Článek
Věřila jsem, že naše přátelství nic nezlomí. S Janou jsme se znaly od základní školy: seděly jsme v jedné lavici, dělily jsme se o svačiny a ve dnech dospívání společně prolévaly slzy kvůli prvním zklamáním v lásce. Myslela jsem, že je to pouto tak silné, že nic a nikdo nemůže stát mezi námi. Jenže realita mě vyvedla z omylu.
Půl roku po svatbě se moje idylické představy začaly hroutit. Byla jsem čerstvě vdaná za Marka, pracovali jsme oba na slušných pozicích, a tak jsme si plánovali pořídit menší byt v centru. Jana mezitím hledala sama sebe: zkoušela brigády a žila celkem bohémsky. Nikdy mi její občasné úlety nevadily, protože jsem si říkala, že je prostě svá. Jenže brzy se ukázalo, že má na život jiný úhel pohledu – a že se nezastaví před ničím, když jde o lepší finanční zázemí.
Nejprve si Jana začala víc všímat našeho rodinného rozpočtu. „Hele, ty se máš. Manžel slušně vydělává, vy jedete na dovolenou, koupíte byt…“ Podobné věty se mě zdály nevinné, občas se ale zlomily v uštěpačné narážky: „A to tě Marek sponzoruje, jo? Mně by se to taky líbilo.“ Přišla i s nápadem, že bych mohla u Marka ve firmě pro ni něco domluvit, třeba by tam potkala někoho s penězi. Neváhala do toho vtahovat i náš osobní život: „Pojeďte se mnou na chatu, třeba tam Marek vytáhne nějaké bohaté kamarády, ne?“
Ze začátku jsem to brala jako vtípky, jenže Jana se do podobných řečí ponořila čím dál častěji. Když jsme odmítli jít na drahou večeři, protože šetříme, rýpla si: „Ale prosím tě, to platí Marek. Vždyť máte peněz dost.“ Začala vyzvídat, kolik přesně Marek vydělává, a já, hloupá, jsem ji neodřízla včas. Místo toho jsem se snažila vysvětlovat, že to není zas taková pohádka, že hypotéka a běžné výdaje něco stojí. Jenže jí asi šlo o jinou pohádku – tu, kde vždycky teče dost peněz a ona si může vybrat, co potřebuje.
Brzy se kolem ní začali motat muži, které bych rozhodně neoznačila za láskyplné partnery s kytarou, ale spíš za sponzory. Jana se dokázala obléknout tak, aby přitáhla jejich pozornost. Nejspíš si řekla, že čím bohatší milenec, tím lepší budoucnost. Když jsem s ní o tom mluvila, jen se smála a odpověděla: „No a co, aspoň se nebudu trápit s chlapem, který má prázdnou kapsu.“ Postupem času jsem se dozvěděla, že si před svými movitými milenci neodpustí poznámku: „Moje kamarádka Lucy to umí – skočila hned po chlapovi, co má slušný výdělek.“ Začala o mně tvrdit, že jsem si Marka „ulovila jen pro prachy“, zatímco ona je ta, co se teprve snaží najít štěstí.
Nejhorší situace nastala, když se Jana rozhodla zaměřit přímo na Marka. „Potřebuju s ním probrat jeden projekt,“ oznámila mi a vyměnila si s ním číslo. Tvrdila, že je to čistě pracovní záležitost, ale já od začátku tušila, že tam něco nesedí. Když jsem je jednou přistihla, jak se tiše vybavují a Jana se k němu naklání víc, než je zdrávo, rozklepala se mi kolena. Nechtěla jsem žárlit – přece jen jsme s Markem stabilní pár a Jana je „moje kamarádka“ –, ale uvnitř mě hlodal pocit, že udělá cokoliv, aby získala, co chce. A co když právě touží po mém manželovi?
Marek se tvářil, že nic neřeší: „Znáte se od dětství, Lucy, nevím, proč by mi měla lhát.“ Já jsem mu nedokázala srozumitelně vysvětlit, že Jana nejspíš směřuje k tomu, aby se vetřela do naší rodiny a urvala ještě lepší kontakty. Vše se rychle potvrdilo: Jana začala šířit nehorázné řeči o tom, že Marek dělá ve firmě pochybné praktiky, a naznačovala, že má detailnější informace. Můj manžel na mě byl naštvaný, že jsem ji nechala nahlédnout do našich kruhů. A Jana se vesele stýkala s lidmi, se kterými bych ji v životě neseznámila, kdybych tušila, jak daleko zajde.
Když se pak drze objevila na rodinné oslavě, kam ji nikdo nepozval, aby mohla ulovit další vlivné známé, došlo mi, že jsem dala příliš prostoru člověku, který se nezastaví před ničím. Tohle už nebyla kamarádka, ale vychytralá zlatokopka, která si šla tvrdě za svým. Musela jsem tedy udělat radikální krok: přerušit s ní veškeré kontakty, než mi definitivně rozbije manželství a pověst.
Zůstalo ve mně obrovské zklamání. Myslela jsem, že nás poutá něco jedinečného, ale teď vím, že pro ni byl můj život jen vstupenkou do „vyšších sfér“. Pokud se jí hodilo, aby si naklonila Marka, i to by udělala – klidně by mi ho odloudila. Ano, bolí to, ale aspoň teď jsem si jistá, že se nespálím ještě víc. Hranice jsou dané, Jana je na druhé straně, a já můžu doufat, že se nikdy nevrátí s dalším plánem, jak mě využít.
Teď už radím lidem: pozor na kamarádky, co se až moc zajímají o váš majetek, příjmy a partnery. Nikdo netvrdí, že musíte hned přetrhat všechny vazby, ale buďte obezřetní. Jinak vám hrozí, že se ocitnete v podobné noční můře – kdy člověk, kterému věříte celá léta, klidně udělá cokoliv, aby si zajistil lepší život. Já si tím prošla a věřte mi, není o co stát. Bez takových „přátel“ je mi teď líp.
