesto pohled na pravidelné čedičové sloupce bere dech. Na úpatí skály se třpytí malé jezírko s křišťálovou vodou, které vzniklo v důsledku činnosti člověka: kdysi se tu totiž těžil kámen, a právě pod skálou byl lom zaplněný pramenem podzemní vody. Když sem dnes přichází návštěvník brzy ráno, najde hladinu jezera často pokrytou mlhou.

Z mléčných chuchvalců se tyčí tmavé basaltové varhany, tiché a majestátní. V tu chvíli je snadné uvěřit legendám – třeba té, že uvnitř skály je vstup přímo do pekla a kolem půlnoci tu prý za bouře hrává sám čert na kamenné varhany zlou melodii. Citlivým povahám prý na tomhle místě opravdu nebývá dobře.

Stačí však, aby první sluneční paprsky ozlatily vrcholky sloupů a chmurné představy se rozplynou. Místní lidé dávají přednost jinému příběhu: vyprávějí, že varhany hlídají dobří duchové. Na jihovýchodním úbočí skály totiž stojí starý mariánský sloup – nenápadná památka na tragédii z ledna 1739, kdy zde za sněhové bouře umrzla mladá vdova a putující tovaryš. Jejich duše prý dodnes bloudí kolem skály a střeží její klid.

Kdysi ovšem žádné varhany nad Práchní netrčely. Představme si to místo zhruba před třiceti miliony let: krajinou se valí říční delta a v hlubinách to vře. Žhavé magma stoupá puklinami vzhůru a utváří podpovrchový vulkán. Když láva postupně chladne, smršťuje se a začíná praskat v pravých úhlech. Z tekuté výplně sopečného komína se tak rodí geometricky dokonalé čedičové sloupce – většinou pěti nebo šestiboké. Po miliony let zůstávají ukryty pod zemí. Teprve nedávno, měřeno geologickým časem, je člověk poodhalil.

Na konci 18. století se totiž na místě dnešní Panské skály začal těžit kámen. Tamní čedič byl mimořádně kvalitní a odolný, ideální například pro stavbu dlážděných cest či vodních hrází – tehdy velmi žádaný materiál třeba v Nizozemsku.

Kámen byl zkrátka cennější než estetická hodnota skály, která se díky odstřelům a sekáčům začala postupně obnažovat. Varhany – tehdy jim ještě tak nikdo neříkal – se ukázaly světu v celé své kráse vlastně díky těžbě.

Jak dělníci odlamovali a odváželi jednotlivé bloky, zanechali za sebou svislé stěny a terasy osazené čedičovými sloupci jako píšťalami. Tam, odkud se odtěžil materiál až na úroveň spodní vody, se vytvořila prohlubeň, která se zalila vodou a vzniklo malé jezero na úpatí skály.

Panská skála, tehdy zvaná německy Herrenhausfelsen či Pfaffenstein, se stala atrakcí pro první geologické nadšence. Už kolem roku 1820 ji navštívili badatelé z Drážďan a v následujících desetiletích její slávu šířily litografické pohlednice a cestopisy. Basaltové varhany začaly přitahovat turisty ještě v době, kdy v jejich stínu duněly výstřely trhacích prací.

Koncem 19. století už vzdělanější vrstvy chápaly, že mají před sebou unikát, který stojí za záchranu. Někde tady se zrodil i název Varhany – lidé hledali srozumitelné pojmenování pro skálu tvořenou rovnými sloupci, a kostelní varhany byly trefné přirovnání, které se ujalo. Kamenický Šenov tehdy patřil do převážně německého kraje Sudet a právě němečtí horlivci byli první, kdo pozvedli hlas proti ničení skály.

V roce 1878 se na zemský výbor v Praze obrátil věhlasný geolog Josef Emanuel Hibsch z nedalekého Děčína. Žádal, aby země česká skálu chránila před dalším lámáním kamene. Odpověď přišla zamítavá – prý chyběly finance. Neodradilo ho to. Roku 1895 se Hibsch a další občané z okolí domohli úředního zákazu pokračování těžby.

Panská skála se tím stala vůbec nejstarší geologickou rezervací v Čechách. Jenže papírové rozhodnutí nemělo v realitě velkou váhu: majitelé lomu v tichosti těžili dál a úředníci přimhouřili oko. Varhany se dál drolily pod nárazy krumpáčů a klínů.

Na přelomu 19. a 20. století proto došlo k unikátnímu spojení vědců, turistů i místních vlastenců, kteří se rozhodli Panskou skálu zachránit vlastními silami. V Děčíně vznikl Fond pro záchranu Panské skály (Fond zur Erhaltung des Herrenhausfelsens bei Steinschönau) a začal shromažďovat peníze, aby mohl lom odkoupit.

Nadšení občané pořádali sbírky, benefiční plesy a prodávali upomínkové předměty – třeba těžítka ze skleněných dílen v okolí – s výtěžkem pro záchranný fond. Za pouhých pár let nashromáždili přes 6 000 rakouských korun, částku na tu dobu značnou. Fond vedl starosta Kamenického Šenova Adolf Helzel a geolog Hibsch, kteří se vyjednáváním s majitelkou lomu Annou Kasperovou snažili zvrátit neúprosný osud skály.

