Článek
Posilovna byla mým druhým domovem. Zvuk dopadajících činek, tichý hukot běžeckých pásů, vůně dezinfekce a potu. To všechno pro mě znamenalo řád a smysl. Byla jsem Gabriela, devětadvacetiletá trenérka, a svou práci jsem zbožňovala. Měla jsem plný diář, skvělé klienty a pověst někoho, kdo to myslí vážně.
Pak tu byla Linda. Oficiálně kolegyně, neoficiálně moje konkurence. Byla dobrá, to se muselo nechat. Stejně jako já měla své věrné klienty a její hodiny byly populární. Navzájem jsme se zdravily s úsměvem, občas si prohodily pár slov o nových proteinových tyčinkách. Myslela jsem si, že je to zdravá rivalita, která nás obě posouvá dál. Že soutěžíme, ale podle pravidel. Byla jsem naivní.
Všechno se zhroutilo v pondělí v sedm ráno. Přišla jsem do fitka plná energie, připravená na nabitý týden. První, co jsem udělala, bylo, že jsem si na recepčním počítači otevřela náš online rezervační systém, abych si zkontrolovala první lekci.
Obrazovka byla prázdná. Můj sloupec, který měl být zaplněný jmény od rána do večera, zel prázdnotou. Všechny rezervace na celý týden byly pryč. Zmizely.
Srdce mi kleslo až do žaludku. Panika. „Asi spadl systém,“ blesklo mi hlavou. Okamžitě jsem volala našemu IT specialistovi. Ten se na dálku připojil a začal projíždět systémové logy. Po chvíli ticha se ozval v telefonu jeho hlas, klidný a věcný, což celou situaci dělalo ještě děsivější.
„Gábi, tohle nebyla chyba systému. Někdo se včera večer, přesně ve 23:15, přihlásil pod tvým heslem a ručně jednu po druhé smazal všechny tvé rezervace. Přihlášení proběhlo z počítače na recepci.“
V tu chvíli se mi zastavil dech. V neděli večer zavírala posilovnu jen jedna osoba. Linda. Ten chladný, metodický způsob, jakým to provedla – jedna rezervace po druhé – mě šokoval víc než samotný fakt, že to udělala. Tohle nebyl zkrat. To byl promyšlený útok.
Vztek, který mnou projel, byl čistý a spalující. Čekala jsem na ni u vchodu. Přišla o půl osmé, jako vždy perfektně upravená, s širokým úsměvem na tváři.
„Ahoj Gábi, copak? Nějaký problém? Tváříš se, jako by ti umřel pes,“ prohodila bezstarostně.
Podívala jsem se jí přímo do očí. „Problém? Vůbec ne. Jen se mi přes noc záhadně vypařili všichni klienti ze systému. A náš ajťák říká, že to někdo udělal včera v jedenáct v noci z recepčního počítače. Nebyla jsi tu náhodou ty, Lindo?“
Její úsměv na vteřinu zakolísal. „Cože? To je strašné! To se určitě nějak vysvětlí, musí to být chyba…“
Skočila jsem jí do řeči. Hlas jsem měla pevný a ledový. „Chyba byla v tom, že sis myslela, že na to nepřijdu. A taky jsi asi zapomněla, že přímo na ten počítač míří bezpečnostní kamera.“ Byla to lež, kamera tam nebyla, ale v tu chvíli to byla jediná zbraň, kterou jsem měla.
Ta lež zabrala. Linda zbledla. Její dokonale nacvičená maska přátelské kolegyně se rozpadla na kusy a pod ní se objevila jen ošklivá tvář závisti a zákeřnosti.
Přivolaný manažer už neměl moc co řešit. Tváří v tvář systémovému logu a mému (falešnému) tvrzení o kameře se Linda pod tíhou důkazů sesypala a přiznala. Dostala okamžitou výpověď. Odkráčela z posilovny bez jediného slova, s hlavou sklopenou.
Mně začal maraton obvolávání všech klientů, omlouvání se a hledání nových termínů. Bylo to vyčerpávající, ale stalo se něco nečekaného. Moji klienti mě neuvěřitelně podpořili. Byli naštvaní za mě a jejich loajalita mi dodala novou sílu.
Zjistila jsem, že skutečná síla není v tom, kolik kilogramů zvednete, ale v tom, jak se dokážete postavit k ráně pod pás. A že někdy i ten nejzákeřnější útok může být jen testem, který vás ve finále udělá mnohem silnější.
