Článek
Richard mě pozval do nejdražší restaurace v Praze. Všechno bylo dokonalé. Tlumené světlo, cinkání skleniček, tichá hudba. Měla jsem na sobě nové šaty a na tváři úsměv, který jsem si pečlivě nacvičila. Hrála jsem svou roli – spokojenou a reprezentativní manželku úspěšného podnikatele.
Už měsíce jsem měla podezření. Ty pozdní příchody, služební cesty o víkendech, neustálé esemesky, u kterých schovával telefon. Ale nechtěla jsem si to připustit. Dnes to bude jiné, říkala jsem si. Je naše výročí.
Když jsem mu doma pomáhala do saka, prsty jsem v jeho náprsní kapse nahmatala papírek. Neodolala jsem. Když se otočil, rychle jsem ho vytáhla. Byla to účtenka z luxusního klenotnictví. Z dnešního odpoledne. Položka: diamantový náhrdelník. Srdce mi poskočilo radostí a studem zároveň. Tak přece jen! Připravil pro mě překvapení. Cítila jsem se provinile za své podezření a s úsměvem jsem účtenku vrátila zpět. Těšila jsem se jako malá holka.
Seděli jsme u stolu a já čekala na ten správný okamžik. Ale Richard byl duchem jinde. Neustále kontroloval telefon, úsměvy byly nucené, konverzace vázla. Ta známá propast mezi námi byla i dnes, v den našeho výročí.
Pak mu znovu zavibroval telefon. „Promiň, miláčku, jen na minutu,“ řekl omluvně. „Něco urgentního ve firmě. Hned jsem zpátky.“
Sledovala jsem, jak odchází od stolu. Ve stejný okamžik se od stolku v rohu restaurace zvedla mladá žena a zamířila na toalety. Znala jsem ji. Byla to Klára, jeho nová, ambiciózní osobní asistentka. Prošla kolem našeho stolu a světlo z křišťálového lustru se zalesklo na jejím krku.
Zatajil se mi dech.
Měla na sobě tenký řetízek a na něm se třpytil diamant. Přesně takový, jaký byl mohl odpovídat účtence v Richardově kapse. Malý, elegantní, neuvěřitelně drahý. A nebyl na mém krku. Byl na jejím.
Všechno do sebe zapadlo s ohlušující ránou. Ten dárek nebyl pro mě. Ta „urgentní věc“ byla tady, v té samé restauraci. On ji přivedl sem, v den našeho výročí. Ponížení, které jsem cítila, bylo tak fyzické, až mě zabolelo na hrudi. Ta drzost. Ta krutost.
Richard se vrátil ke stolu s úsměvem. „Tak, vše vyřešeno. Kde jsme to přestali?“
Dívala jsem se na něj, ale už jsem neviděla svého manžela. Viděla jsem cizího, bezcitného muže. Vztek, který se ve mně nahromadil za poslední měsíce, našel konečně svůj cíl.
Neřekla jsem ani slovo. Vzala jsem svou sklenici s drahým červeným vínem. Klidně jsem vstala, udělala pár kroků ke stolku, kde Klára právě usedala zpět na své místo. Dívala se na mě překvapeně.
Beze slova jsem jí vylila celý obsah sklenice na její bílou halenku a ten proklatý diamantový náhrdelník.
Restaurací se rozlehlo zalapání po dechu.
Klára seděla, neschopná pohybu, s rudým vínem stékajícím po hrudi. Já jsem se otočila ke svému manželovi, který na mě zíral s otevřenou pusou.
„Všechno nejlepší k výročí, Richarde,“ řekla jsem klidně a zřetelně. „Myslím, že tvoje asistentka si potřebuje vyčistit ten dárek, co jsi jí koupil z našich společných peněz.“
Sundala jsem si z prstu snubní prsten. Položila jsem ho na bílý ubrus vedle jeho talíře. Pak jsem se otočila a s hlavou vztyčenou odkráčela z restaurace.
Neohlédla jsem se. Za sebou jsem nechala ticho, šok a začátek obrovského skandálu. Poprvé po mnoha letech jsem se cítila neuvěřitelně lehká. Svobodná. Mé manželství zemřelo, ale já jsem se právě znovu narodila.
