Článek
Žiju s manželem Pavlem ve středně velkém městě kousek od Plzně a ještě před několika lety by mě ani ve snu nenapadlo, že si někdy pozvu do bytu cizí osobu, aby mi vytírala podlahy nebo leštila kuchyňskou linku. Vždycky jsem si říkala, že úklid je přece základní věc, kterou zvládne každá žena, co vede domácnost. Jenže ta každá žena bývá většinou úplně uhoněná, a já jsem po pár letech zjistila, že se k nim pomalu řadím.
Naše rodina funguje docela poklidně. Pavel je manažer v soukromé firmě, já se po rodičovské vrátila na částečný úvazek do menšího podniku a staráme se o dvě děti ve školním věku. Celý týden to vypadalo stejně: ráno jsme oba vystřelili z domu do práce, odpoledne jsem řešila nákupy, vyzvedávala děti, s nimi úkoly, pak kroužky. Než jsem se stačila nadechnout, už byl večer a okolo deváté jsem padala únavou. Nezbýval čas ani na obyčejné věci, jako sednout si v klidu s knížkou. Navíc ten nikdy nekončící pocit, že je kuchyně zase jak po výbuchu a prádlo se kupí v rohu obýváku, mi lezl na mozek.
Manžel se snažil pomáhat. Kdybych řekla, že mě v tom nechal, lhala bych. Ale i on měl náročnou práci a po příchodu domů býval často zralý na klid, ne na drhnutí koupelny. Jedno sobotní ráno mi s polovičním žertem navrhl: „Co si zkusit najít někoho na úklid? Takhle jsi pořád ve stresu.“ Zpočátku jsem se bránila, přišlo mi to snobské a trapné: „Jako bysme si hráli na boháče, co se štítí vlastního smetáku.“ Měla jsem i obavy z reakcí známých: co když mě někdo označí za línou nebo neschopnou?
Jenže tíha každodenní rutiny se zvyšovala. Nakonec jsem narazila na inzerát sympatické paní, která nabízela výpomoc v domácnostech. Rozhodla jsem se to zkusit. První setkání bylo rozpačité. Přepadaly mě myšlenky, jestli mě neodsoudí za lehký nepořádek v ložnici nebo jestli neshledá, že mám netypicky uspořádané skříňky. Ona však byla milá a profesionální, sepsaly jsme si, co chci mít pravidelně hotové, a domluvily jsme se na rytmu jednou týdně.
Už po druhé návštěvě jsem cítila neskutečnou úlevu. Podlahy se leskly, prach zmizel a já si po dlouhé době sedla odpoledne ke kávě beze stresu, že mě čeká ještě dvouhodinové šůrování. Celá služba mě stojí necelé 4 000 korun měsíčně, což sice není zanedbatelné, ale já nejsem zničená a mám více času a energie na děti i svého muže.
Když jsem zmínila kamarádce, že si platím výpomoc, reagovala posměšně: „Ty seš fakt fajnovka, to neumíš ani utřít prach?“ Jenže já si říkám: proč se tvářit, že žena musí všechno zvládnout sama, i když je vyřízená? Radši ten čas věnuju dětem, jdu s nimi do parku, nebo si jdu zacvičit. Proč se mám schválně dřít, abych naplnila představu, že domácnost vyleští jedině manželka/matka? Navíc je pravda, že paní to dokáže uklidit lépe a rychleji než já. Jsme domluveny na úkolové mzdě, ne hodinovce. A ona se fakt snaží.
Po pár měsících i dostala klíče od našeho bytu a může chodit uklízet když nikdo není doma. Na začátku jsem měla obavy aby se nám něco neztratilo, ale po nějaké době si to nemůžu vynachválit není nic lepšího než se vrátit do dokonale vyčištěného a uklizeného bytu, kde jen stačí sklidit vyžehlené prádlo.
Jasně, někomu to může připadat směšné či zbytečné. Někdo to vnímá jako záležitost „high society“, kde si bohatí lidé platí služky. Ale pravda je, že se naše životy rozběhly takovým tempem, že spoustu věcí prostě nestíháme. A jestli mám volit mezi večerem stráveným nad kupou žehlení nebo procházkou, rozhodně vyhrává procházka. Moje vlastní máma se nad tím podivovala, „To my kdysi dělali všechno sami, nikdo se neptal, jestli to stíhá.“ Ano, jenže jiná doba, jiné nároky. A kdysi taky matky nechodily tolik do práce, byly víc doma a měly trochu odlišné podmínky.
Teď už mám v sobě méně výčitek. Platím si úklid, protože se nechci zbláznit, protože jsem dospěla k názoru, že tahle investice mi vrátí klid a pohodu. A i kdyby mě někdo označoval za línou, ať si poslouží – nejspíš to sám nebo sama nezažil. Vždycky se najdou kritici, co si myslí, že každá žena je povinna hrdě sloužit vlastní domácnosti. Mně ale tohle nepřipadá jako selhání. Spíš jako moderní řešení, díky němuž netrávím volné chvilky s mopem v ruce. A cítím se konečně zase jako člověk, co má nárok i na trochu radosti.