Podařilo se jim dosáhnout dílčího vítězství – roku 1906 si pronajali od těžařů hlavní skalní stěnu za 300 Kč ročně, aby zabránili jejímu odstřelu. Jenže peněz stále nebylo dost na úplné vykoupení pozemků. Čas běžel a trpělivost těžařů kamene slábla.

Napětí vyvrcholilo roku 1913. Místní úřady už sice vydaly zákaz těžby, ale objevili se noví spekulanti a snažili se cennou skálu koupit, aby ji mohli dál rozebírat na štěrk. V létě 1914 dokonce realitní podnikatel nabízel za Panskou skálu astronomických 30 000 korun s úmyslem okamžitě ji přenechat dalšímu zájemci o kamenolom.

Zpráva o této hrozbě se donesla až do Vídně. Koncem října 1913 přijala c. k. vláda deputaci z Čech, která ji naléhavě žádala o pomoc: „upozornila na nebezpečí, hrozící známé Panské skále tím, že v ní mají býti zřízeny lomy,“ psaly Národní listy. Ministerstvo veřejných prací přislíbilo co nejrychleji podpořit výkup skály do veřejných rukou.

Pak ale plány přerušila první světová válka. Panská skála se ocitla v  mezidobí – lom utichl, dělníci odešli na frontu a nevyzpytatelné drápy historie sevřely celý kraj. Vzniklý kráter po těžbě zatopila dešťová voda a skalní varhany poprvé spočinuly v relativním tichu. Občas načerno sem někdo za války přece jen přišel odlámat pár kusů kamene, ale systematické těžení skončilo.

Když válka přešla a na troskách mocnářství vzniklo nové Československo, severočeské pohraničí ještě pořád obývala převážně německy mluvící většina. Péče o přírodní památky nebyla pro mladý stát prioritou. Panská skála tedy dál čekala na svou příležitost. Dočkala se v temné podobě – přišla druhá světová válka.

Za nacistické okupace dostal někdo nápad, že pevné čedičové sloupy z Panské skály by se daly dobře využít jako výztuha pro německé vojenské stavby. V roce 1944 byl dokonce rozpracován projekt obnovy lomu: chtěli těžit mimo hlavní skalní stěnu a kamenné sloupky odvážet do Německa k budování ponorkové základny na ostrově Helgoland.

Ještě než stačili Němci svůj plán realizovat, válka skončila. A skončila i éra, kdy se o Panskou skálu museli strachovat ti, kdo ji milovali. Rok 1948 – v mnoha ohledech přelomový pro celou zemi – přinesl definitivní stopku těžby čediče na Varhanách. Nová poválečná vláda pak udělila skále status státem chráněné přírodní památky a v roce 1953 došlo k oficiálnímu vyhlášení národní přírodní památky Panská skála.

Po více než 150 letech od prvního škrtnutí štětcem a krumpáčem tak varhanní píšťaly konečně dostaly šanci zůstat navždy součástí krajiny. Většina původních německých obyvatel už tou dobou v Kamenickém Šenově nežila – po roce 1945 byli odsunuti a Prácheň i celé město osídlili noví čeští přistěhovalci. Panská skála se pro ně stala novým domovským symbolem, aniž možná tušili, komu vděčí za její záchranu.

Jen o několik měsíců dříve, než byla skála úředně prohlášena chráněnou památkou, přijel do Kamenického Šenova filmový štáb. Psal se rok 1952 a režisér Bořivoj Zeman hledal v severočeské krajině pohádkové lokace pro svůj chystaný film Pyšná princezna. Monumentální kamenné varhany na dohled silnice ho okamžitě zaujaly.

V jedné ze scén se měl král Miroslav se svou uprchlou nevěstou schovat v lese – proč jim ale nenapsat do scénáře velkolepou skrýš mezi čedičovými sloupy? Zeman neváhal. Alena Vránová (princezna Krasomila) a Vladimír Ráž (král Miroslav) se tak na pár dní ocitli v Práchni a točili mezi skutečnými varhanami.

Nikdo tehdy netušil, jakou národní slávu tím skále získají. Pohádka šla do kin v roce 1952 a okamžitě si získala srdce diváků všech generací. Příběh o pyšné princezně, která se ve jménu lásky postaví krutovládě svého otce, byl v tehdejším Československu vnímán i jako nenápadná alegorie – Miroslavovo království bylo rozkvetlé, spravedlivé a prosté útlaku, zatímco to Krasomilino zkostnatělé a smutné.

Lidé v hledištích tleskali romantické dvojici, ale mezi řádky četli naději na lepší zítřky v temných 50. letech. A do jejich mysli se natrvalo otiskl obraz skalních varhan, za kterými se milenci schovali před zlými silami.

Panská skála se stala legendou. Díky jediné filmové scéně ji znali všichni – i ti, kdo nikdy nebyli na severu Čech. Varhany se zjevovaly na televizních obrazovkách každé Vánoce, kdy pohádku pravidelně vysílala televize. Objevily se na dobových filmových plakátech a v časopisech. V Kamenickém Šenově se zanedlouho začali objevovat první filmoví turisté.

