Článek
Můj svět se po narození syna smrskl na čtyři místa: náš byt na sídlišti v Plzni, supermarket, dětské hřiště a občasná návštěva u rodičů. Byla jsem na mateřské, bylo mi třiatřicet a připadala jsem si neskutečně osamělá. Všechny mé dny splývaly v jeden nekonečný cyklus přebalování, krmení a poslouchání dětského žvatlání. Jediný dospělý člověk, se kterým jsem mluvila, byl můj manžel Lukáš. A ten se mi poslední dobou vzdaloval.
Chodil domů pozdě. Večeřel mlčky, s pohledem zabodnutým do telefonu. Když jsem se ho snažila dotknout, ucukl. Dřív jsme si povídali o všem, teď naše konverzace připomínaly spíš výslech. „Jak bylo v práci?“ – „Dobrý.“ – „Stalo se něco?“ – „Ne, nic.“ Představovala jsem si ji. Nějakou jeho kolegyni. Mladší, bezdětnou, s časem na sebe a na flirtování u kávovaru. Ta představa mě sžírala.
Jednoho úterý večer byl Lukáš ve sprše a na stole v obýváku nechal otevřený notebook. Na obrazovce vyskočilo oznámení z chatovací aplikace. Jméno „Alex“. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že bych neměla. Že je to narušení soukromí. Ale ta touha vědět pravdu, ať je jakákoli, byla silnější.
S roztřesenými prsty jsem klikla na tu konverzaci. Očekávala jsem zamilované zprávy, plánování tajných schůzek. Ale to, co jsem četla, bylo něco úplně jiného.
Alex: Dneska to bylo zase těžký, co? Viděl jsem na tobě, jak jsi byl mimo.
Lukáš: Vždycky je to těžký. Dívám se na Báru a na malýho a mám pocit, že žiju dva životy. Miluju je, Alexi, fakt miluju. Ale s tebou… s tebou jsem to já. Ten skutečný já. Ten, kterým jsem se bál být celý život.
Alex: Já vím. Ale nemůžeš takhle žít věčně. Ubíjí tě to.
Lukáš: A co mám dělat? Mám jim říct, že jejich táta a manžel je gay? Že všechno, co jsme spolu prožili, byla lež? To nedokážu. Zničilo by je to.
Seděla jsem před tím svítícím monitorem a nemohla jsem dýchat. Můj muž, otec mého dítěte, miloval muže. Celý náš život, každé objetí, každý polibek, každé „miluji tě“… všechno najednou dostalo jiný, hořký význam. Nebyla jsem podváděná žena. Byla jsem kulisa pro jeho rodinu a ostatní.
Když vyšel z koupelny, jen v ručníku kolem pasu, seděla jsem tam pořád. V tichu. Jen jsem kývla hlavou směrem k notebooku. Viděl otevřenou konverzaci.
„Báro, já…“ vydechl a sedl si na gauč naproti mně. Vypadal jako malý kluk, ne jako dospělý chlap.
„Kdo je Alex?“ zeptala jsem se a můj hlas byl dutý, bez emocí.
A on mi to všechno řekl. O tom, jak se to v sobě snažil celý život potlačit. Jak si myslel, že když se ožení, založí rodinu, že to prostě zmizí. Že bude „normální“. Řekl mi, že mě miluje. Jinak, než miluje Alexe, ale že mě miluje. Že miluje našeho syna a že představa, že by o nás přišel, je pro něj nesnesitelná.
V tu chvíli jsem necítila jen vztek. Cítila jsem obrovský, drtivý smutek. Smutek za něj, za ten život, který prožil ve strachu a přetvářce. Smutek za sebe, za to, že jsem si vzala muže, který mě nikdy nemohl milovat tak, jak jsem si přála. A smutek za našeho syna, jehož rodina se právě rozpadla na tisíc kousků.
