Článek
Sedla jsem si k okénku a těšila se na dvě a půl hodiny letu. „Konečně vyzkouším novou leteckou společnost,“ říkala jsem si. Vedle mě bylo zatím prázdno, tak jsem si dala příruční tašku pod nohy a otevřela časopis. Jenže chvíli před odletem se přihrnul muž v černém tričku, z něhož táhl podivný pach, a zhroutil se na sedadlo vedle mě. Hned se rozvalil, lokty vystrčené daleko za opěrky. Napadlo mě, že snad nic horšího už nemůže být, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká.
Jakmile jsme vzlétli, chlapík zavřel oči a během pár sekund začal chrápat. Ne obyčejné, tiché pochrupování, ale hlasité, nepravidelné zvuky. „Spíš to připomíná rozbitý vysavač,“ šeptla jsem sama pro sebe. Každé dvě minuty se otřásl, převalil a znovu vyrazil do ohlušujícího „rrr… phrrr…“ Přes sluchátka jsem to dokázala trochu přehlušit, ale stejně mě mrazilo v zádech, že to takhle bude až do přistání.
Po dvaceti minutách sebou škubnul a opřel se ramenem přímo o mě. „Děláte si legraci?“ pronesla jsem polohlasem, ale on nevnímal. Aniž by se probudil, přešel do zvláštního mumlání, z kterého sem tam vylezlo něco jako „huh… huh…“ Připadalo mi, že je snad v nějakém polosnu a já se v té chvíli cítila jako polštář. Kdykoli jsem se pohnula, sesunul se ještě víc. Letuška procházela uličkou, tak jsem ji gestem poprosila o pomoc. „Nic se nedá dělat, máme plno, promiňte,“ omlouvala se tiše.
Nejhorší okamžik přišel, když se letadlo dostalo do drobných turbulencí. Můj soused se probral a začal vydávat další série zvuků, jako by hledal rovnováhu, a v tom šoku si pro změnu sundal boty. „To snad ne,“ pomyslela jsem si. V tu ránu se kolem rozprostřel tak nepříjemný odér, že bych raději vdechovala cokoliv jiného. Zápach mě omráčil natolik, že jsem jen vytřeštila oči a zmohla se na tichý protest: „Prosím, můžete si je obout zpátky?“ Reakce byla nulová, byl jak ve vlastním světě.
Snažila jsem se pak aspoň zvednout nohy na menší taštičku, abych se s ním co nejméně dotýkala. Jenže on do toho znovu usnul a svou vahou mi přilehl polovinu sedadla. Byla jsem v pasti. V zádech jsem cítila pohledy ostatních cestujících, kteří nechápali, proč s tím něco neudělám. „Co asi můžu dělat?“ křičelo mi v hlavě. Nemůžete člověka v ekonomické třídě prostě odtlačit, zvlášť když je dvakrát tak mohutný jako vy. Navíc už se v kabině ozývaly stížnosti i od jiných – prý neskutečně zapáchá a chrápe.
Když jsme konečně dosedli v Berlíně, vytryskla ve mně úleva. Tohle byla jedna z nejhorších cest, jaké jsem kdy zažila. „Zážitek, na který dlouho nezapomenu,“ procedila jsem mezi zuby, zatímco se ten dotyčný loudal uličkou jakoby nic. Ani slovo omluvy, žádný náznak, že by registroval, co způsobil. Chápala jsem, že v letadle se leccos může stát, ale takové bezohledné chování bych nečekala.
