Článek
Ta svatební pozvánka byla poslední kapkou. Výsměchem. A tak se zrodil plán. Nechtěla jsem na svatbě křičet ani plakat. Moje pomsta měla být elegantní, tichá a naprosto zničující. Celé týdny jsem strávila přípravou jejich „svatebního daru“. Byla to obrovská, na zakázku vyrobená koláž fotografií v drahém rámu.
Mapovala celý náš společný život. Naše svatba, já v bílém, on nervózní. Narození našich dětí. První dovolená u moře. Kolaudace domu. Stříbrná svatba. A úplně dole, v rohu, byla malá, nenápadná fotka. Byla trochu rozmazaná, pořízená mým telefonem asi rok před rozvodem. Karel na ní objímal Lenku u svého auta před hotelem, kam mi tvrdil, že jede na služební cestu. Dokonalé dílo zkázy. Vzkaz beze slov: „Tohle všechno jsi zahodil kvůli ní.“
Svatba se konala v luxusním zámeckém hotelu. Všude bohatství, květy a falešné úsměvy. Cítila jsem se jako přízrak z minulosti, který přišel strašit. Karel vypadal šťastně. Lenka v bílém zářila. Při pohledu na ně se mi stahoval žaludek.
Čekala jsem na správný okamžik. Na předávání darů. S ledovým klidem a úsměvem přilepeným na tváři jsem přistoupila k novomanželům. „Karle, Lenko, přeji vám všechno nejlepší,“ řekla jsem a podala jim ten obrovský, těžký balík.
Karel ho s námahou převzal a začal ho spolu s Lenkou rozbalovat. Hosté se shlukli kolem nich. Když strhli poslední kus papíru, v sále zavládlo ticho. Viděla jsem, jak Karlovi zamrzl úsměv na rtech. Lidé si začali šeptat. Někdo ukázal na tu malou fotku v rohu. Lenčina tvář ztratila barvu. Můj plán vyšel dokonale. Cítila jsem triumf.
Ale Karel nezačal křičet. Ani nebyl naštvaný. Jen se na mě podíval. V jeho očích nebyl vztek, ale něco mnohem horšího. Byla v nich nekonečná, unavená lítost. Lítost ne nad sebou, ale nade mnou.
„Jarmilo, pojď na chvíli stranou,“ řekl tiše a kývl směrem k prázdnému salonku.
„Tohle jsi neměla dělat,“ řekl, když za námi zavřel dveře.
„A co jsem měla dělat? Popřát ti hodně štěstí a dát ti mixér?“ vyjela jsem na něj. „Zničil jsi nám život, Karle! Po třiceti letech!“
Opřel se o zeď a unaveně si promnul oči. „Ty si opravdu myslíš, že šlo o Lenku? Že jsem se jednoho dne probudil a řekl si, že vyměním starý model za nový?“
„Odešel jsem, protože jsem už to nemohl vydržet, Jarmilo,“ pokračoval a jeho hlas byl tichý, ale plný bolesti. „Protože jsi ze mě celá ta léta pomalu dělala nikoho. Vzpomínáš, jak jsem chtěl před deseti lety dát výpověď a zkusit si otevřít malé truhlářství jako měl kdysi děda?
Řekla jsi mi, ať nejsem směšný, že bych nás neuživil a že na to nemám. Vzpomínáš, jak jsem chtěl, abychom začali chodit na túry? Řekla jsi, že na pajdání po lese jsi už stará. Každý můj nápad, každý můj sen, každou moji radost jsi zadusila v zárodku nějakou uštěpačnou poznámkou, povzdechem nebo mávnutím ruky.
„Lenka se na mě nedívá jako na chodící peněženku a opraváře. Když jí řeknu, že chci o víkendu zkusit postavit krmítko pro ptáky, řekne: ‚Super, pomůžu ti.‘ A to je celé. To je celé to tajemství. Neopustil jsem tě kvůli ní. Odešel jsem, abych našel sám sebe, než bude pozdě.“
Jeho slova byla jako kameny. Chtěla jsem křičet, že to není pravda. Ale v hlavě mi začaly naskakovat útržky vzpomínek. Moje ironické poznámky. Moje povytažené obočí. Můj pocit, že vím všechno líp. Nikdy mě nenapadlo, že každá ta věta byla jako malá kapka jedu.
Beze slova jsem se otočila a odešla. Nechala jsem tam ten dar, tu svatbu i svůj starý život. Triumf se rozplynul a zbyla jen pachuť na jazyku.
