Článek
Žiju s manželem Danielem v menším bytě nedaleko Plzně. Naše dvě děti, Honzík a Rozárka, jsou ve věku, kdy pořád něco potřebují: oblečení, pomůcky do školy, kroužky, občas něco na zub. Měli jsme dohromady slušný příjem – já kolem devatenácti tisíc čistého, Daniel o něco víc, necelých osmadvacet. Po zaplacení nájmu a pravidelných účtů nám pokaždé zbylo něco přes patnáct tisíc, což se nezdálo vůbec málo. Přesto jsem každý měsíc tři dny před výplatou koukala na mizerný zůstatek na účtu a nechápala, kam se peníze poděly.
„Nechceš se mnou probrat rodinné výdaje?“ zeptala jsem se Daniela, když už jsme po několikáté museli šáhnout do rezervačního konta, abychom měli na složenky. Nejdřív se tvářil, že to není nutné, protože jsme prý velcí lidé a všechno máme pod kontrolou. Ale i on občas zůstal bez peněz, takže nakonec souhlasil.
Rozhodli jsme se zapisovat úplně každý drobný nákup za jeden týden. Čekala jsem, že nám to ukáže pár set korun na zbytečnosti, ale realita mě vyvedla z míry. Já utratila za drobné svačiny, kávu v práci, náhodné sladkosti pro děti nebo spontánní nákup drogerie skoro dva a půl tisíce. Daniel byl ještě horší. Rád si kupoval sportovní časopisy, obědy v kantýně a tu a tam se cestou z práce stavil na jedno pivo. Sečetl to a vyšlo mu tři a půl tisíce za týden.
Dohromady jsme bez přemýšlení „vyhodili“ za malichernosti nějakých šest tisíc během pár dnů. Takhle kdybychom to táhli celý měsíc, vyšplháme se nad dvacet tisíc. Přitom jsme si vždy mysleli, že takové drobné nás nemůžou položit. Jenže když je dvacet takových „drobných“ za den, za týden se to nasčítá až hrůza.
Ukázala jsem ty výsledky dětem, aby viděly, jak to vypadá, když se nakupuje bez rozmyslu. Honzík vrtěl hlavou a prohlásil: „To by mi stačilo na nový skate a ještě by zbylo.“ Rozárka chápavě kývala, ale hned se zajímala, jestli tedy budeme mít peníze na víkendový výlet. Nevěděla jsem, co říct. Začala jsem se stydět, že jsme se neuhlídali dřív.
Rozhodli jsme se s Danielem pro radikální řez. Vyhradili jsme si jasnou částku, kterou smíme každý týden utratit za věci „pro radost“ – třeba kávu nebo tu a tam nějakou sladkost. Připravujeme si doma jídlo na celý den, abychom se vyhnuli drahým nákupům v kantýně. U pokladny už nehážu spontánně do košíku časopisy a sušenky, jen abych si udělala rychlou radost. Zní to možná drsně, ale já se poprvé po dlouhé době cítím, že máme výdaje pod kontrolou. Neznamená to, že si nikdy nedáme něco navíc, ale nehodláme se tím každý měsíc připravit o polovinu peněz.
„Taky se mi stýská po ranní kávě od naproti,“ postěžoval si Daniel, když si ohříval kafe z termosky. „Jenže radši ušetříme a zaplatíme dětem letní tábor v klidu předem.“ Musela jsem se usmát, protože to byla přesně ta věc, na kterou jsme si ne a ne našetřit. Pár týdnů omezení a najednou zvládneme i větší náklady.
Dnes už nekončíme každý měsíc v minusu. Nemusím s hrůzou koukat na svůj účet a nechápat, proč nám zase nezbývá. Samozřejmě se občas stane, že si dopřejeme něco, co jsme neplánovali. Ale díky našemu zapisování a trochu přísnější sebekontrole máme mnohem reálnější představu o tom, kolik peněz mizí za maličkosti, bez kterých se vlastně dá docela dobře žít.
Největší překvapení pro mě bylo, jak rychle se do té změny zapojily i děti. Honzík přestal žebrat o zmrzlinu pokaždé, když jdeme kolem cukrárny, Rozárka si víc váží menších radostí, které občas přijdou. Možná jsme je tak trochu naučili, že peníze nerostou na stromě a že cílené šetření přináší delší a lepší odměnu než každodenní drobné utrácení.
Nikdy jsem nevěřila, že taková drobné úspory mohou úplně otočit atmosféru v rodině. Najednou si vážíme toho, co spolu podnikneme, a neutrácíme nekonečně peněz za věci, které nám pak leží nepovšimnuté na polici nebo v žaludku. Ještě to není dokonalé a občas sklouzneme zpátky, ale aspoň víme, co způsobuje tu podivnou finanční díru. A jen to vědomí nám dává pocit, že svůj život držíme pevněji v rukou.