Národní přírodní památka Panská skála se postupně stala nejnavštěvovanějším geologickým útvarem v Česku. Už dávno sem nevedla jen zarostlá stezka pro pár nadšenců. Byly vyznačeny turistické značky, vybudovalo se malé parkoviště a kiosek, objevily se informační tabule. A především – každé léto přijížděly autobusy plné dětí na školních výletech, rodiny v autech na dovolené či trampové s batohy.

Všichni chtěli na vlastní oči vidět onu pohádkovou skálu. Mnozí po ní začali šplhat – výstup na varhany je lákavý, člověk má pocit, že snadno vyšlápne po kamenných „schodech“ až nahoru. Kdysi to bylo povoleno, ale jak návštěvníků přibývalo, začala skála trpět. Objevily se první erozní rýhy, polámané sloupky a také odpadky v jezírku.

V 90. letech, kdy v celé zemi vzkvétal živelný byznys, se rozhodlo o rozšíření návštěvnické infrastruktury. V roce 2000 vyrostlo přímo pod Panskou skálou velké parkoviště a turistické infocentrum. Asfaltová plocha pro desítky aut a autobusy sice vyřešila problém nekoordinovaného parkování, ale u části místních vzbudila hořkost. „Parkoviště není vhodně umístěné.

Lidé jen vystoupí z auta, podívají se na skálu a hned odjedou, místo toho, aby utratili peníze v centru města,“ posteskl si později Radim Vácha ze spolku Sonow, který v Kamenickém Šenově usiluje o citlivější rozvoj turismu.

Z Varhan se podle něj stala rychlá zastávka: návštěvník přijede, vyfotí se a zase zmizí, aniž by regionu víc prospěl. Atmosféra místa se navíc změnila – klid vystřídal ruch přijíždějících a odjíždějících vozidel, bzukot dronů nad hlavou a občas i nevrlé komentáře těch, kdo čekali divočinu, ale našli upravený turistický areál.

Ani tak citlivé místo, jakým je Panská skála, nezůstalo ušetřeno současných sporů o krajinu. V roce 2024 se českými médii přehnala zpráva, která zvedla ze židlí nejen místní obyvatele, ale i milovníky přírody po celé zemi: soukromá společnost oznámila záměr postavit kousek od Panské skály nový supermarket.

Na zelené louce necelých 300 metrů od varhan, přímo na dohled od národní památky, měl vyrůst jednopatrový obchod. A městské zastupitelstvo v Kamenickém Šenově záměr podporovalo.

Pro čtyřtisícové město by to znamenalo první větší prodejnu potravin – dosud místní jezdí nakupovat do několik kilometrů vzdálených měst. Jenže něco takového se mnohým lidem zajídalo. „Sami si navždy zničíme krásné prostředí,“ varovali místní obyvatelé v otevřené petici proti stavbě.

Spolek Sonow přirovnal projekt k absurdnímu nápadu postavit obchod hned vedle Stonehenge. Panská skála je sice obklopena civilizací, ale právě její zasazení do krajiny – pohled na volné horizonty a sousedství luk – je součástí její krásy. Supermarket za zády varhan by podle kritiků zcela narušil charakter místa.

Na druhé straně byla skupina obyvatel, kteří iniciativu developera vítali. Pro většinu rodin by bylo pohodlnější mít moderní obchod poblíž, a argumentovali i tím, že turisté už okolí skály dávno zastavěli parkujícími auty a stánky. Situace začala rozdělovat obec. Proti supermarketu se postavilo přes 1500 lidí, kteří petici podepsali, jiní podepisovali protipetici pro stavbu obchodu.

Roku 2024 Ministerstvo životního prostředí skutečně zamítlo výjimku pro výstavbu supermarketu s odkazem na nepřijatelné zásahy do biotopu. Bylo rozhodnuto: obchod u Panské skály stát nebude. Mnozí si oddechli, jiní zuřili nad „promarněnou šancí“. Jisté je, že spor odhalil, jak rozdílně lidé Panskou skálu vnímají. Pro jedny představuje posvátný přírodní monument, české Stonehenge, které je třeba bránit před komercí. Pro druhé je to zkrátka kus skály na kraji města, jehož sláva je sice pěkná věc, ale neměla by brzdit rozvoj a pohodlí místních.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Panská_skála

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/supermarket-panska-skala-kamenicky-senov/r~a1ae7156766c11efb689ac1f6b220ee8/?lp=1

https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/z-narodni-prirodni-pamatky-panska-skala-odstranila-chko-labilni-sloupky

https://regiony.rozhlas.cz/na-panske-skale-mezi-kamennymi-varhany-se-v-pohadce-ukryvala-princezna-krasomila-7427189?player=on

https://medium.seznam.cz/clanek/lina-klimarova-na-panske-skale-se-natacela-pysna-princezna-legendarni-varhany-zna-kazdy-33905

https://www.turistika.cz/mista/mariansky-sloup-na-panske-skale/