Článek
Vždycky jsem si představovala, že dcera bude venku s kamarády, drandit na kole za domem nebo číst knížky na gauči. Jenže Tereza je nejradši zavřená v pokoji, nasazená sluchátka, prsty kmitaly po klávesnici a občas zaslechla cosi v angličtině. Nejdřív jsem na ni jen křičela: „Proč nejdeš, proboha, aspoň na chvilku na vzduch? Mám strach, že ti z toho hraní jednou praskne hlava.“
Odpovědi byly stále stejné: „Za chvilku, mami, teď mám důležitou misi.“ Jenže ta „chvilka“ se protáhla na hodiny, a kolikrát i celý víkend. Vrchol přišel, když jsem jí nesla na stůl oběd a zjistila, že se k jídlu nedostala, protože bojovala proti drakům nebo co. Začala jsem panikařit, aby nezapomněla na reálný svět.
Synovec prý u hraní dokonce prohrál nějaké peníze, a to mi stačilo, abych spustila poplach: „Okamžitě s tím přestaň, Terezko, nebo ten počítač vyhodím z okna!“ Samozřejmě to nezabralo. Tereza jen protočila oči, a hrála vesele dál. Manžel Roman si spíš klepal na čelo a říkal, že jsem přecitlivělá: „Však se u toho prý učí i jazyk, nech to být.“ Já samozřejmě měla nervy a co dělat, abych to ustála.
Pak jsem se naštvala a rozhodla se, že se do toho ponořím. „A dost, chci vědět, co to vlastně hraješ.“ Tereza mi pustila nějakou fantasy hru, kde budovala obří město a vyjednávala spojenectví s ostatními hráči. Koukala jsem jako blázen na tu složitost, strategie, plánování, a celou dobu k tomu mlátila do klávesnice a komunikovala v cizím jazyce.
Někdy před spaním se mi svěřila, že to není jen o tom klikat, ale taky chatovat s lidmi z cizích zemí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že slyším Terezu klidně povídat anglicky bez většího zaváhání. „Ty… rozumíš jim všem? A kde ses to naučila?“ Ptala jsem se ohromeně. Odpověděla s úsměvem: „Mami, všechno z her a z povídání. Ani jsem se nemusela drtit slovíčka.“
Musím říct, že mě to ohromilo. Já ve škole bojovala s jazykem, a Tereza se to učí skoro mimoděk. Jenže pak mi to zase roztřáslo ruce – „Ale jak to, že tak zapomínáš jíst a pít, kvůli nějaké virtuální realitě?“ A Tereza jen pokrčila rameny: „Je to napínavé, nechci odejít uprostřed důležitého souboje.“
Začala jsem hledat články o závislostech na hrách, abych věděla, co mě čeká. Přečetla jsem si story, jak se kluk zhroutil po pár dnech nepřetržitého hraní. Udělalo se mi z toho špatně. Takhle nechci dopadnout, abych měla doma vyčerpanou dceru, co ztratila pojem o realitě.
Jenže Tereza není žádná hloupá holka. Pohádaly jsme se jednou kvůli tomu a ona rezolutně prohlásila: „Já vím, kdy skončit, nejsem žádný blázen. A vím, že je to jenom hra. Nechci nikomu ubližovat v reálu.“ Aspoň že tak.
Stejně mi to nestačilo. Posadila jsem Terezu k sobě a povídám: „Hele, dohodneme se na pravidlech. Můžeš hrát, ale večer půjdeš ven anebo dělat něco jiného. Stačí procházka se psem nebo plavat v bazénu. Taky budeš mít jeden den v týdnu čistě offline. Rozumíš?“
Kupodivu souhlasila. A dokonce projevila ochotu mě něco naučit. Sedla jsem si s ní k počítači a zkusila tu hudební hru, kde musíte mačkat klávesy ve správný rytmus. Řeknu vám, funěla jsem u toho jak při aerobiku. A docela jsem se bavila, i když jsem to dělala otřesně. Terezka se chechtala: „Vidíš, mami, aspoň ti dochází, že to není jen tupé sezení.“
Takže teď se snažím nalézt rozumnou rovnováhu. Času u her sice Tereza věnuje pořád hodně, ale je vidět, že v tom i spoustu získává. Angličtinu, strategické myšlení, dokonce i pár nových kamarádek po internetu. Snažím se však hlídat, aby nestrávila mládí jen ve virtuálním hradu. Občas si postavíme puzzle, jdeme nakoupit, prostě ji motivuji k reálným zážitkům.
Roman se mi směje, že jsem prý bláznivá. Ale spíš se učím být flexibilní rodič, co v tom vidí plusy i minusy. Zůstávám ve střehu, abych nenechala Terezu propadnout závislosti. Chci prostě, aby poznala radosti normálního života venku s přáteli. Zároveň nechci ničit její nadšení a zakazovat úplně něco, co ji baví a v čem se zlepšuje.
Pořád mám určité obavy. Ale už jsem pochopila, že hry nejsou jen zlo. Můžou rozvíjet řadu schopností. Jen je nutné mít mantinely, kde dítě stále zvládá běžné povinnosti a žije reálně. Je to o nás, rodičích. My jsme ti, kdo mají dávat pravidla a dohlížet na zdravý mix virtuální a skutečné reality. A pak to, myslím, zvládneme, i s klávesnicí a myší v domě.
